Fanny a Alexander

Monumentálne dielo, nádherná rodinná freska priblížená divákovi detskými očami. Navyše v mne milej dobe počiatku 20. st., doplnenej o nádhernú výpravu a výborné herecké výkony. Jediné čoho ľutujem je, že tu nehrali Bergmanovi dvorní herci - Max von Sydow a Liv Ullmann, pánečku, to by bola jazda... Keď rodina drží pokope tak zdolá takmer každú prekážku, veru, to sa javí ako dôležité. Trochu smutným je však fakt, že človek zistí čo má až keď to nadobro stratí, tak ako keď napríklad Alexander stratil svojho láskavého otca. Po jeho smrti sa pre rodinu všetko zmení a nastávajú krušné časy, ktoré má na svedomí bigotný a autoritatívny otčim - protestantský kňaz i s jeho matkou a sestrou, kde evidentne ani jeden z nich nemá všetkých päť pohromade. Ten prechod z radostného a bezstarostného detského obdobia do tohto smutného bol naozaj pôsobivý. Záver zase so sebou prináša ďalšiu peknú myšlienku a síce, že nech robíme čo robíme, svojej minulosti sa len tak ľahko nezbavíme, ak vôbec. Inak bolo by celkom zaujímavé vedieť do akej miery poňal režisér tento film ako autobiografický, pretože je známe, že aj I. Bergman vyrastal v krajne bigotnom prostredí a pod patronátom prísneho otca, ktorý bol tiež farárom. Film síce nerozoberá problémy ani postavy až do morku kostí ako to je v iných Bergmanových dielach, no zato sa mi zdal asi najkomplexnejší - je tu z každého rožku trošku a spolu to tvorí nádhernú, ucelenú fresku.85/100 Videné v rámci - 5x5 tour : Po stopách režisérov. (09.06.2016)

Viděl jsem verzi o délce „pouhých“ 3 hodin, to předesílám. Jak začít… Fanny a Alexander je strašně zvláštní film. S postupující stopáží se v něm není úplně jednoduché vyznat, přestože se zpočátku navenek tváří jako nijak zvlášť komplikované kostýmní drama o jedné velké rodině. Ale to se po hodině mění. Všeobecné veselí (plné lehkých infantilností-jednu za všechny bych jmenoval odzbrojující „ohňostroj“), přeplněná mizanscéna (obsahující hotový arzenál rozličných serepetiček), spousta barev (v čele s dominantní červenou) se totiž najednou převrátí v přesný opak, a rozhodně to není jenom přenesením děje z paláce babičky Ekdahlové do domu biskupa (ostatně i příbytek vitální dámy dojde k „přebarvení“ na bílou). Atmosféra se nejenom změní v depresivní, ale místy v ní divák může skoro vycítit příměs hororu (své udělala i Harriet Anderson v malé roli služebné). A ještě před návratem prapodivná „návštěva“ u Isaka…jakoby divák sledoval postupný vývoj Alexandrovy fantazie. A když už se zmiňuju o hlavním hrdinovi (Fanny tu je div né páté kolo u vozu, rozhodně ne rovnocenná partnerka, jak by se dalo čekat podle názvu filmu), musím podotknout, že mi s přibývající stopáží byl čím dál méně sympatický (zlomil jsem nad ním hůl po nadějném odporu, který se však změnil v ufňukané nic), až mě ke konci už docela slušně iritoval (k závěru mi totiž připadal jako rozmazlený spratek, ne citlivý hoch s velkou fantazií potřebující…něhu?). Naštěstí zde byly i jiné, zajímavé postavy, např. erotoman Gustav Adolf, již zmíněná babička Ekdahlová, démonický biskup a několik dalších. Co se týče samotného příběhu, tak se v něm sice vyskytlo několik slabších momentů (groteskní nástup policie, teta vypadající jako chlap/bratranec zas jako žena + vyloženě „wtf“ scéna s truhlou), ale celkově nenudil. Podstatný pro mě při sledování byl také fakt, že jsem cítil silnou Bergmanovu výpověď o jeho vlastním světě (a samozřejmě dětství), některé repliky byly jakoby přímo směřované k divákovi (od rekapitulujícího tvůrce), i když žádný pohled do kamery se (naštěstí) nekonal. K filmu bych se někdy v budoucnu rád vrátil (až toho budu o Bergmanovi a jeho tvorbě vědět zase ještě o něco víc), pak třeba přehodnotím aktuální slabší 4*. „Jestli Bůh je, nakopal bych ho do prdele.“ – „To je zajímavá teorie, navíc zcela odůvodněná.“ (14.05.2014)

Co se stane, když se nejpřístupnější dílo tvůrce stává paradoxně nejméně přístupné? Minimálně pro diváka znalého pečlivě korpus tvůrcových děl? Diváka odrostlého na Kafkovi, Sartrovi (film je plný uvězněních a zlomených lidí, žijících za Zdí, kteří nemohou dýchat) a Camusovi (který hledal odpověď na otázku, jak se má chovat člověk nevěřící v Boha a rozum – Fanny a Alexandrem reaguje Bergman na to, co otřáslo jeho vírou... pomyslný kruh se uzavírá, neboť Camus hodlá podstoupit boj a na rozdíl od Kafky nerezignuje... což je v úzkém kontextu se zde netradičně umírněným a blahosklonným švédským velikánem). Jako by i na Bergmana dolehlo vystřízlivění a ztotožnil se s těmi, kteří po čtyřicítce zásadně odmítají veškeré chmury a vyhledávají výhradně veselí a rozptýlení. Rodinnou pospolitost Ekdahlova klanu dokonce vynáší nad fantasii a vnější svět umělců. Stejně jako Tarkovskij i Bergman došel v hledání velkých souvislostí obloukem k sobě samému a na symboliku Sedmé pečeti si blíže stáří (odpočítávané vodou v řece) nepotrpěl. První polovina filmu se nese v Felliniovském duchu vzpomínání – autobiograficky do sebe zahleděná biedermeierovská freska plná monologizování –, zatímco ve druhé, a zřetelně lepší, konečně Bergman uspokojí hledače zdecimovaných lidí, zbavených veškerých iluzí, stejně jako se nepokrytě rozpomněl na svou hororovou tvorbu. Sledovali jste-li kratší verzi, nemyslete si, že jste viděli vše – v DC se sice rozvijí převážně stávající a nových scén je poskrovnu, ovšem rozhodně stojí za to. Oko empatika nejspíše spočine na enklávě vzorových charakterů, v nichž Bergman tak mistrně vynikal a v nichž si najdou svoje i ti, kdož si u filmu raději dělají poznámky. Dialogy začínají z dálky, k tváří dosedá kamera později; zdánlivý nezájem o postavy vede k zájmu; oblíbené téma dlouhodobých vztahů zkoumá Bergman zarputile a ze všech stran (flirtování a krátkodobé avantýry, nebo látku viktoriánského pokrytectví režisér trvale přehlížel – zde snad jen jako náznak, byť významný, o hraní rolí – babička je přímá, Alexandr ne). Hledisko vypravěče kotví mezi klasickým přístupem a autobiografickým, přičemž přesně ve středu dlí vnější / vnitřní postava Alexandra, a je tedy problém odlišit, kdo právě „hovoří“. Fanny a Alexandr vyniká přes svou délku v udržení zájmu diváka, což je třeba přičíst vyzrálému vypravěči Bergmanovi, který střídá - znenadání a bez přípravy - vypjaté scény s váhavými a vydechnout tak nechá až po titulcích. I když... teprve po nich se dostává ke slovu utřiďování a přemýšlení - jak film postupně odeznívá a nutí člověka k sumarizaci toho, čeho všeho byl vlastně svědkem. (09.02.2008)

Posledný Bergmanov veľký film je silnou rodinnou ságou s množstvom postáv a drobných zápletiek. Tu je práve kameň úrazu tohto filmu, lebo príliš dbá na rodinnú atmosféru v uvodnej hodine a v závere, a zbytočne rozptyluje diváka prílišnou popisnosťou. Samotná dejová linka venovaná Alexandrovi a jeho sestre je naopak posobivá a veľmi silná. (06.01.2017)

Vrcholné dielo Bergmanovej tvorby bolo pre mňa prvým stretnutím s týmto velikánom svetového filmu. Obsadenie destských hrdinov do hlavných úloh je pre Bergmana atypické, avšak skvelo fungujúce. Napriek pomalšiemu spôsobu rozprávania si film stále drží svoje tempo, až na poslednú polhodinu v ktorej sa už prakticky nič nedeje a to je jediným no nie nijak veľkým kameňom úrazu tohoto filmu. Zasadenie príbehu do obdobia Vianoc je výborne, ukazuje národnú povahu a tradície, o to viac v kontraste so smrťou otca rodiny. Film je rozhodne tým najlepším, aký Bergman nakrútil a je potupou, že zaň nezískal Oscara za réžiu. (02.11.2007)