Fanny a Alexander

Stejně jako Oscar Ekdahl pohlíží na své malé divadélko, ve kterém se zrcadlí kus toho velkého světa za zdmi divadla, tak stejným způsobem odráží tento malý snímek ten náš velký svět. Fanny a Alexandr je poslední Mistrovo filmové dílo (následovali již jen televizní projekty) a skutečně odešel na vrcholu sil a v tom nejlepším. Tříhodinová verze je snímkem, který žije vlastním životem. Atmosférou vás vtáhne do sebe a vytvoří ve vás pocit, že se koukáte mnohem déle než je skutečná stopáž. Ovšem je to čas, který je příjemně strávený a skrze nedotčený pohled Alexandra budete se zaujetím sledovat (ne)obyčejné osudy Ekdahlovic klanu. Po stránce herecké a technické není co vyčítat, snad jen tradiční Bergmanovu divadelní režii. Ovšem komu by to vadilo, když je tak nepopsatelně účinná. Rozhodně bych se někdy rád podíval i na ten pětihodinový sestřih, jelikož přeci jen je zde pár míst která vyznívají trochu do ztracena. (18.01.2007)

Původně poslední velké dílo se nakonec stalo (alespoň pro mě) dílem největším. Kumulace všech Bergmanových oblíbených témat. Jsou tu vzpomínky na dětství, rodinné a mezilidské vztahy, postava ušlechtilé ženy ubíjené mužem (protože Bergman je víc než kdokoliv jiný ženským tvůrcem), divadelní prostředí, trocha té filozofie o smyslu života. A všechno to při stopáži tří hodin, která by nejeden film potopila, funguje. (ZF UH) (29.02.2008)

"Ten mrňous dává pusy jako velký mužský!" Začalo to docela pěkně, Gustav Adolf byl prostě jenom na ženský, ale pak... Nutno sledovat minimálně jako seriál s delší pauzou, protože jinak není možné tolerovat tu absenci soundtracku, jehož nepřítomnost činí divácký zážitek doslova utrpením. Jinak je to samozřejmě lépe přijatelné pro pravidelné diváky Bergmana, člověk si tu najde jeho oblíbená témata (náboženství, mezilidské vztahy, gender), známé tváře a může se lehce zamyslet nad vývojem švédské společnosti v posledním století. Jako solitérní film a první setkání s Bergmanem vysloveně nedoporučuji (i právě proto, že právě tímto filmem byla utužena ta prapodivná éra artových filmů v Levných knihách). (21.05.2013)

Rodinné drama středostavovské švédské rodiny je nepochybně - jako většina Bergmanových témat - trvalou bolestí jeho vnitřní duše. Problematický matčin sňatek a následné drama tyranství a omezování osobné svobody nahlédnutím pod povrch luteránské ortodoxie a pochopením, proč v minulosti i z této země odcházela početná emigrace do Severní Ameriky neohraničených možností. Zdánlivě neobvyklý námět zvládá Bergman se záviděníhodnou bravurou a věren svému dušezpytu s důkladným, takřka minuciózním sledováním postupných změn duší svých hrdinů. Film cítím jako jakési skeptické doplnění SCÉN Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA. Je dokladem univerzálního záběru Bergmanova pohledu a suverénního zvládnutí i zdánlivých maličkostí filmařských dovedností. (26.08.2007)

První hodina je plná života, tělesných potěch, hřejivých barev, opulentně vybavených a rozlehlých pokojů, které hrdinům poskytují spoustu volnosti. Mnoho postav, mnoho mikropříběhů, radost z objevování. Po otcově smrti přichází prudké ochlazení, rigorózní pravidla, strohé interiéry s minimem nábytku, malé uzavřené pokoje, více detailů tváří. Rodinná fraška se mění v klaustrofobní psychologický horor, který vrcholí krajně nepříjemnou scénou, ve které je Alexander potrestán za to, že popustil uzdu své fantazii, že si dovolil to, čeho je Bergmanův autobiografický testament oslavou - vyprávět (vymyšlený) příběh. Následuje magická scéna záchrany dětí, které se v jednu chvíli zdají být na dvou místech zároveň, ukazující, že stejně důležitá jako fikce, ony malé světy, do nichž můžeme unikat, je naše ochota v ní věřit (suspension of disbelief). Zákonitosti dosud víceméně realistického fikčního světa prostě musely být porušeny, aby děti před biskupem unikly a příběh mohl pokračovat. Buď to přijměte, nebo nechte být. Velké umění se rodí z velké bolesti a omezení možností volby tak paradoxně podněcuje Alexandrovu imaginaci, která představuje jeho poslední útočiště a jejímuž pochopení a přijetí je věnována třetí, nejimaginativnější kapitola filmu. Pokud Bergman v něčem skutečně exceloval, pak v režii mizanscény. Málokterý film to dokládá tak přesvědčivě jako Fanny a Alexander, v němž úchvatným způsobem shrnul myšlenky i stylistické postupy své celoživotní tvorby (přestože jsou protagonisty děti, dojde i na tematizaci stárnutí a umírání). Vrcholné dílo mistra na vrcholu sil. 90% Zajímavé komentáře: sportovec, gudaulin, Pacco, murakamigirl, Sandiego, Jenni, teyra (18.07.2018)