Fanny a Alexander

Fanny a Alexandr. Nejrozmáchlejší snímek geniálního seveřana Ingmara Bergmana. Ten na nás hrál doposud „divadla dvou, tří, čtyř herců“, v nichž se zabýval především pozoruhodnými duševními problémy ženských představitelek (Mlčení, Persona, Jako v zrcadle, Šepoty a výkřiky). Snímky měly značně divadelní ráz, často se děj odehrával jen v několika místnostech (Scény z manželského života) a byly založeny na výborně napsaných mrazivých dialozích, přičemž Bergman projevoval výrazný vypravěčský talent, neustále diváka překvapoval svou nápaditostí a vizuální dokonalostí. Fanny a Alexandr je film poněkud jiný, autobiografičtější. Autor zde vyznává lásku k divadlu a umění vůbec. Shrnuje všechny své vzpomínky, události a tradice, je to taková otevřená nostalgie. Divák tedy film zcela docení až tehdy, je-li ve věku, kdy už něco podobného zažil, protože snímek „zprostředkovává“ vzpomínkám vyplutí na povrch. Copak se vám nikdy ve snech nezjevoval blízký člověk, který nedávno zemřel? Neříkali jste si, že to není možné, a z dálky jste jej poznávali v cizích lidech? To vše zde naleznete. Úspěch a radost po poslední zimní odehrané hře, následný rozpad rodiny, odcizení, nepřijetí nových norem... Bergman nikam nespěchá, více než roční příběh vypráví pomalu, jasně definuje postavy a vztahy, a přestože je na ně nahlíženo z pohledu dětí, nijak zvlášť je „nedeformuje“. Herci jsou obsazeni s typovou pečlivostí a navíc všichni odvádějí výbornou práci (proslov majitele divadla na konci roku o jejich „malém světě“). Precizní kamera může mezi nimi jen tak bloudit a pochytávat jejich těžký umělecký, ale pestře vztahově rodinný život. Věřte, že s každým dalším zhlédnutím (a přibývajícími léty) se vám bude Fanny a Alexandr líbit víc a víc. Na takový finiš kariéry nemohl snad ani sám Bergman na začátku pomýšlet. Všemi svými předešlými filmy dozrával a mnoho úsilí, které vložil do tohoto ohromného opusu, se mu rozhodně vyplatilo. (03.07.2006)

Moje první setkání s Bermanem dopadlo nad očekávání skvěle. 3 hodinová rodinná sága viděná očima malého chlapce byla velice zajímavá. Filmu dodávala kouzlo skvělá kamera, hudba a výborné herecké výkony. Dokonce ani tříhodinová délka nebyla přetažená a žádná scéna nebyla zdlouhavá nebo zbytečná. Pro mě nejlepší a nejpřístupnější Bergman. (15.04.2007)

Strop! Typ filmu, kdy pointa uvízne v hlavě a bezhlavě vyrývá do vědomí celý ten obraz, tu spoušť, lidskost. Nykvistova kamera hypnoticky střídá nálady a barvy, čímž si k divákovi vytvoří mysteriózní most (já vám z toho měl menší pocit anarchie!), který posléze poutá nervy k sobě. Pak se realita protne s fikcí (sakra, blouzním?!) a postavy dojdou k odpuštění, protože když si strháváme své masky - značně připečené ke kůži - musíme prvotně obětovat Něco! Bližního svého! Filozoficky nadupaný film, který křičí! Herci se dotkli dna, Bergman nebe! 100% (24.06.2011)

Bergman je jeden z tých veľkých európskych režisérov, ktorých tvorba mi nikdy veľa nepovedala. Tu urobím výnimku potvrdzujúcu pravidlo. Tématicky jednoduchý, ale obšírne podaný ( aj keď som sa dostal iba k trojhodinovej minutáži ) a zrejme aj občas obskúrnejší, čo by som v tomto žánri nečakal. Takže Ingmar ma tentokrát mierne ,,dostal´´. (27.11.2023)

Každý, kdo dá tomuhle super filmu méně, než 4 hvězdy je tuplovaný idiot a měl by se dál dívat jen na komedie s Fantozzim nebo večerníčky s Hurvínkem. Vrcholem všeho je cosi jménem Othello: "...když to srovnám s tim víletem na Kokořín...." To se jen tak nevidí, něco takového. Vrať se zpět do školy, pitomče a nauč se nejdřív česky, než se pustíš do kritik něčeho, čemu nemůžeš rozumět! (03.01.2008)