Fanny a Alexander

Tenhle film je pro mě jako román. Bergmanův styl vyprávění ve mě neuvěřitelným způsobem sugeruje pocit, že onu rodinou ságu z konce 19.stol. skutečně čtu. Pohledy, chůze, pozvednutí sklenky Koňaku... několik stránek textu, celý život a osobnost, zachycené v jednom pohybu či gestu. Dětské oči úžasným způsobem zároveň prožívají, zároveň vyprávějí. Přes svou délku nemá film jedinou skulinku a několik míst je doslova uhrančivých. Hudba je zde použita téměř okrajově, zato s obrovským účinkem. Stejně jako v knize tu v postavách a jejich příbězích zůstává ono nevyřčené, které si každý může upravit svou fantazií a vložit do nich kus sebe. Samozřejmě jen ti, kteří se dokáží naladit na režisérovu strunu a ve stránkách této knihy listovat spolu s ním. (06.12.2005)

Iba štyri hviezdičky, aj to iba také poslabšie. Bergmann mal určite ambíciu vložiť do tohto filmu to najlepšie, čo pri práci v divadle a s filmom získal. Podľa mňa sa mu to podarilo iba čiastočne. Vo filme je skvelo vykreslená atmosféra a život stredostavovskej rodiny na začiatku storočia, hrajú v ňom vynikajúci herci a obsahuje rad výrazných epizód. Ale tiež dosť výplne, ktorá celok príliš nedrží pohromade. Celkovo ho považujem za mimoriadny film, ale za najlepší ani v rámci Bergmannovho diela nie. (04.12.2014)

Co se stane, když se nejpřístupnější dílo tvůrce stává paradoxně nejméně přístupné? Minimálně pro diváka znalého pečlivě korpus tvůrcových děl? Diváka odrostlého na Kafkovi, Sartrovi (film je plný uvězněních a zlomených lidí, žijících za Zdí, kteří nemohou dýchat) a Camusovi (který hledal odpověď na otázku, jak se má chovat člověk nevěřící v Boha a rozum – Fanny a Alexandrem reaguje Bergman na to, co otřáslo jeho vírou... pomyslný kruh se uzavírá, neboť Camus hodlá podstoupit boj a na rozdíl od Kafky nerezignuje... což je v úzkém kontextu se zde netradičně umírněným a blahosklonným švédským velikánem). Jako by i na Bergmana dolehlo vystřízlivění a ztotožnil se s těmi, kteří po čtyřicítce zásadně odmítají veškeré chmury a vyhledávají výhradně veselí a rozptýlení. Rodinnou pospolitost Ekdahlova klanu dokonce vynáší nad fantasii a vnější svět umělců. Stejně jako Tarkovskij i Bergman došel v hledání velkých souvislostí obloukem k sobě samému a na symboliku Sedmé pečeti si blíže stáří (odpočítávané vodou v řece) nepotrpěl. První polovina filmu se nese v Felliniovském duchu vzpomínání – autobiograficky do sebe zahleděná biedermeierovská freska plná monologizování –, zatímco ve druhé, a zřetelně lepší, konečně Bergman uspokojí hledače zdecimovaných lidí, zbavených veškerých iluzí, stejně jako se nepokrytě rozpomněl na svou hororovou tvorbu. Sledovali jste-li kratší verzi, nemyslete si, že jste viděli vše – v DC se sice rozvijí převážně stávající a nových scén je poskrovnu, ovšem rozhodně stojí za to. Oko empatika nejspíše spočine na enklávě vzorových charakterů, v nichž Bergman tak mistrně vynikal a v nichž si najdou svoje i ti, kdož si u filmu raději dělají poznámky. Dialogy začínají z dálky, k tváří dosedá kamera později; zdánlivý nezájem o postavy vede k zájmu; oblíbené téma dlouhodobých vztahů zkoumá Bergman zarputile a ze všech stran (flirtování a krátkodobé avantýry, nebo látku viktoriánského pokrytectví režisér trvale přehlížel – zde snad jen jako náznak, byť významný, o hraní rolí – babička je přímá, Alexandr ne). Hledisko vypravěče kotví mezi klasickým přístupem a autobiografickým, přičemž přesně ve středu dlí vnější / vnitřní postava Alexandra, a je tedy problém odlišit, kdo právě „hovoří“. Fanny a Alexandr vyniká přes svou délku v udržení zájmu diváka, což je třeba přičíst vyzrálému vypravěči Bergmanovi, který střídá - znenadání a bez přípravy - vypjaté scény s váhavými a vydechnout tak nechá až po titulcích. I když... teprve po nich se dostává ke slovu utřiďování a přemýšlení - jak film postupně odeznívá a nutí člověka k sumarizaci toho, čeho všeho byl vlastně svědkem. (09.02.2008)

Posledný Bergmanov veľký film je silnou rodinnou ságou s množstvom postáv a drobných zápletiek. Tu je práve kameň úrazu tohto filmu, lebo príliš dbá na rodinnú atmosféru v uvodnej hodine a v závere, a zbytočne rozptyluje diváka prílišnou popisnosťou. Samotná dejová linka venovaná Alexandrovi a jeho sestre je naopak posobivá a veľmi silná. (06.01.2017)

Zhlédnout Fanny a Alexandra není jako dívat se na běžný film, spíše to připomíná čtení románu. Na jeden zátah je to zbytečně náročné, ale návraty při správných náladách přivodí lahodný zážitek. Přestože Bergmanova životní zpověď postrádá překvapivé či gradační momenty (a je proto těžká na soustředěné vnímání), jedná se o poutavé vyprávění s úžasnými hereckými výkony a přenádhernými dialogy. (10.11.2006)