Hrajú:
Petr Stach (rozprávač), Klement Gottwald (a.z.), Antonín Zápotocký (a.z.), Antonín Novotný (a.z.), Ludvík Svoboda (a.z.), Gustáv Husák (a.z.), Edvard Beneš (a.z.), Jan Masaryk (a.z.), Aleš Procházka (viac)Epizódy(5)
Obsahy(1)
Většina z nich po prezidentském křesle toužila. A všichni bez výjimky byli nakonec zklamaní. V letech 1948–1989 se v nejvyšší státní funkci vystřídalo pět jmen. I když si moc v té době přisvojovala jediná strana, nebyla nejvyšší státní funkce ušetřena mocenských bojů a zákulisních intrik. Cyklus Rudí prezidenti odkrývá skryté pozadí výkonu prezidentské funkce v dobách, kdy se o jejím obsazení rozhodovalo v sekretariátech komunistické strany. Každý z pěti dílů je věnován jednomu z komunistických prezidentů Československa: Klementu Gottwaldovi, Antonínu Zápotockému, Antonínu Novotnému, Ludvíku Svobodovi a Gustávu Husákovi. Jejich osobní a politický příběh cyklus vypráví výhradně prostřednictvím archivních materiálů. Namísto historiků tak dostávají prostor dobové zvukové a obrazové záznamy. (Česká televize)
(viac)Recenzie (30)
Lidově pojatý dokument 1) rozumně vychází z předpokladu, že dokument musí především zaujmout, bavit nebo alespoň zajímavě informovat. Z tohoto hlediska se dílo podařilo. Tvůrci se nezaměřují čistě na osobní osudy prezidentů, ale současně se snaží přiblížit dobu, jejíž jakousi charakteristikou se staly hlavy státu. Mně neznámé záběry i nějaké zajímavé informace mou touhu po historických faktech docela uspokojily._____ 2) Nemám rád vyprávění pamětníků, bývají zdlouhavá a upřímně řečeno mě jejich obličeje nezajímají. Proto mi zde velmi vyhovovaly dobové záběry a stručný vcelku nepříliš zaujatý komentář. Uměl bych si ho představit didakticky i faktograficky lepší, ale svou roli splnil._____ 3) Nejvýstižnější charakteristiku doby, kdy vládli jednotliví rudí prezidenti, obsahuje následující vtip._____ Jedou naši socialističtí prezidenti v autě. Najednou se něco porouchá a vůz stojí. Zvedne se Gottwald: Nu, což, soudruzi, vyhrňme si rukávy, pustíme se do toho, auto si opravíme a pojedeme dál! Na to zareaguje Zápotocký: No, opravíme, vždyť to, soudruzi, neumíme. Požádáme dělnickou třídu o pomoc! Ke slovu přichází Novotný: Víte, oni nepřijdou. Nařídíme jim to! Nyní je na řadě Svoboda: Soudruzi, pojďme pěšky. Došli jsme z Buzuluku až do Prahy, tak to zvládneme! A pořád nic. Nakonec se obrátí k dosud mlčícímu Husákovi a ptají se ho: Ty nám nic nedoporučíš? Husák na to: Je to jednoduché. Zůstaneme sedět v autě a budeme dělat, jako že to jede._____ 4) Pobavil mě koment VictoraMartela****. ()
Posledni dil me utvrdil v tom, ze si tento dokument zaslouzi plne hodnoceni. Zajimavy prehled vsech nasich prezidentu v socialismu. Jednotlive "postavy" se prolinaji skrz dily, dobre zpracovani. Ja pamatuji pouze Husaka a tak jsem uvital informace o vsech techto prezidentech, spousta dobovych zaberu. Na rozdil od uzivatele Goaulda si myslim, ze je dobre, ze tento dokument nevznikl drive, ale s odstupem a bez vetsich emoci. Jeden z nasich nejlepsich dokumentu za posledni dobu. ()
Poctivě udělaný dokument, který srozumitelně podává obraz nejen Gottwalda, ale i celé doby. Umožňuje pochopit vývoj společnosti včetně jeho příčin, který vedl až k "Vítěznému únoru" a tragickým deformacím 50. let. Na rozdíl třeba od příslušné epizody v Českém století, která je pouze ideologickým výpotkem tvůrců. ()
Konečně dokument, který dokázal objektivně zhodnotit 5 komunistických prezidentů. Bez zášti a odporu ukázat jak kladnou (pokud byla), tak zápornou stránku 5 lidí, kteří by se v normální, demokratické společnosti prezidenty nikdy stát nemohli. Zajimavý byl osud Antonína Novotného (kterého nakonec vyloučili ze strany), odmytizování Ludvíka Svobody (který je až příliš často schovívavě hodnocen), vzestupy a pády Gustáva Husáka. ()
Galéria (44)
Zaujímavosti (1)
- V seriálu jsou použity pouze dobové záběry. (PAHA)
„Bylo nebylo…“ Tak se dříve začínala bájivá vypravování předpokládaných antropologických konstant, přece ještě beroucí v potaz objektivně neodbytnou dichotomii mezi žánrem manifestačním a katechetickým a nepodsouvající tedy jedovatou smyšlenku, že normativní esthetika (lidově „morálka“) prosazovaná novým sjednocujícím učením byla vlastně odhalena v podloží naší přirozené orientace k tím definitivně reformulovanému všeobecnému dobru. V raných dobách věku filosofizujícího dělnictva země zaúpěla kultem osobnosti, aby se v nynějším věku licoměrného konsensu a jepičího pragmatismu bez vize za celý tento věk zastyděla vyznávajíc ještě zbožněji kult neosobnosti. Propagandistický kousek, kterého se nebojím. Doslova z něho prýští krajně nekomplikovaná snaha jednostranného očerňování, na jehož (velkoryse řečeno) „diskurz“ přirozeně přistupuje stále méně lidí, a to právě vlivem okcidentalizace české politické a mediální debaty, celkově pokročivší v kultuře komunikace a kritického myšlení. Tak tendenční citově zabarvený komentář je srovnatelný jenom s tím, co jsme se naučili vnímat pod pojmem propagandy. Nenáhodná je i evidentně démonizační forma, získaná specifickou prací střihu a teatrální intonací komentujícího, v jaké jsou záběry české historie podávány: tu zná totiž velmi dobře každý, kdo má zálibu v dokumentaristice zabývající se nacismem. Česká zkušenost s praktikováním komunismu, jak ostatně odpovídá dlouhodobě přiznávané snaze antikomunistů přesvědčovat o srovnatelnosti komunismu s nacismem, má podle celkového vyznění podnítit k nastolení černobílé dikce výuky, která by dokázala veřejně platnou představu o taxonomii hodnotových východisek natolik zploštit, aby komunismus v hlavách jeho historickou praxí nedotčených generací mohl splynout s reáliemi nacistickými do společného proudu a prosadila se skrznaskrz vyčarovaná hypotéza o příbuzenství. Podobné praktiky, šířeji osvědčené postupy a dokonce částečně srovnatelné motivace nejsou dokladem o příbuzenství hodnotových východisek, nýbrž – naší lidské přirozenosti. Mohu proto souhlasit s Petrem Placákem, který se ve vědeckém článku z let 2013-2014 Fašismus jako radikální lidová revoluce. Poznámky k povaze ideologických režimů s ohledem na poválečný vývoj v Československu (I. část in Securitas Imperii 23; II. část in Securitas Imperii 25) věnoval některým spíše okrajovým podobnostem mezi bestiální morbiditou neštěstí vyznávajícího darwinistický masochism a nespravedlností rozzuřené spravedlnosti, že odhlédneme-li od kvanta a intenzity působených ztrát, je Stalin zlý stejně jako Hitler. Údajnou srovnatelnost brutality, neúcty k životu a pohrdání svobodou bohužel nelze nasimulovat k otestování, ačkoli nic lepšího si antikomunisté nezaslouží, než vyzkoušet si tuto srovnatelnost na vlastní plece. Hitlerovi se totiž ještě více podobá, vyvozuje-li někdo z tohoto srovnání příbuznost hodnot a hodnoty oběti, kterou tyto soustavy znamenaly. A především, Hitlerovým se Stalinovi proto podobají, že jsou to přece lidé a singularita zla, které vynalezl Hitler, je excesem lidství, který je jako singularita vykládán především vinou historické zapomnětlivosti a slepě konejšivé sebestřednosti. Nejsem ale tak malicherný, abych se zastavil na konfrontaci s účelem, tudíž si přičinliví výrobci tohoto okázale přímočarého antitematického podání mohou poblahopřát k jinak objektivnímu „filmařskému“ úspěchu, jemuž odpovídá mé proto nezatracující průměrně příznivé hodnocení. () (menej) (viac)