Dom obesenca

Kusturica přitlačil na pilu a hned je to znát. Spíše úsměvnou, první část, střídá druhá depresivnější polovina. Psychologická proměna hlavní postavy, mladého cikánského míšence Perhana, je přesně to, co drží diváka v pozoru. Propojení více rovin, občasné až snové sekvence a psychokinetické schopnosti hlavního hrdiny pak dodávají filmu určitý ráz neskutečnosti. Zatím nejlepší Kusturica, kterého jsem zhlédl, a to jsem k tomuhle filmu přistupoval s velkým respektem. (21.01.2008)

Nemal by som pozerať takéto filmy, pretože po záverečných titulkoch sa už nedokážem začleniť do davu úprimne nadšených obdivovateľov doplnených tými, čo majú problém dať odlišné hodnotenie a snobmi, ktorí už vopred vzdychajú nad každým ďalším majstrovým kúskom. Pri sledovaní tohto takmer prírodopisného dokumentu som mal pocit, ako keď nútia vegetariána pochutnať si na tataráku. (11.02.2011)

Film, který je obtížné uspokojivě rozklíčovat, ale jednoduché si užít. Koluje mu totiž v žilách, podobně jako Poslední stanicí ráj (1988) Luciana Pintilieho nebo Vzestupu (1977) Larisy Šepiťkové, jakési nepolapitelné fluidum; boží chvění, které v některých jeho částech vystupuje z plátna a prostupuje publikem. Je hmatatelné minimálně od chvíle, kdy se kamera za doprovodu Bregovićovi interpretace romské písně Ederlezi přenese nad hladinu řeky, na níž Perhan spolu s dalšími Romy slaví svátek sv. Jiří. Střet vody a ohně, možná až přepáleně zveličený plujícími hořícími polínky, utváří magickou kompozici, která vzdáleně připomíná Danteho bárku. Hypnotizující plačtivý hlas romské zpěvačky následně obrazu vdechuje život, vytrhává ho z okovů filmového pásu a nechává ho v podobě elektrizujícího náboje volně poletovat mezi diváky. Každý moment, ve kterém potom Ederlezi zazní, je jednoduše kouzelný a těžko popsatelný, jako by promlouval univerzálním jazykem duše. (05.02.2023)

Je to určitě dobrý film, i když mě osobně nestrhnul tak, jak jsem asi původně čekal (hlavně pod vlivem některých zdejších komentářů, které ten film vyloženě vynáší do nebes). Přišlo mi to úmorně dlouhé (zhlédnuto v 142 minutové verzi) a musel jsem se celkem přemáhat, abych to hlavně zpočátku vůbec dokoukal, tak mi to přišlo divné - a celkově se k tomu filmu stavím hodně rezervovaně: ačkoli je obsazení asi výborné, osobně mi většina herců přišla neobyčejně ošklivá (za sebe nemám problém napsat, že film s tak vysokou koncentrací hnusných lidí aby pohledal) a výkon představitele hlavní role vnímám spíše jako rozpačitý, a celkově mi ten film přišel tak nějak naivní, jako jakási zvláštní balkánská variace na hollywoodské příběhy o mladících, kteří se dali na šikmou plochu (při sledování DOMU K POVĚŠENÍ se mi vybavila celá řada takových filmů, což je umocňovalo dojem nudy a pocit, že jsem totéž viděl v x variacích už dříve). S většinou filmového děje o to silněji kontrastuje neobyčejně silný závěr, který mě zarazil svou silou a vytáhl původně nevalný dojem nahoru - posledních několik minut podbarvených skvělou hudbou Gorana Bregoviće jsem si pustil několikrát, jak moc se mi líbí. Hlavně i kvůli tomu skvělému vyústění si myslím, že film za vidění stál, i když podruhé bych ho už vidět určitě nechtěl. Pro Kusturicovy fandy určitě must-see záležitost, pro ostatní lidi pak asi jen v případě, pokud filmy s podobnou "cikánskou" tematikou vyhledávají. (06.07.2016)

Cikánská duše je velká... tak velká, že vedle sebe nesnese duši žádnou jinou. Kusturica zachycuje snad všechny cikánské stereotypy, a činí tak s kouzlem sobě vlastním. Obzvlášť když naplno popustí uzdu fantazii, oddá se svému magickému realismu, a nebo roztáčí kola absurdního humoru, je Dům k pověšení luxusně zábavným filmem. Když dojde na deprese, nihilismus, a ošklivou šeď západního světa... not so much. U malých lidí a malých témat je Kusturicovi nejlépe, a čím méně toto budete vnímat jako kritiku kapitalismu a západu, který všechny zkazí, tím lépe vám u filmu bude. (10.01.2019)