Obsahy(1)
Hlavní hrdina filmu Perhan žije se svou babičkou Hatidžou, strýcem Merdžanem a nemocnou sestrou Danirou v romské osadě, ze které jsou pravidelně unášeny děti do Itálie, kde jsou využívány Ahmedovou mafií k různým zločinům. Perhan se zamiluje do krásné Azry, ale k docílení svatby potřebuje peníze, a tak se vydává na dlouhou cestu do Milána Kusturica svým filmem reagoval na článek v novinách, kdy skupina jugoslávských Romů byla zatčena italskou policií a obviněna z vykupování dětí z chudých romských rodin. Děti převážela ilegálně do Itálie, kde je nutila k žebrání, prostituci a krádežím. Kusturica odjel do Skopje a několik měsíců žil v romské osadě, ve které naslouchal starým mýtům vyprávějících o svobodě a smrti. Ve filmu propojil dokumentární rovinu se symbolickou, ve které jsou protagonisté čistší, věří ve své sny a touží po šťastnějším volnějším životě. Film získal cenu za režii na MFF v Cannes v roce 1989. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (97)
Analogie k Černé kočce – v první části filmu cikánské prostředí specifikováno stejnými prostředky. Rychlé životní (i filmové) tempo, cikánské donkichotství, hádky, špína, velkohubost, touha po bezstarostném, upřímně – lživém životě. V druhé části filmu přichází naprosté odidealizování – křivé přísahy, loupeže, znásilňování. Cikánská Povaha oscilující mezi bezbřehou živelností a obyčejnou zrůdností. Staré a nové „cikánství“ (babička léčitelka x podnikatelé v Itálii), východ vs. západ (Jugoslávie x Itálie symbolizující peklo a pád). Organické snové scény, hrdina s nadpřirozenými schopnostmi – další typické Kusturicovy motivy. ()
Nezabudnuteľné výpady krásnej kusturicovskej lyrickosti vlniace sa v pomalom rytme lietajúcich svadobných závojov a neodmysliteľných tónov akordeónu bohužiaľ nedokážu udržať v plnom nasadení príbeh (miestami korešpondujúci s Pišťankovým Rivers Of Babylon), ktorý postupom času stále viac pripomína pomaly sa spomaľuúci tok riedenia, zvoľna strácajúci na intenzite. No napriek týmto stratám je Kusturica v poslednej chvíli stále schopný na poslednú chvíľu obhájiť titul majstra záveru. ()
Film, který je obtížné uspokojivě rozklíčovat, ale jednoduché si užít. Koluje mu totiž v žilách, podobně jako Poslední stanicí ráj (1988) Luciana Pintilieho nebo Vzestupu (1977) Larisy Šepiťkové, jakési nepolapitelné fluidum; boží chvění, které v některých jeho částech vystupuje z plátna a prostupuje publikem. Je hmatatelné minimálně od chvíle, kdy se kamera za doprovodu Bregovićovi interpretace romské písně Ederlezi přenese nad hladinu řeky, na níž Perhan spolu s dalšími Romy slaví svátek sv. Jiří. Střet vody a ohně, možná až přepáleně zveličený plujícími hořícími polínky, utváří magickou kompozici, která vzdáleně připomíná Danteho bárku. Hypnotizující plačtivý hlas romské zpěvačky následně obrazu vdechuje život, vytrhává ho z okovů filmového pásu a nechává ho v podobě elektrizujícího náboje volně poletovat mezi diváky. Každý moment, ve kterém potom Ederlezi zazní, je jednoduše kouzelný a těžko popsatelný, jako by promlouval univerzálním jazykem duše. ()
Je to určitě dobrý film, i když mě osobně nestrhnul tak, jak jsem asi původně čekal (hlavně pod vlivem některých zdejších komentářů, které ten film vyloženě vynáší do nebes). Přišlo mi to úmorně dlouhé (zhlédnuto v 142 minutové verzi) a musel jsem se celkem přemáhat, abych to hlavně zpočátku vůbec dokoukal, tak mi to přišlo divné - a celkově se k tomu filmu stavím hodně rezervovaně: ačkoli je obsazení asi výborné, osobně mi většina herců přišla neobyčejně ošklivá (za sebe nemám problém napsat, že film s tak vysokou koncentrací hnusných lidí aby pohledal) a výkon představitele hlavní role vnímám spíše jako rozpačitý, a celkově mi ten film přišel tak nějak naivní, jako jakási zvláštní balkánská variace na hollywoodské příběhy o mladících, kteří se dali na šikmou plochu (při sledování DOMU K POVĚŠENÍ se mi vybavila celá řada takových filmů, což je umocňovalo dojem nudy a pocit, že jsem totéž viděl v x variacích už dříve). S většinou filmového děje o to silněji kontrastuje neobyčejně silný závěr, který mě zarazil svou silou a vytáhl původně nevalný dojem nahoru - posledních několik minut podbarvených skvělou hudbou Gorana Bregoviće jsem si pustil několikrát, jak moc se mi líbí. Hlavně i kvůli tomu skvělému vyústění si myslím, že film za vidění stál, i když podruhé bych ho už vidět určitě nechtěl. Pro Kusturicovy fandy určitě must-see záležitost, pro ostatní lidi pak asi jen v případě, pokud filmy s podobnou "cikánskou" tematikou vyhledávají. ()
Kusturica ve sve krase, moc pekne natoceny film o jedne cikanske osade nekde v Jugoslavii. Neni to sice tak zabavne jako Cerna kocka, bily kocour... Jednoduchy pribeh, pekna kamera a predevsim vyborna hudba Bregovice dava filmu ten pravy balkansky smrnc. Neni nouze o vtipne dialogy a zajimave postavy. ()
Galéria (16)
Fotka © CPT Holdings, Inc.
Zaujímavosti (5)
- Emir Kusturica si za film odnesl z festivalu v Cannes v roce 1989 cenu pro “Nejlepšího režiséra“. V roce 1991 získal film od Švédského filmového institutu cenu Guldbagge (Zlatý brouk) pro “Nejlepší zahraniční film“. (džanik)
- Velký americký kabriolet, ve kterém jezdí Ahmed (Bora Todorović), je Pontiac Bonneville z roku 1970. (Saur.us)
- Milostná scéna, kterou Perhan a Azra sledují v kině, je z jugoslávského filmu režiséra Rajka Grliće Jen jednou se miluje (1981), v hlavní roli s Mikim Manojlovićem. (Iggy)
Reklama