A Ridiculous Gentleman
Réžia:
Karel KachyňaKamera:
Josef PávekHudba:
Zdeněk LiškaHrajú:
Vladimír Šmeral, Jiří Adamíra, Zdeněk Kryzánek, Evelyna Steimarová, Carmen Mayerová, Josef Patočka, Danuše Klichová, Dáša Neblechová (viac)Obsahy(1)
Bývalý profesor kybernetiky Šimek (V. Šmeral) se v nemocnici zotavuje po náročné operaci srdce. Lékařský tým, vedený chirurgem dr. Preclíkem (J. Adamíra), se starého pána ze všech sil snaží udržet při životě. Profesor Šimek však vlastně o to nestojí. Vybavují se mu vzpomínky na léta, která z politických důvodů strávil ve vězení. Tam také onemocněl a přišel o manželku i o dceru, která se ho pod nátlakem zřekla. Jediné, co teď pacienta zajímá, je mladá dívka, kterou oknem několikrát spatřil na vzdálené střeše věšet prádlo a vypouštět holuby. Jednoho dne se však dívka už neukáže a profesor Šimek dostane neblahé tušení. Přestože sebemenší fyzická námaha jej může ohrozit na životě, muž se odhodlá utéct z nemocnice a přijít záhadě ztracené dívky na kloub… (Česká televize)
(viac)Recenzie (76)
Nic proti velkému panu režisérovi, ale zde nějaká poetika u mne nezabrala. Je to celé zdlouhavé a hodně nudné. Ovšem, musím uznat, že pár moudrostí zde rozhodně je, a pan Šmeral byl dobrý. I když toho moc hrát nemusel. ()
Zajímavý film v roce šedesát devět, tedy už po okupaci. A v něm se režim omlouvá za problémy způsobené v padesátých letech a rehabilituje profesora Šimka. Co je mu to ale platné, když se ho žena zřekla a on už je v pokročilém věku. Možná proto tak moc lékaři usilují o to ho vyléčit, když právě komunisti mu to zranění způsobili. Muž však hledá smysl života pro ten zbytek, co mu ještě zbývá. A nachází ho. Snaží se zachránit dívku, o které je přesvědčen, že je v ohrožení. Dá se pochopit, že na úkor vlastního zdraví, když už mu na něm nezáleží. Zajímavý film je poznamenán hrozivě špatnou hudbou, která opravdu tahá za uši. Naopak herecké výkony jsou vcelku fajn. Mě ještě zaujala jedna věc. Jiří Adamíra v jednu chvíli říá: "Jestli to budete takhle je.at." To se opravdu v československém filmu nevidí nebo spíš neslyší. ()
Film, který potěší Kachyňovou trochu naturalistickou poetikou vztahu muže a okolí. Hodnocení: 60 % ()
Nádherná miniatura (kdyby to Kachyňa sestřihnul) o... no vlastně o umírání. Velice slušná kamera. ()
Dost možná umělecky nejdokonalejší české filmové vyrovnání se s komunismem. ()
Krásný film ... ()
Směšný pán je film hodný shlédnutí a to z vícera důvodů. ()
Kachyňa opět nezklamal. Dokáže z mála udělat hodně. Výborný Šmeral, ale i ostatní herci, přesně zobrazená realita té doby, skvělá hudba Zdeňka Lišky. 75%. ()
Koncentrovaná a syrová deprese v podání "trezorového" Kachyni o propuštěném politickém vězni, jenž hledá smysl života, o který už nestojí. Sugestivní atmosféra staré Prahy a (ne)hudba Zdeňka Lišky, fyzický výkon starého Šmerala, na můj vkus trochu řídký scénář. Antidivácký zážitek, který se těžko hodnotí procenty. 70 %? ()
Přes všechnu úspornost a dobovost film s velkým F. Procházka uměl napsat scénáře tak, jak to bohužel už dneska nikdo neumí (no, možná téměř nikdo) a Kachyňa s Liškou tvořili opravdu geniální tým. Šmeral mi vždycky přišel nesympatický, ale tady je opravdu dobrý. ()
Jo, dobrý jako těžká psychologická podívaná. Ale vzhledem k celkové jednoduchosti děje - strašně rozvleklý. Půl hodiny sestříhat... ()
Z lágru do nemocnice, a přitom pořád v zajetí. Smutný film se skvělým Vladimírem Šmeralem. Možná kdyby nebylo té rádoby srdceryvné hudby, která jako by byla napsána pro jakýsi zcela jiný příběh, byl by to i skvělý film. Určitě stojí za shlédnutí. Jen je škoda, že při 75minutové délce mám neustále chuť usnout. ()
Tenhle film řadím mezi nejlepší české všech dob. Moc silný příběh. ()
Úchvatný film, takové už nevznikají. Doporučuji vůbec nečíst nebo zapomenout zde uvedený Obsah (~ oficiální text distributora), film je dost o něčem jiném, navíc poslední dvě věty jsou zcela mylné. Je vidět, že J.Procházka je primárně spisovatel - film se rozjíždí pomalu a jen pozvolna se rozkrývá minulost hlavní postavy. Divák je vtahován do doby, kdy je již totalita natolik etablovaná, že si režim může dovolit dokonce i "odpouštět" (ale ještě ne přiznat chyby). Pečlivě zmíněné detaily (např. přátelsky naladěný taxikář neváhá udat podezřelého pasažéra esenbákovi) i příjemná , ale nápaditá kamera ukazují na dobré řemeslo tvůrců. Hudba mi nevadila, atmosféra nemocnice i centra Prahy mne nadchla. Ale nejvíc oceňuji soustředění se na podstatu příběhu: na vnitřní život člověka, který se zdá být zlomen, ale ve skutečnosti vzdoruje tlaku (jakéhokoliv) systému do posledního dechu. Kdyby dnes někdo potřeboval ve scénáři zjevit informaci, že hlavní hrdina je po náročné až experimentální operaci srdce, nepochybně by tomu věnoval 20 minut, kde by ukazoval praktickou i psychologickou přípravu, průběh operace i postupné zmátoření se pacienta z narkozy. Tady se 2 základní fakta se dovídáme několika psanými větami. Sympatické bylo, že i u ostatních postav (především Adamíra) nedošlo ke zploštění, ti lidé se jeví "socialistické figurky bez tvaru", ale jen na první pohled, postupně je vidět, že mají strukturu a rozhodně nejsou jasně kladní nebo záporní. A konečně jsem viděl Kryzánka v roli spíše kladné. ()
Mě na tom asi nejvíc okouzlují ty detaily: vyndávání věcí ze šuplíku, oblékání pantoflí, zapalování cigarety. Hudba mi ale připadala rušivá. ()
"Tenkrát se zdálo, že prožíváme revoluci..." Suché konstatování primáře Preclíka dokonale charakterizuje nejen kotrmelec "velkých" dějin v letech 1948 - 1968, ale i osobní historii profesora Šimka, který se po těžké operaci ocitá v roli prominentního pacienta, ale i přes nevybíravý nátlak okolí se odmítá uzdravit. Protože svůj život zachránit nemůže, rozhodne se ho obětovat pro záchranu života jiného... Z izolovaných zmínek a krátkých retrospektiv si divák skládá hrubý obraz toho, čím si Šimek prošel, ale ten poslední, klíčový střípek do mozaiky, který umožňuje pochopit motivaci k jeho činu, přijde až v závěrečných vteřinách filmu. Neznámá dívka, vypouštějící holuby na blízké střeše, kterou Šimek s tvrdohlavou pravidelností pozoruje, evokuje svobodu, touhu po ztraceném životě, otcovství a nakonec i Šimkovu poslední a nejvyšší zodpovědnost. Nemám Vladimíra Šmerala rád, ale tady jsem mu všechno odpustil. Jeho vrcholně střídmá, chladná, nesentimentální interpretace neselhává v žádném momentu filmu, což je třeba zdůraznit, protože kamera z jeho obličeje téměř "nesleze". Kachyňův přechod na barevný materiál umožnil zapojit některé dosud nevyužívané prvky vizuální řeči, např. barevnou symboliku: Šimkovu závěrečnou výpravu souvisle doprovázejí křiklavě červené, rozostřené předměty v popředí, výstražná znamení, signalizující kritický stav a překročení všech mezí. Účinek umocňuje skvělá Liškova hudba, která se - v dlouhých prodlevách mezi dialogy a při utlumení reálné zvukové stopy - osamostatňuje, což může některým divákům vadit. Směšný pán patří k vrcholům Kachyňovy tvorby a jen neprávem stojí ve stínu jeho slavnějších filmů. ()