kodel

Nesporná vizuální poezie k dokonalosti nestačí. Horečnatý sen spisovatele Alexandra o blížící se jaderné válce a jediné možnosti záchrany sebe a své rodiny skrze soulož s čarodějnicí/světicí Marií (střední černobílá část) je rámován idylkou života s rodinou, milovaným synem a přáteli na pustém ostrově, v domě, který Alexander v závěru z nejasných pohnutek zapálí. Přes silné předpochopení pro Tarkovského mi zůstal smysl příběhu naprosto skryt a nerozumím mu ani ve všech představitelných metaforických rovinách. Chtít po Tarkovském lineární naraci by bylo jistě pošetilé. Problém však vidím v tom, že film na dvou a půl hodinové ploše dodržuje naprosto zřetelně stavbu klasické tragédie a přehledně směřuje od expozice přes kolizi, krizi a peripetii k finální katastrofě, čistá forma však byla naplněna křiklavě nekonzistentním obsahem. Postavy jsou pasivní, vykreslené chladně bez jakékoli účasti, vztahy mezi nimi a jejich pohnutky k jednání nevysvětlené, scénář je přeplněn patetickými, neproniknutelně symbolickými a místy zřetelně prázdnými floskulemi. Nepřipadá mi, že by toho měl Tarkovskij ve svém posledním filmu mnoho na srdci nebo že by se do hloubky zabýval logikou své filmové řeči. Znechucení prohlubují samoúčelné prostřihy na explodované (?) auto na náměstí (citace z jiného filmu?) či obsesivně se vracející smyčka konkrétních zvuků a křiku ptáků. Strojový překlad titulků ze španělštiny byl jen velmi přibližný, což ještě více snížilo srozumitelnost zašifrovaného filmu, ale přesnější překlad by můj dojem zřejmě příliš nevylepšil. Ještě v posledních vteřinách filmu jsem se třásl strachy, že se souška zasazená hlavním hrdinou na začátku ozelení a kýč bude dokonán, což se chválabohu nestalo! --- Oběť jsem potřeboval vidět kvůli ucelení Tarkovského díla, ale vracet se k ní - na rozdíl od jiných filmů - nebudu. PS: A na počátku nebylo Slovo, nýbrž protein, synku.

Pokud nic, tak oceníte rytmus toho filmu. Režisér a tajemná herečka (která vůbec herečkou není), sami dva v potemnělém divadle, zkoušejí adaptaci knihy von Sacher-Masocha. Výchozí situace, která je sama o sobě nejednoznačná: proč režisér, který je současně autor adaptace, sáhl zrovna po této látce? Jak moc sadomasochistická předloha rezonuje s jeho potlačenými představami ? A dokáže se herečka, která předlohu označuje za pornografii, vžít do role a pokud ano, jak se vyrovná s pokušením si režiséra skutečně podmanit? Film je fascinujícím dialogem o lásce, sexu, lžích, předstírání, zážitcích z dětství, přičemž hra se neustále prolíná se skutečností. Nic není pevné, hranice vztahu mezi mužem a ženou se každou minutou definují nově a dojde i na kompletní výměnu rolí. Je to zfilmované divadlo klasického střihu s krizí i katarzí, ale běží to nesmírně rychle, tělesnost obou protagonistů je hmatatelná, punčochy, kůže a kožichy jsou na dotyk. Subverzivní, perverzní, rafinovaný a nesmírně zábavný kus.

Divák musí přimhouřit oko nad dobově podmíněným, až čítankově jednoduchým scénářem s typizovanými postavami odpovídajícími Jiráskově pojetí "Doby temna" (záštiplné panstvo versus osvícený lid) a s kulhající zápletkou (v krasových oblastech byli místní lidé skvěle obeznámeni s jeskyněmi a jejich vlastnostmi už od pravěku, těžko by je byli ochotni spojovat s ďáblem). Ale Vláčilovo zvukovo-obrazové čarování, dechberoucí kompozice scén (kázání v kostele nebo třeba rozpad procesí v okamžiku, kdy mlynář nalezne vodu!), skvělé herecké výkony a nádherná černobílá mizanscéna dávají na tyto nedostatky snadno zapomenout. Velmi výstižné recenze: Marigold, Radek99.