November

K Listopadu bych měl asi dvě poznámky; jednak onu otřepanou frázi o vítězství formy nad obsahem. Protože ano, černobílé zpracování je dechberoucí a překvapivě i hudba tam funguje dost dobře. Druhá poznámka by byla inspirována tím, co často píše Franta Fuka u filmových adaptací knih - film má být srozumitelný i pro nečtenáře. A tady mi přišlo, že spousta informací chybí; že snímek je ilustrací knihy, kterou si užijí ti, kdo jíž ví, o co jde. Ale já jsem tápal, kdo, co a nejčastěji proč dělá. Spíše než koherentní film mi to přišlo jako sled scének, kde některé byly působivé, jiné veselé či nechutné, ale v celku jsem postrádal nějaký smysl, (06.07.2017)

November je čisté vizuálne obžerstvo a asi ním aj zostane pre drvivú väčšinu divákov. Výnimku by mali tvoriť insideri, ktorí zrejme tejto estónskej mytológii rozumejú. Našťastie sa príbeh postupne vykryštalizuje a divák nemá dojem, že sa pozerá iba na nesúvislý rad krásnych obrazov, ale dlho ho mať bude. Treba však dať Novembru šancu a vydržať, on sa odmení. Napadá ma kacírska myšlienka, či Sarnet nejako na diaľku nespolupracuje s Eggertom, alebo si navzájom nekradnú nápady. No a Vláčil tu už spomínaný bol, toto je ale čisté fantasy. Kto film videl, asi chápe, že v Lotyšsku si asi veľkú popularitu nezíska... :) Alebo to bola poznámka smerom k Litve, už neviem. (18.03.2020)

Nádherná (nebrat doslovně pro vše, co se zde odehrává, například takový lektvar lásky...) encyklopedie estonských mýtů a tradic, ale také obyčejný příběh lásky, jak to tak bývá v dosti nelehké době. Stylem vyprávění Listopad opravdu encyklopedii připomíná, je totiž rozdělen do kapitol, nebo jednotlivých příběhů, které tvoří celek. Samozřejmě nejsou nijak označené, přesto tu jakési pocitové dělení je a je to možná trochu škoda, plynulý styl vyprávění by obrazové poetice sedl mnohem více. Kamera je opravdu magická, čemuž samozřejmě dopomáhá i černobílý materiál, ve kterém nádherně potemnělé krajinné kompozice, či občas až hororové detaily, tváří skutečně vyniknou. Pro příklad stačí vzpomenout na scénu setkání s ďáblem, nebo moji vůbec nejoblíbenější, les o dušičkách. Byl jsem jím nadšen, Rainer Sarnet očividně vybíral lokace velmi pečlivě, z dalších mohu vzpomenout na zámek, chalupu ve které žije Liina a mnohé jiné. Navíc to stejné platí i o kostýmech či hereckém obsazení (co se výkonu týče, zase velmi kvalitním!), které je typově opravdu povedené, ať už jde o Hanse, Liinu, barona... ale i ty nejchudší vesničany. Kdybych měl k lesu o dušičkách vybrat ještě jednu scénu, pak by to byl samozřejmě závěr. Prozření, následované ďáblem a setkáním dvou vozů, neskutečně silný moment, ke kterému není třeba více dodávat. 85% (31.07.2020)

Film bohatě využívá motivů z estonského folklóru. Dle anotace je časově situovaný do 19. století, ale např. scéna s morem naznačuje, že by mohlo jít o dobu podstatně starší. Na jiném místě si pozorný divák všimne něčeho, co nápadně připomíná polámaný rám bicyklu. Německá šlechta se v Estonsku začala vyskytovat už někdy po roce 1227 a německý vliv tam částečně přetrvával ještě za carského Ruska. K upřesnění časového zařazení nám nepomůže ani architektura. Podobné venkovské baráčky, jaké se ukazují ve filmu, bylo leckde v Evropě možné vidět ještě v šedesátých letech 20. století. Raději tedy řekněme, že film není jednoznačně historicky zakotvený. Již úvodní scéna ukazuje, zač toho bude loket. Jsme svědky krádeže telete dronem. Tehdy se takovému dronu říkalo „kratt“. Bylo to okultně-technické zařízení (daemon ex machina), které z důvodu neexistence motorů bylo poháněné zlým duchem, což mělo své výhody i nevýhody. Kratt kromě létání uměl i chodit, mluvit a plivat. Mohl vykonávat různé práce, jichž se sám domáhal. Pokud jej jeho majitel neúkoloval, hrozilo, že kratt svého pána usmrtí nebo se o to aspoň pokusí. Zbavit se kratta bylo možné tím způsobem, že mu člověk zadal nesplnitelný úkol – např. uplést žebřík z chleba, jak to vidíme ve filmu. Kratt se potom zavařil a za doprovodného světelného efektu zanikl. Ocenil jsem snad všechny scény: slečna žádá muže, aby ji přenesl přes potok do vesnice a jako odměnu nabízí polibek, prase přísahající na Bibli, proměna ženy ve vlčici, pozvání mrtvých na večeři... Kdo se zajímá o magické aspekty lidové tradice, ten si přijde na své; chvílemi je to téměř instruktážní snímek. Kromě toho má film také hlavní dějovou linii, a sice příběh o lásce. Na nějakou nit bylo třeba ty perly navléknout. Umělecké kvality tohoto filmového díla nebudu vypočítávat, protože to zde již učinili jiní. Pouze připomínám, že od autora románu, který posloužil jako předloha tohoto filmu, vyšlo jedno literární dílo i v českém překladu (Andrus Kivirähk: Muž, který rozuměl hadí řeči, Zlín 2011). (25.12.2021)

To jsou mi věci. Právě jsem viděl jednoznačně umělecký snímek; to já poznám, bo byl černobílý, a přestože chvílemi vítězila forma nad obsahem, nemohl jsem jít pod čtyři kousky, protože mě fascinovalo, jak mocně ovlivnil František Vláčil estonsko- nizozemsko- polskou filmografii. Tohle byl místy opravdu notný bizárek, díky kterému jsem si oblíbil kraty (až na toho ukecaného světoběžníka), naučil jsem se, jak bojovat s morem i jak veskrze levně vyrobit pokrm lásky (i když to bych raději co možná nejrychleji zapomněl). Když jsem si v žánru snímku přečetl: Drama / Fantasy / Romantický, propadl jsem beznaději, ale ukázalo se, že jsem se ošklivě mýlil. Zdejší romantika byla tak trochu jiná stejně jako celý film, v jehož průběhu jsem se vyděsil, že se mi mezi ranní léky připletlo něco navíc, ale pak jsem si uvědomil, že si krevní oběh vylepšil spíše scénárista a režisér. A ještě na tom oba hezky ušetřili:-) Byla to fakt veskrze zvláštní záležitost, kterou bych nedokázal s čistým svědomím nikomu doporučit, mě ale překvapivě hodně bavila nejen díky skvělé atmosféře lesů se stromy ohlodanými hladovými vesničany. / Poučení: Chceš-li obelstít Ďábla, buď inovativní. (02.07.2023)