kodel

Nesporná vizuální poezie k dokonalosti nestačí. Horečnatý sen spisovatele Alexandra o blížící se jaderné válce a jediné možnosti záchrany sebe a své rodiny skrze soulož s čarodějnicí/světicí Marií (střední černobílá část) je rámován idylkou života s rodinou, milovaným synem a přáteli na pustém ostrově, v domě, který Alexander v závěru z nejasných pohnutek zapálí. Přes silné předpochopení pro Tarkovského mi zůstal smysl příběhu naprosto skryt a nerozumím mu ani ve všech představitelných metaforických rovinách. Chtít po Tarkovském lineární naraci by bylo jistě pošetilé. Problém však vidím v tom, že film na dvou a půl hodinové ploše dodržuje naprosto zřetelně stavbu klasické tragédie a přehledně směřuje od expozice přes kolizi, krizi a peripetii k finální katastrofě, čistá forma však byla naplněna křiklavě nekonzistentním obsahem. Postavy jsou pasivní, vykreslené chladně bez jakékoli účasti, vztahy mezi nimi a jejich pohnutky k jednání nevysvětlené, scénář je přeplněn patetickými, neproniknutelně symbolickými a místy zřetelně prázdnými floskulemi. Nepřipadá mi, že by toho měl Tarkovskij ve svém posledním filmu mnoho na srdci nebo že by se do hloubky zabýval logikou své filmové řeči. Znechucení prohlubují samoúčelné prostřihy na explodované (?) auto na náměstí (citace z jiného filmu?) či obsesivně se vracející smyčka konkrétních zvuků a křiku ptáků. Strojový překlad titulků ze španělštiny byl jen velmi přibližný, což ještě více snížilo srozumitelnost zašifrovaného filmu, ale přesnější překlad by můj dojem zřejmě příliš nevylepšil. Ještě v posledních vteřinách filmu jsem se třásl strachy, že se souška zasazená hlavním hrdinou na začátku ozelení a kýč bude dokonán, což se chválabohu nestalo! --- Oběť jsem potřeboval vidět kvůli ucelení Tarkovského díla, ale vracet se k ní - na rozdíl od jiných filmů - nebudu. PS: A na počátku nebylo Slovo, nýbrž protein, synku.

Pokud nic, tak oceníte rytmus toho filmu. Režisér a tajemná herečka (která vůbec herečkou není), sami dva v potemnělém divadle, zkoušejí adaptaci knihy von Sacher-Masocha. Výchozí situace, která je sama o sobě nejednoznačná: proč režisér, který je současně autor adaptace, sáhl zrovna po této látce? Jak moc sadomasochistická předloha rezonuje s jeho potlačenými představami ? A dokáže se herečka, která předlohu označuje za pornografii, vžít do role a pokud ano, jak se vyrovná s pokušením si režiséra skutečně podmanit? Film je fascinujícím dialogem o lásce, sexu, lžích, předstírání, zážitcích z dětství, přičemž hra se neustále prolíná se skutečností. Nic není pevné, hranice vztahu mezi mužem a ženou se každou minutou definují nově a dojde i na kompletní výměnu rolí. Je to zfilmované divadlo klasického střihu s krizí i katarzí, ale běží to nesmírně rychle, tělesnost obou protagonistů je hmatatelná, punčochy, kůže a kožichy jsou na dotyk. Subverzivní, perverzní, rafinovaný a nesmírně zábavný kus.

Divák musí přimhouřit oko nad dobově podmíněným, až čítankově jednoduchým scénářem s typizovanými postavami odpovídajícími Jiráskově pojetí "Doby temna" (záštiplné panstvo versus osvícený lid) a s kulhající zápletkou (v krasových oblastech byli místní lidé skvěle obeznámeni s jeskyněmi a jejich vlastnostmi už od pravěku, těžko by je byli ochotni spojovat s ďáblem). Ale Vláčilovo zvukovo-obrazové čarování, dechberoucí kompozice scén (kázání v kostele nebo třeba rozpad procesí v okamžiku, kdy mlynář nalezne vodu!), skvělé herecké výkony a nádherná černobílá mizanscéna dávají na tyto nedostatky snadno zapomenout. Velmi výstižné recenze: Marigold, Radek99.

Protagonistka tohoto komorního dramatu je na leklou rybu docela mrštná, když stihne proplout intimními životy všech zúčastněných... Ale film je nesmírně chladný, odtažitý, stejně jako prostředí funkcionalistické vily, kde se vše odehrává - zůstává z něj pocit tichých, smutných průhledů místnostmi a přes sklo ven. Všichni aktéři příběhu -  kromě jednoho - zůstali uvězněni v poutech svých neřešitelných vztahů, film se odvíjí bez špetky empatie a nenabízí hlubší porozumění, proč se všechno stalo tak, jak to bylo vyprávěno.

Nádherná podívaná, plná severské přírodní imaginace, dokonale podložená hudbou. Temná balada o nešťastné lásce a současně groteskní pohádka o lidských špatnostech ve světě, zaplněném duchy zemřelých, ďáblem a jeho děsivými výtvory. Přesně takové příběhy jistě vyprávěly estonské babičky vnoučatům za dlouhých zimních nocí ve vyhřátých dřevěnicích, do nichž zvenčí pronikalo vytí vlků a táhlý nářek meluzíny... a my si v podobném klidu a teple můžeme vychutnat nezapomenutelný šedočerný vizuál plný deště a bláta, obskurních postav a omšelé architektury, kterou si příroda bere zpět. A nejasnosti v ději? To je, s odpuštěním, malichernost. Příběh je archetypální a soustředěný divák ho intuitivně pojme celý, beze zbytku.

Nemohl jsem to dokoukat. Vadí mi forma ("neotřelý" způsob snímání včetně celého štábu, nesmyslné prostřihy na displej kamery snímající protagonistu), vadí mi obsah: neustálé přeskakování mezi banálním velebením krás Vysočiny a pseudofilosofickým plkem sice přesně odhaluje Zemanovu osobnostní prázdnotu, ale to jistě nebyl Sedláčkův cíl. Celý dokument je výrazem jeho neschopnosti zaujmout k Zemanovi nějaký postoj a dotlačit tuto kontroverzní postavu do nějakého zajímavého kouta. Jeho otázky připomínají "milé povídání" a la Xaver, Zeman je příliš protřelý hráč, aby na sebe něco zásadního prozradil, takže divák je ve výsledku vystaven zoufale dlouhým minutám přemítání o lesních malinách a o člunu na rybníce. Do toho jdou podivně vybrané, dlouhé a nudné flashbacky z předsedovy politické kariéry. Třešničkou na dortu jsou Zemanovy sebelítostné řeči o smrti v době, kdy už se schylovalo k jeho cestě za prezidentskou volbou. Český Machiavelli si prostě dokumentátora povodil jako loutku, nacamral mu hromadu balastu a ten tu manipulaci předává dál tou nejmizernější formou.

Tři mile absurdní variace na téma nenaplněné lásky, odehrávající se v prostředí černobíle snímané pražské historické architektury. Děj není složitý ani primárně důležitý, základním principem filmu je hra, denní snění, groteska a podvědomé asociace. Za tím účelem jsou povídky téměř zbaveny dialogů a důraz je plně přenesen na obraz, rytmus střihu, hudbu a zvuky. Scénografie Ester Krumbachové je (jako vždy) lahůdkou - rafinovaně propojuje prvky historické (architektura omšelých paláců, chrámů a vil, kostýmy, kočáry, předválečné automobily) se současnými (jazz) do jednoho celku. Pokud přijmeme jeho poetiku a jsme ochotni podvolit se vizuální rozkoši, kterou nabízí, bude film nevšední, možná dokonce nezapomenutelnou podívanou.

Jaroslav Drbohlav v jedné ze svých nejlepších rolí - jeho manipulátor a citový vyděrač je neobyčejně autentický, půvabná a submisivní Hana Maciuchová mu skvěle sekunduje. Konflikt se ke konci vyhrocuje až nepravděpodobným způsobem a katarze, kterou za dospělé zajistí školačka Evička, vypadá, jako by do scénáře zasáhla Marie Poledňáková. Postavy jsou schematizovány, což přisuzuji hlavně kratšímu televiznímu formátu, ale celek drží pohromadě, má spád, a lze na něj beze studu koukat i po padesáti letech.

Poměrně laciná zábava plná stereotypů, podbízivých vtipů a nefunkčních zvratů v ději, natočená ve fotogenických kulisách vesnice, ztracené kdesi na pomezí Turecka a Arménie. Několik českých herců ve výrazných rolích, celkově velké zklamání, ztracená příležitost udělat z neotřelého tématu půvabnou komedii.

Nespoutaný devadesátkový film plný imaginace, divného humoru a erotické jiskry. Dialogy byly evidentně improvizované (což hercům formátu Polívky, Stivínové či Dejdara jistě vyhovovalo), scénář se asi někde ztratil (a film vysvětluje jak), kamera a střih podléhají momentálním nápadům, jejichž smysl není úplně srozumitelný, ale výsledek diváka vykopne do nebezpečného prostoru mimo zažité a očekávané konvence filmové řeči. 100 minut je trochu moc na volně řazený proud nápadů, ale hravost a vizuální originalita snímku, stejně jako lehce halucinogenní letní atmosféra, barvy, zvuky a chuť starého koupaliště, to vše stojí za ocenění. Tisíckrát raději toto, než pořád dokola Muže v říji, Ženy v běhu a Báby v ledu!!!