kodel

"Perličky" jsou dobrým úvodem do raného, ještě poměrně surového a realistického Hrabala, dříve než ho překryl nános vylhané pábitelské bezstarostnosti (na čemž měl pozdější Menzelův filmový monopol lví podíl). Povídky mají výrazně experimentální charakter, mladí, brzy poté už slavní režiséři ještě hledali svůj styl a kdo by očekával kýčovitou pohodu Slavností sněženek nebo Postřižin, bude silně zmaten. Úvodní Menzelova povídka mi připadá nejslabší, což jistě zčásti plyne z toho, že mi Menzelův Hrabal vadí obecně, ale i když se pokusím být zcela objektivní, Smrt pana Baltazara je (třeba na rozdíl od Ostře sledovaných vlaků) podivně nesoustředěná, strnulá, nevtipná, špatně natočená a bez pointy. Naopak druhá povídka (Podvodníci, Němec) je krátkou, ale mrazivě působivou moralitou, třetí (Dům radosti, Schorm) mě naprosto vyvedla z míry; že by se vážný, existenciální Schorm posiloval při tvorbě scénáře LSD? Čtvrtá povídka (Automat Svět, Chytilová) je pro mě vrcholem celého cyklu, ale námět by snesl delší formát, je podán trochu překotně, režisérka toho chtěla na malé ploše obsáhnout příliš (včetně jakési minireportáže o Boudníkově tvorbě). Pátá povídka (Romance, Jireš) je "nejpříjemnější", vizuálně okouzlující, ale má oproti předchozím výrazně pomalejší tempo, málo dramatickou stavbu a mladý Vyskočil, který nikdy neuměl moc hrát, tu připomíná chodící prkno navlečené do flanelové košile. Jako celek jsou "Perličky" veledůležitým dokumentem doby a filmového vývoje, ale mají příliš mnoho vad na kráse, než aby se jim divák mohl zcela oddat.

Komorní, úsporně vystavěný příběh, vyprávěný tak civilně, že při povrchním sledování snadno uniknou náznaky rafinované hry s divákem a nevyřčené významy. Tři osamělé postavy: Jedenáctiletá Jitka, pyšná na svou nezávislost, žijící si ve svém vlastním světě na dvorcích a střechách starých pražských činžáků či na haldách písku bránické náplavky. Dospělý muž v sanatoriu, zcela ponořený do svého traumatu. Jitčina matka, které se do péče o dvě děti už nějak nevejde empatie a vřelost. A čtvrtá klíčová postava, která ve filmu chybí – otec. Předčasně dospívající Jitka si promítá jeho autoritu do neznámého zraněného muže a za svou péči o něj si žádá jeho pozornost, uznání a postupně i víc... Vysoká zeď sanatoria, kterou Jitka každý den překonává, je symbolickým předělem v jejím světě, hranicí mezi dětstvím a dospělostí, samotou a sdílením, ústrky (mstivý domovník V. Lohniský) a přijetím, poslušností a svobodou. Tvůrci tento předěl zvýraznili hudbou (Novákovy geniální variace na ohranou Beethovenovu klavírní etudu Für Elise zní pouze tehdy, když je Jitka na zdi nebo za ní) a kamerovým filtrem, který dodává prostoru za zdí zářivý hal. Příběh končí tak, jak musel skončit. Jak se lehce rozvine, tak nenápadně zmizí a zůstane po něm dlouho doznívající pocit setkání s mimořádnou filmovou básní, kterou pokládám kvůli neobvyklému tématu i způsobu zpracování za dílo z první desítky Československé Nové vlny.

Fanouškovská záležitost, kterou můžete nadšeně přijmout tak, jak je, nebo jí odmítnout. V kostce jde o klipy a koncertní sestřihy písní Pražského výběru, pospojované jednoduchým příběhem o nekonečných existenčních potížích skupiny. Ačkoli je z filmu cítit, že vznikal ve svobodné době, není v něm skoro žádná porevoluční euforie, naopak je až překvapivě chmurný. Písně Pražského výběru vždy oscilovaly mezi syrovým dada a těžkomyslnou sebelítostí, a tady holt morousovatění a pseudofilosofování Kocába a Pavlíčka dostalo ten větší prostor. Ale pozor, prohloupil by ten, kdo by se od filmu zvedl při závěrečných titulcích, mejdan totiž nastává až po nich! Dobře naložený Zappa žvatlá nad půlitrem historky a prozpěvuje svou píseň Fine Girl, Václav Hraběta pingluje, Kocáb s Pavlíčkem tančí polku, Lucie Bílá jako náruživá fanynka se chytá za ňadra a okusuje polystyrénovou rudou hvězdu. To se nevochodí, jak řekl podučitel Václav Poustka na severním pólu.

Film se odehrává v nádherných toskánských lokacích, ale jeho téma je tíživé a existenciální. Možná bude mít někdo pro Marii Linde větší pochopení, mně ale tato postava nebyla ani sympatická, ani plně srozumitelná, přestože její herecké ztvárnění Krystynou Jandou bylo velmi autentické. Její provokativní pohyb na hraně společenské morálky malého města demaskoval několik pokrytců (zejména policejního inspektora a rodinného přítele), ale hlavně otevřel různé nepříjemné otázky, provázející život v současné Evropě: Jak jsme imunní vůči podvědomému přisuzování kolektivní viny "jiným"? Jaký je ideální poměr mezi mou svobodou a očekáváním/postoji druhých? Je skutečně povinností umělce a intelektuála v Evropě být za všech okolností morální autoritou? Autoři filmu spolu s hlavní hrdinkou nedávají vlastní odpověd a přenechávají tuto úlohu plně divákovi.

Road movie mocného aparátčika Pešana, jeho milenky a nedobrovolného řidiče, vojáka základní služby Ondřeje Zemana, odehrávající se během jedné noci. Tyto tři hlavní postavy reprezentují tři typické aktéry pozdně normalizační společnosti. Pešan je příslušníkem nejstarší vrstvy skalních bolševiků, kteří ještě pamatují "staré dobré časy" únorové revoluce a ze kterých půlstoletí budování socialismu udělalo morální zrůdy a duševní trosky. Sekretářka Olga reprezentuje lidi zlomené, kteří se k "budovatelům" přidali po roce 1968 v důsledku své osobní krize nebo kvůli prospěchu, zatímco mladý Ondřej stojí na rozhraní - jako součást represivního aparátu neobstál v krutém mravním dilematu, do něhož byl vržen vojenskou službou (za co vlastně dostal opušťák se dozvíme až na konci), a zjevně neobstál ani v dilematech dalších (avantýra s Olgou)... Přesto je ve filmu prezentován jako oběť a jako jedinému je mu dána možnost uniknout, zatímco jeho dva společníci jsou odsouzeni k utopení v okázalé sebelítosti. Ostatní lidé žijí ve škvírách mimo struktury, oponují nebo servilně slouží aktérům podle své nátury a do papalášské Tatry 613 se mohou maximálně na chvíli posadit (povozník, stopaři). ---- Film volí expresionistické výrazové prostředky a současně je přeplněn dobově charakteristickými symboly a intertextuálními narážkami. Hned se nabízí srovnání s Helgeho Studem, který se Zvláštním bytostem tématicky i dějem nápadně podobá, ale zůstává v "realistické" rovině. Pešanova noc je naproti tomu líčena v krutých barvách absurdního divadla, vše je extrémně zveličeno a dohnáno do krajnosti, což je někdy velmi působivé (pitka v bunkru pod okresním výborem KSČ je majstrštyk a pro mě vrchol filmu), někdy je hranice srozumitelnosti překročena (koncert Plastiků provázený skupinovými orgiemi: proboha, proč?). Skvělá kamera, místy snímající přes filtry, je umocněna hypnotickou hudbou J. Bulise. Na mnoha místech film bohužel otevřeně moralizuje, což zvolenou perspektivu nesmírně poškozuje (scéna s lékařem, s paní učitelkou nebo se zmíněnými stopaři). Výsledek tak není zcela konzistentní, ale pátou hvězdu přesto přidávám za odvahu přijít s tak otevřeným filmem v době, kdy ještě zdaleka nebylo rozhodnuto (film se točil v první polovině roku 1989). ---- Zvláštní bytosti jsou příliš uzavřeny samy v sobě, jejich poselství oslovuje především ty z nás, kteří to zažili. Vzhledem k tomu, že se dnes řada tehdejších Ondřejů Zemanů (Babišů, Ondráčků, Metnarů a mnoha jiných) bezostyšně a veřejně rozpomíná na svou jízdu Tatrou 613 před rokem 1989 jako na světlý bod svého života, má smysl rozhodně i dnes do Feničova křivého zrcadla čas od času nahlédnout.

Šostakovič píše ve svých pamětech o Prokofjevovi: "Prokofjev a já jsme nikdy nebyli skutečnými přáteli /.../. Měl dvě oblíbená slůvka. Jedním z nich bylo slovo "zábavný". Charakterizoval jím všechno kolem. Druhým slůvkem bylo "chápete?". Zajímalo ho, zda člověk chápe to, co on, Prokofjev, řekl." Po dvaceti Vachkových "rozumíte?" jsem přestal počítat a vypnul ten šestihodinový porouchaný orchestrion.

Tiskař Spencer má dovolenou, ale také potíže. Potíže se stupňují, sny postupně vytěsňují realitu a on zůstává na všechno sám... Industriální, existenciálně surrealistická romance o (ne)svobodě a sexuální touze. Zralou Lynchovu prvotinu charakterizuje víceméně lineární "děj", úspornost výrazových prostředků (oproti přebujelosti a vizuální mnohomluvnosti některých jeho pozdějších filmů), černý humor a úchvatná zvuková stopa a la musique concrete, jež by jistě mohla fungovat i samostatně. Sudičky Kafka, Kubrick a Švankmajer jistě stály filmu u kolébky, a proto má tak intenzivní, nezapomenutelnou atmosféru. Ani neforemná Spencerova hlava, jeho Poirotovská chůze a výraz utrápeného kachňátka se neokoukají.

"Tenkrát se zdálo, že prožíváme revoluci..." Suché konstatování primáře Preclíka dokonale charakterizuje nejen kotrmelec "velkých" dějin v letech 1948 - 1968, ale i osobní historii profesora Šimka, který se po těžké operaci ocitá v roli prominentního pacienta, ale i přes nevybíravý nátlak okolí se odmítá uzdravit. Protože svůj život zachránit nemůže, rozhodne se ho obětovat pro záchranu života jiného... Z izolovaných zmínek a krátkých retrospektiv si divák skládá hrubý obraz toho, čím si Šimek prošel, ale ten poslední, klíčový střípek do mozaiky, který umožňuje pochopit motivaci k jeho činu, přijde až v závěrečných vteřinách filmu. Neznámá dívka, vypouštějící holuby na blízké střeše, kterou Šimek s tvrdohlavou pravidelností pozoruje, evokuje svobodu, touhu po ztraceném životě, otcovství a nakonec i Šimkovu poslední a nejvyšší zodpovědnost. Nemám Vladimíra Šmerala rád, ale tady jsem mu všechno odpustil. Jeho vrcholně střídmá, chladná, nesentimentální interpretace neselhává v žádném momentu filmu, což je třeba zdůraznit, protože kamera z jeho obličeje téměř "nesleze". Kachyňův přechod na barevný materiál umožnil zapojit některé dosud nevyužívané prvky vizuální řeči, např. barevnou symboliku: Šimkovu závěrečnou výpravu souvisle doprovázejí křiklavě červené, rozostřené předměty v popředí, výstražná znamení, signalizující kritický stav a překročení všech mezí. Účinek umocňuje skvělá Liškova hudba, která se - v dlouhých prodlevách mezi dialogy a při utlumení reálné zvukové stopy - osamostatňuje, což může některým divákům vadit. Směšný pán patří k vrcholům Kachyňovy tvorby a jen neprávem stojí ve stínu jeho slavnějších filmů.

Byl jsem opravdu překvapen, jak autenticky, civilně, ale přitom nápaditě a bez jakýchkoli klišé je ten film vyprávěn. Ve druhé polovině se válečná zkušenost mění na procesní drama a tam mě zarazily některé nelogičnosti, ale celek je mimořádně působivou analýzou "nehrdinského hrdiny" a klade tichým, implicitním způsobem, ale s nepříjemnou naléhavostí, závažné morální otázky.