kodel

Dystopie inspirovaná Zemí snivců Alfreda Kubina, ale přenesená do moderní reality: Manželský pár odchází z Mnichova do tajuplného města, jehož obyvatelé jsou zbaveni existenčních starostí a věnují se pouze tomu, co je baví, s jediným omezením: musí respektovat práva ostatních. Noví příchozí jsou však svědky závěrečné fáze tohoto sociálního experimentu, která odhaluje jeho povážlivé trhliny: obyvatelé města nedokáží nabyté svobody využít ke smysluplné činnosti, osobnímu růstu a vzájemnému obohacování, ve městě se šíří beznaděj, strach, brutalita a konspirace s cílem nastolit vládu pevné ruky. Expresionistický, místy až surrealistický příběh připomíná svou statičností, nepochopitelnými a nelogickými zvraty zlý sen, což umocňují ponuré kulisy rozpadajícího se Českého Krumlova, které jsou v závěrečné tragédii nahrazeny záběry z odstřelovaných Přísečnic. Zatímco tragická role manželky Anny je jednoznačná a pochopitelná, hlavní postava, její manžel, malíř Florian, je pasivním konstruktem bez jakéhokoli náznaku tvůrčího úsilí, neživotně proplouvající rozmanitými, často absurdními situacemi a vyplňující 120 minut filmu občasnými milostnými avantýrami a kafkovskou snahou o audienci u zakladatele města. Na film jsem se velmi těšil, ale výsledek mě do kolen nedostal. Pozoruhodná myšlenka o neschopnosti člověka přijmout svobodu byla začátkem 70. let, po vystřízlivění z liberálních levicových hnutí v západní Evropě, vysoce aktuální a je - z jiných důvodů - nadčasová a aktuální i dnes. Ačkoli Schaaf netočil politický film, přesto téma jednoznačně vybízelo k důkladnému prozkoumání vzorců totality, hluboce zakotvených v nesvobodném habitu jednotlivců, a této šance nebylo využito. Síla podobenství se rozmělňuje v přemíře nesrozumitelných symbolů, slabiny ve scénáři a nezájem o psychologické prokreslení postav neumožňují vcítit se do jejich motivace a pochopit kauzalitu děje, který je tak zatížen přemírou chaosu.

Film o sovětském vyvraždění polských důstojníků v roce 1940 vzniknout musel a nemohl ho asi natočit nikdo jiný, než Andrzej Wajda. Je zbytečné zdůrazňovat, že v reakci na dlouhé dějiny lží ze strany Sovětů si film dává záležet na téměř dokumentární přesnosti v práci s historickými fakty, což ovšem vede místy k didaktičnosti. Velké dějiny jsou personifikovány na osudech celé řady postav, jejichž příběhy však byly jen zběžně nastíněny a postavy tak reprezentují spíše určité charakterové typy, kaménky s předvídatelným místem v historické mozaice, které pronášejí v každém okamžiku správné, často patetické repliky, a obvykle špatně skončí. Osudy důstojníků v sovětském zajetí jsou nejslabší, nejméně promyšlenou částí dramatu, nad kterou se vznáší nedostatečně zodpovězená otázka, co donutilo všech 22 tisíc špatně hlídaných vojáků pasivně vyčkat svého tragického konce? Scénář je vystavěn na principu detektivního příběhu, v němž odhalení v podobě naturalistické rekonstrukce hrůzného zločinu film uzavírá, zatímco poválečné násilné zkreslování události této rekonstrukci předchází. Film tak dostal děsivou pointu, ale do značné míry ztratil vnitřní logiku. Sympatickým rysem scénáře je, že odolal pokušení vylíčit Rusy a Němce jako jednolitou masu nepřátel polského národa. Ponurý válečný vizuál je působivě podtrhnut tragickou a meditativní hudbou Krzystofa Pendereckého. Ačkoli film připomíná spíše důstojný památník a zalidněnou stránku z učebnice historie než živoucí příběh konkrétních lidí, je určitě důležité ho vidět, abychom porozuměli jednomu z nejhorších traumat, kterým si náš severní soused v minulém století prošel.

Filmů o vypátrání a únosu Adolfa Eichmanna z Argentiny už vzniklo několik a jen sotva tu lze přijít s něčím novým, zejména když scénář může jen více či méně věrně ilustrovat dokumentárně přesné vzpomínky účastníků akce z řad Mossadu. Kraumeho film proto zkoumá Eichmannovský příběh ze specifické perspektivy, která je pro Němce mnohem důležitější než okolnosti a průběh argentinské akce. Politické drama o skrytém podílu hessenského generálního žalobce Bauera na zatčení strůjce konečného řešení ukazuje, jak liknavě se Adenauerovo Německo vyrovnávalo s nacistickým dědictvím a proč selhal Bauerův plán soudit Eichmanna v Německu. Scénář se drží historických faktů, ale je věrohodný i tam, kde se "dějinná linie" prolíná s částečně vyfabulovanou linií vyšetřovatelova privátního života a života jeho mladého kolegy Angermanna. Burghard Klaussner skvěle ztvárnil osamělého prokurátora, který pod tvrdou slupkou ukrývá zranitelné soukromí a který vše zasvětil svému úkolu - dovést svou zemi ke spravedlnosti, ale současně cítí, že už mu docházejí síly.

Film se skládá ze dvou nesourodých částí - úvodní rekonstrukce skandální premiéry Stravinského Svěcení jara v roce 1913 a následného popisu milostného vzplanutí mezi Stravinským a Chanel, k němuž došlo o sedm let později. Nemohu přijít na to, proč vůbec tvůrci filmu tyto dvě, tak kontrastní epizody spojovali dohromady, zřejmě jen proto, aby film mohl končit obnovenou (a úspěšnou) premiérou baletu, o níž se Chanel měla zasadit. Asi není tolik podstatné, že se ve skutečnosti vše odehrálo trochu jinak (premiéra nebyla propadákem a koncertní verze Svěcení měla už v roce 1914 obrovský úspěch). Spíš si kladu otázku, proč se film o celkem banálním vztahovém trojúhelníku oblékl do dvou výjimečných postav 1. poloviny 20. století. Z jejich génia totiž do scénáře proniklo velmi málo a výsledek, byť scénograficky a hudebně načančaný, se nebezpečně přibližuje voyeurismu společenských týdeníků. Nemluvě o tom, co to udělali ze Stravinského, který byl podle svědectví jiskrný, pohotový a velmi zábavný člověk...

Farářův konec po padesáti letech... podstatně temnější, bez komediální nadsázky, obnažený na kost. Protagonista, ač sám plný démonů, se rozhodne vyléčit jedno trauma "svých" farníků. Aniž zpočátku tuší, jak složitě jsou rozdány role obětí a viníků v celém příběhu, jeho kategorický požadavek odpuštění vin, prosazovaný za cenu vlastního sebeobětování, je pochopen a přijat jako jediná správná cesta. Modrookému mladíkovi v sutaně hraje do karet to, že ztělesňuje zjevnou revoltu proti zformalizované církvi, která už dávno věřícím přestala naslouchat. Jenže má velmi málo času, jeho podvod bude brzy odhalen.... Film si oscarovou nominaci nepochybně zaslouží, ačkoliv scénář není prost některých slabších míst. Kromě několika scén, které hrály až příliš explicitně na city, mi chybělo dokončení klíčové scény rozhovoru na faře mezi pozůstalými, Danielem a starostou. Film tak couvl před analýzou názorového přerodu starosty a Lidie, bez něhož by nedošlo k závěrečnému smíření skrze zádušní mši.

Nepříjemný film, silný v základním příběhu (i když ten se dá shrnout do jedné věty) a v exteriérech – postapokalyptické krajiny v Čechách bylo v 60. letech na výběr dost a dost. Bezvýchodné atmosféře katastrofy, která na nás působí skrze ruiny města a barokního kostela v Doupově, je těžké uniknout. Film ale bohužel není přesvědčivý v detailech, a to je opravdu škoda, možnost natočit to lépe už se nikdy nevrátí (a to nejen kvůli Doupovu). Na jakých principech byl postaven vztah mezi citlivou, až sentimentální Starou a její hordou zdivočelých slečen (které nejsou ozvláštněny žádnými specifickými povahovými rysy a jejich upravenost působí v pustině nepatřičně)? Jak je možné, že jim Stará nedokázala nic předat, s výjimkou střeleckých dovedností a jednoduchého poselství, že musejí najít muže? Jakou minulostí prošel a jak mohl přežít sám v pustnoucím hotelu Muž, tak těžko uvěřitelný ve své aristokratické zjemnělosti a křehkosti? I v dystopickém dramatu musejí být charaktery postav propracovanější a pohnutky k jejich jednání srozumitelnější. PS: I Pavel Juráček byl výsledkem velmi zklamán.

Film je první z variací na téma nerovného vztahu mezi mužem a ženou, které autorská dvojice Procházka – Kachyňa dovedla (podle mě) k dokonalosti ve Vysoké zdi a ve Vánocích s Alžbětou. Oproti Vysoké zdi má příběh v Závrati silný erotický podtext, což je dáno jeho protagonisty – zkušeným a cynickým řidičem náklaďáku Gábou a osmnáctiletou Božkou, prožívající první zamilovanost. I když splynutí dvou tak odlišných osobností - životem hýřící mladé dívky a výrazně staršího, promiskuitního a ledového muže s vizáží příslušníka SNB - je téměř vyloučené, jeho možnost a blízkost zasáhne svým způsobem oba. Nádherný, citlivě vyprávěný film se asi nejvíc vrývá do paměti svým rozmlženým černošedým vizuálem: panoráma nekonečných krušnohorských luk, vlnících se ve větru, starý osamělý hotel a blikající věže vrtných souprav, snímané hlavně v noci a brzy ráno, podkreslené temnou hudbou Jana Nováka. Ačkoli je tato stylizace působivá, mám pocit, že jde trochu proti duchu příběhu. I když je to film o samotě a touze, přece jen se nejedná o existenciální drama, ale v podstatě o letní romanci, od níž oba aktéři očekávali něco jiného a nakonec nenašli odvahu ji plně prožít.

Daleká cesta je jedním z prvních pokusů přiblížit holokaust prostředky výpravného velkofilmu, což je filmařsky méně obvyklá perspektiva; většina tvůrců upřednostňuje komornější přístup k tomuto tématu s vědomím, že individuální, psychologicky strukturovaný příběh dosahuje většího účinku. Film sleduje v širokých konturách osudy rozvětvené pražské židovské rodiny (a jejich křesťanských příbuzných) od přijetí Norimberských zákonů v Protektorátu až do osvobození v roce 1945. Dílo nezanechává konzistentní dojem; prostřihy z dobových dokumentů a týdeníků působí rušivě, děj je příliš epický, nepřiměřený stopáži, místy ho poznamenává snaha vypovědět všechno do přílišného detailu, jindy se z časových důvodů nevysvětlují vztahy mezi postavami a motivace k jejich jednání. Rychlý sled scén a nedostatek času na psychologickou drobnokresbu vede protagonisty k přehrávání. Davové scény z Terezína jsou naopak vrcholem filmu, nepostrádají historickou přesnost (např. detail nácviku opery Brundibár Hanse Krásy), ale ani silnou expresionistickou metaforu (šílená kapela hrající v lijáku židům na odchod do transportu). Filmu ubírá na působivosti zejména neustálá oscilace mezi osvětovou popisností a uměleckou parabolou, která se nebojí ani téměř surrealistických obrazů (scéna s prodejem „látky pro židy“). Je ale otázkou, zda se tři roky po osvobození koncentračních táborů a v bůhvíjakých podmínkách počínajícího komunistického glajchšaltování dalo takové téma natočit jinak.

Komorní příběh, lehký jako letmé políbení, s nekomplikovanou zápletkou, beze zbytku využívající přirozeného toku filmového vyprávění a nádherně komponovaných záběrů namísto zbytečných dialogů. Ani stopa po patosu a ideologii, žádný socialistický realismus s jeho konfliktem starého a nového, což dokazuje, jak rychle se český film vzpamatoval ze šablonovitých padesátých let (a jak rychle se Kachyňa sám vzdálil od svých pohraničnických agitek). Film stojí na dvou pevných nohách: civilním herectví mladičké Jorgy Kotrbové, která dokonale vystihla osobnost nespoutané, ale před lidmi uzavřené Lenky, neodolatelně vábené černým hřebcem, a na vynikající hudbě Jana Nováka. Film lze však také vnímat jako lyrickou exkurzi strojem času do stále ještě tradiční, čerstvě kolektivizované vesnice, kolem které supí parní vlaky, kde se čeká na dodávku prvních traktorů a jezdí na neosedlaných koních.

Dal jsem na zdejší příznivé recenze a udělal jsem dobře! Příběh, který začíná jako skvělý komediální střet nevlídného, upjatého soudružství slečny účetní a starosvětské dvornosti maloměstského redaktora a neúspěšného spisovatele, se vyvíjí do osudového konfliktu mezi dvěma protichůdnými životními postoji k odpovědnosti a trestu. Kladení takových otázek jistě patřilo k dobově podmíněným „společenským úkolům filmu na poli mravní výchovy pracujícího člověka“, tady však byl ideologický podtext překryt dokonalým hereckým dialogem Dany Medřické a Karla Högera, českých filmových milenců par exellence. Oba protagonisté se setkali v podobných úlohách o rok dříve ve filmu Zde jsou lvi a zde měl jejich příběh jakési pomyslné pokračování. Stejně silný jako herecké výkony je však i scénář – obě hlavní postavy postupně objevují, že mají mnohem víc společného, než se na první pohled zdá (zejména ztrátu nejbližšího člověka), a současně jsou každá něčím trochu jiným, než za co se vydávají… Jedinou zásadní vadou filmu je název: Dana Medřická jako ošklivá slečna? To se věru nepovedlo. A jak se uměla napít piva!! PS: Skvělé odlehčující cameo uklízečky, paní Erlebachové.