Ať žije republika

,,Já bych se do sklepa nenechal zavřít ani za nic! Kdy zase uvidím válku, prosímtě?!" Před konečným zhlédnutím filmu mne dlouho odrazoval budovatelsky laděný název – dle mého názoru dost podivně zvolený, jelikož z celého dlouhého filmu má souvislost jen s jednou kratičkou davovou scénou s vítáním příchozích tanků. Poetika filmu jako celku ale tkví v něčem úplně jiném, to podtitul snímku Já a Julina a konec veliké války se mi zamlouvá mnohem víc. Rozhodně však film stojí za vidění, i když sedne jen vybrané skupině diváků, kteří s velkou chutí ocení poetické filmy. Stejně jako o rok později v Kočáru do Vídně zasazuje Kachyňa příběh do ponurého lesa s vyschlýmy stromy a nekonečnou cestou, snové dětské představy zase připomenou Už zase skáču přes kaluže. Nicméně popři tom se Kachyňa se scénaristou Procházkou dotkl i dost silného tématu udavačství za války s tragickým koncem.                                                                                                                                                          Vše působivě zachytává z pohledu dítěte, víc než na souvislé vyprávění příběhu se zaměřuje na atmosféru... nechává osobitým způsobem realitu prolínat s představami i vzpomínkami z minulosti (např. scénu, kdy chlapce po dlouhém útěku chytí ruští vojáci, "doprovází" záběry s podobnými útěky ze školy, z kostela, ale i trpkou představou válečné popravy), kombinuje nejrůznější asociace (např. střílení vojáků z tanků kombinované se záběry střílení myslivců na ptáky), pohrává si v rámci pohledu do dětské duše i s významem slova válka (skutečná 2. světová válka + "válka" doma s krutým otcem + dětské "války" mezi Olinem a jeho vrstevníky ať už na ulici nebo během docela akční honičky na dřevěných kočárech), nezapomíná ani na humor a neomezenou dětskou fantasii (i když třeba scéna svatého pochod uprostřed s klukem na motocyklu mi přišla už trochu na hraně úletu). Drobná výhrada by byla v závěru i k hodně rozsáhlé stopáži, ale každopádně jde po všech stránkách o velkolepý počin z čs. kinematografie, na který po zhlédnutí dlouho nelze zapomenout. Nádherná kamera, vynikající režie a vedení dětských herců, pěkná scénická hudba Jana Nováka. Z hereckého obsazení zaujal především Gustav Valach v roli rozporuplného strýce Cyrila a Naděžda Gajerová, významná herečka Národního divadla v jedné ze svých mála filmových rolí. 95% (Filmová výzva 2018 - Karlas) (17.08.2018)

Herec jediné role Zdeněk Lstibůrek jen dokazuje Kachyňovu genialitu při ždímání dětských duší.  Snová balada o malém vyvrhelovi z klukovských part, který v době zuřící války prožívá všelijaká dobrodružství, nikoliv však ta laskavá poláčkovská, ale  opravdová, kde mu jde o život.   Kachyňa vezme diváka na výlet do dětského vnitřního světa, kde se realita, sny a vzpomínky slévají do kouzelné jednoty, do světa, na nějž jsme všichni dávno zapomněli. Ale kdo ví, třeba zase jednou všichni poletíme na koni s maminkou do nebe... (22.12.2022)

Právo na nezkreslenou historickou paměť je jedním ze základních lidských práv. Nerozumět sám sobě samému znamená nebýt svobodným. Rozhodovat se bez znalosti je snad ještě horší než rozhodovat se jako rab či otrok nebo nevolník. REPUBLIKA, další z mimořádné série skvělých Kachyňových výkonů, připomíná zapomenuté, ale přesto klíčové jméno Pražského jara. Jméno spisovatele, publicisty, veřejného činitele a talentovaného filmového scénáristy Jana Procházky, který se přes období komsomolského blouznění let padesátých a poválečných postupně propracoval v šedesátých letech do čelné pozice jednoho z četných spolutvůrců české (československé) filmové vlny té doby. REPUBLIKA je jedním z příkladů Procházkovy tvořivosti a jedním z vůbec prvních pokusů o moderní, věcně nezkreslené vnímání událostí našeho druhého odboje a jeho věcného chápání prostřednictvím věcně nepoučených, ale v detailu právě proto nerozostřených očí. Bez nadsázky lze říci, že vyrovnaná a tvořivá souhra jádra výrobního štábu přivedla tehdy na svět dílo, na které se nezapomíná. A aby bylo možné v onom nezapomínání pokračovat, je nutné postarat se o to, aby známost filmu prolomila časově stále sevřenější generační okolí jeho diváků. Tedy, aby se REPUBLIKA stala DVD trhákem. (27.01.2008)

Famózní film, který je naprosto nepochopitelně v dnešní době celkem zapomenut a rozhodně na něj nenarazíte v základním výčtu nejlepších děl Nové vlny. Proč? To nevím. Naprosto neuvěřitelná kamera (tady opravdu oceníte HD), která v sobě často skrývá tak nářezové kompozice, ze kterých se vám chce až brečet, když si říkáte, jak někdo tohle mohl natočit a dnes to najednou nikdo neumí. Výborně poskládané snové a flashbackové scény, které skvěle navazují na probíhající děj pomocí různých asociací (což tedy může dát divákovi trochu zabrat, ale někde do poloviny filmu se určitě zorientuje). Republika je bezpochyby silné a krásné dílo Nové vlny, pro mě dokonce jedno z nejlepších. 9/10 (27.08.2014)

Navzdory všem kvalitám, které tomuto filmu nemohu upřít, nemám za sebe problém napsat, že dokoukat REPUBLIKU pro mě bylo ještě těžší, než KOČÁR DO VÍDNĚ. Film je to zcela jistě výborný a mně osobně je blízký již svým svrchovaným skepticismem, k němuž se Procházka postupně umělecky propracoval. Sledovat tuto více než douhodinovou letitou podívanou bylo však skutečně nad moje síly - film mě umořil nejen svojí délkou, ale i tematickým zasazením do časů konce WW2, na něž jsem se stal extrémně alergický. Do smrti už nechci vidět jediný film z téhle doby, protože jich mám právě po krk - čeho je moc, toho je příliš. Film mě vyloženě otravoval i přemírou koní (samozřejmě nic proti těmto zvířatům, které choval Procházka velmi v oblibě, ale po mém soudu jich je v tomto filmu vážně trochu moc) a svou snovou a poetickou rovinou - všechny ty nespočetné snové sekvence jsem shledal zcela redundantními, a neoslovil mě ani lyrizující obraz matky, stojící v kontrastu s obrazem hrubiánského otce. Pro mě osobně je toto dokonale srozumitelný film, u něhož plně chápu jeho uměleckou výpověď i prostředky, jimiž se k ní propracovává, ale mně osobně tento přístup neoslovuje - a bohužel i příšerně nudí. A když nad tím tak přemýšlím, mám už po krk i všech filmů, jejichž hlavní fór je založen na tom, že světu dospělých nastavuje zrcadlo nezkažené děcko. Nevím, nebo jsem už možná jen viděl moc filmů a nebaví mě už nic. Bezprostředně do doběhnutí závěrečných titulků vím s jistotou, že kdybych si tenhle nechal v telce ujít, nebylo by mi čeho želet. O KOČÁRU DO VÍDNĚ bych btw. mohl napsat to samé v bleděmodrém. (05.10.2014)