Ať žije republika

„Nech žije republika” (Ja a Julina a koniec veľkej vojny), je mimoriadne »roztržitým« , kinematografickým počinom, neustále sa zmietajúcim v troch časových rovinách, t. j. v dynamických flashbackoch, ďalej, v pohnutej prítomnosti, a napokon i v protagonistových (Oldřichových) bujarých snových predstavách, vďaka čomu ho jednak považujem za čisto « experimentálny výtvor » , čo má mimochodom svoje tradičné plusy, ale samozrejme sa ponúkajú aj ("časté") mínusy, aspoň ja classic, to tak i bezprostredne vnímam, že tým pádom sa jeho samotné sledovanie, stalo pre mňa osobne akýmsi rozpačitým zážitkom, ktorému som síce venoval dve hodiny zo svojho života (vždy oveľa lepšia alternatíva, ako povedzme - vysedávať v krčme !), no i napriek tomu, ich vôbec neľutujem, keďže sa bolo stále, ako sa povie, na čo pozerať, len na margo ešte dodávam, že na spôsob "z každého rožku trošku" , čo môže buď niekoho veľmi osloviť, alebo skrátka poriadne otráviť, keď recenzentov objektívny pohľad, sa v podstate nachádza kdesi v zlatom strede celkovej (ne)spokojnosti, pretože asi ani extra zvlášť neviem, čo si mám celkovo myslieť o tomto Kachyňovom filme, ktorý prechováva akúsi zvláštnu úctu k cicavcom z čeľade koňovitých ? Pozrel som si to, ale viac krát to vidieť už nehodlám. Na jedno pozretie bohato stačí. PS: Viacej stráviteľnejší snímok, než práve obdobné Pomaľované vtáča, ale zase na druhej strane, naturalistickému Idi i smotri, nesiaha ani po členky ! (26.08.2021)

Na tomto Kachyňově snímku mě nejvíce zaujalo, jak silný klaustrofobní dojem vyvolává originální skladba vybavovaných vzpomínek a přítomných událostí dodatečně šněrovaná záznamy snů a líčením denního snění. Divák sestupující do života neznámého dítěte se nemůže v uzavírajícím se odkouzlovaném světě pomalu ani nadechnout. Stále se projasňující paměť přitom ozařuje netušené byvší cesty a lze se jen domnívat, že právě po nich dorazila válka, která nakonec zastře paměť a nechá tázání bez odpovědi. Válka však odnikud nepřišla, probudila se – jak víme přinejmenším ze Sartra – z příměří vydávajícího se za mír. A i to tento film vyjadřuje. Aby zesílil své sdělení až po krajní dusivost, bere si však na pomoc ten nejhloupější výrazový prostředek – vraždění a trápení zvířat, které v přeceňované české nové vlně, i jinak chorobně posedlé „opisováním od sousedů“, naneštěstí zdomácnělo stejně jako zakopávání a pády ze židlí, jimž se dostatečně vysmál již Andrej Stankovič ve svých jasnozřivých kritikách. Režisérská neschopnost vyslovit se náznakem sice i v tomto snímku jako ctnost z nouze znásobila expresivitu a působivost celuloidového šílení, ale současně umlčela jakékoliv mírové poselství. Kýč. (22.12.2017)

Tak tento film byl na mě přeci jen trošku až moc umělecký. Řemeslně jde jistě o dokonalou filmařinu. Milovníci poetických filmů si jistě musí užit spoustu krásných (ba přímo úžasných) záběrů. Ale jednak to bylo na můj vkus neúměrně dlouhé (přes dvě hodiny) a jednak jsem se dost ztrácel v tom neustálém střídání mezi skutečnou a snovou realitou. Kromě toho nevím, jestli jsem to správně pochopil, ale některé ty poetické obrazy nebyly snad ani sny či představy, ale spíš nějaké vzpomínky na něco z Olinovi minulosti. Aspoň mi to tak přišlo. Zejména v druhé části filmu, kdy jde Olinovi o život, mi ty jeho představy připadaly někdy trošku nemístné a pochybuji, že by něco takového prožíval 12 letý kluk v ohrožení. Takže za čistě umělecký dojem bych sice možná dal hvězdiček víc. Ale nesmělo by to být tak dlouhé a (omlouvám se za ten výraz) ve finále tak ubíjející. (14.04.2017)

Na môj vkus až príliš poetické a hlavne to pôsobilo nesúrodo a útržkovito. Chápem, že to bolo zámerom, no nedávalo mi to žiaden zmysel do hĺbky, takže to po čase začalo trocha nudiť. Ale ten pohľad chlapca na svet bol často veľmi zaujímavý, a hlavne emotívny, čo je zase plusom. Nadpriemer.75/100 (07.12.2019)

Snímek Karla Kachyni vypráví o období krátce před a po skončení druhé světové války očima malého kluka. A přestože známe Kachyňu jako režiséra poetických snímků, tentokrát i přes různé fantazijní dětské obrazy postihuje krutost tehdejší (a nejen tehdejší) doby, surovost i syrovost, až mrazí. Nevyhne se sice určitým klišé (Němci na pikniku, kněz jako jejich kamarád), avšak více jak dvouhodinový film jinak s sebou nese velké morální poselství, a to bez vztyčeného karatelského prstu, protože duše kluků je nevinná a vidí věci zkrátka jinak - tak jak jsou, ne za jaké je dospělí vykládají. Nenechejte se zmást údajem na obale, kde sice píší o formátu obrazu 4:3, avšak tento černobílý film je na disku v anamorfním provedení 2,40:1 (kameraman ve sém rozhovoru mluví o 2,55:1), k dispozici je český zvuk ve stereu a české titulky. Bonusy zahrnují uřvaný protipirát na úvod disku, filmografie, fotogalerii, a rozhovory. Pavel Taussig (8:53) se věnuje době vzniku snímku a jeho přijetí tehdejší kritikou, Iva Janžurová (8:16) prozradí, že se natáčelo ve vesničce Únanov a herci a tvůrci trávili hojně času ve vinných sklípcích,a konečně kameraman Jaromír Šofr (4:30) popovídá nejen o původním formátu filmu. Všechny bonusy mají české titulky. Publikováno: 11.09.2008 (19.08.2020)