Na prahu války

(85/2022) / Môj prvý Mallick vôbec, v podstate nikdy som sa mu cielene nevyhýbal, ale tak to vyšlo. A som celkom rád, že som ako prvý videl práve A Hidden Life, môžem konštatovať, že som minimálne zvedavý na jeho iné filmy. Je to trochu ťažké s náročnejšími filmami. Diváci sú v zásade nevďačná horda. Pri jednoduchých filmoch plačú a keď dostanú na podnose niečo komplikovanejšie plačú tiež. A Hidden Life je pomalý, poeticky ladený film s dôrazom na pomalé budovanie atmosféry. Je to taký film momentu, ťažko sa definuje čo prináša ako celok, ale ponúka mnoho úžasných momentov a scén. Kamera síce trochu prvoplanovitá, ale sedelo to tam. Myslím, že Mallick dostal z hercov maximum, výkony sú naozaj oduševnené. Najviac sa teším, že som našiel niečo nové a originálne. (9/10) (29.10.2022)

Asi jako Stezky slávy roztažené na zbytečně dvojnásobnou stopáž, moc divácký film to opět navzdory krásné filmařině i hudbě není. Nesmyslnost války je silnou výpovědí, o to víc, že snímek pramení ze skutečné smutné události, ale stejně bych dal raději přednost bezchybné klasice jako třeba Sophiině volbě. Chtěl bych zkrátka víc, ale musíme se smířit s tím, že Terrence Malick poslední dekádu točí filmy jen sám pro sebe. Kde jen ty časy strhující Tenké červené linie jsou... 65 %. (20.01.2020)

„Ako to, že nerozoznajú zlo, hoci ho majú pred očami? Asi sme si už naň zvykli. Na zločin. Bez kúska hanby“. Franz toho veľa nehovorí. Nádherné lúky pod Alpami. Takmer idyla. Lenže kdesi v tých tmavých oblakoch a poryvoch vetra cítiť, že sa niečo temné blíži. Cítiť to vo chvíli, keď sa začínajú meniť bežní, malí ľudia. Franz stretáva susedov, s ktorými sa pravdepodobne predtým zdravil „Pochválen buď“. Treba sa obávať vždy, keď okolo prechádza poštár. „Si horší, si horší ako oni. Pretože oni sú nepriatelia, ale ty si zradca!“ Bláznivý pacifista. Podobáme sa tieňu, ktorý mizne? Pán je môj Pastier, nič mi nechýba. Ani jeden záber z koncentračného tábora, nepadne ani jeden výstrel, napriek tomu hrôza druhej svetovej vojny sa vám zapíše hlboko do duše. (25.05.2020)

Silné obrazy, oslavující krásu života symbolizovanou nezkaženou přírodou okolí rakouské vesničky Radegund kontrastují s útulnými přesto strohými stěnami věznice Tegel. Nepředstavitelná volba jednoho sedláka nepodřídit se státní autoritě vede k postupné ztrátě přátel, postavení a nakonec i svobody/života. Malick naplno využívá svůj styl, který díky pomalému až vleklému zobrazení času dodává čekání na smrt punc realismu. Diehl je přesný, minimalistický a jeho přesvědčení je nečekaně tiché. Vyschla studna. Doufáme, že zaprší. (23.09.2020)

Autorsky naprosto specifický Terrence Malick je délkou znovu masivní, ale děkujme za to, že se v kladení „zásadních“ filozofických otázek tentokrát brzdil. Pamatujeme jeho neuvěřitelně dlouhé tvůrčí pauzy, za poslední dekádu ovšem přišel s pěti kusy, kdy některé je opravdu obtížné mít rád. Stejně jako samotného tvůrce. Jedni ho uctívají, druzí by mu nejraději na hodně prudkých schodech podrazili nohy. Teď (díky za to) namísto proudu estetizovaných obrazů nabízí i (větší) příběh. Vypráví o vnitřní síle a nezlomnosti ducha vůči zlu okolo, zkoumá nitra tápajících hrdinů. A znovu se snaží navodit dojem všednosti. I když kruté všednosti. Jeho hrdinou je jistý Franz a jeho žena Fani. Mají tři dcerky a hospodaří pod malebnými štíty rakouských Alp. Jenže je válka. Nacismus ničí rodiny, rozděluje vesnice. A Franz si postavil hlavu: odříkáním přísahy Hitlerovi. Nesledujeme střelbu do zátylků, nevidíme ostré boje, nemluvíme o jiných rasách, nepodíváme se do koncentračního utrpení. Jen rodina, hory, víra, teskno, mlčení. A jemná hudba od Jamese Newtona Howarda. A nad tím vším poetik Malick, který předkládá otázky, zda je výš vlastní přesvědčení nebo starost o osamocenou rodinu s velkým hospodářstvím. A její budoucnost. Malick znovu ukazuje lidskou bytost v nejrůznějších podobách a opět předkládá postavy, které se radují, trpí, milují, tápou, hledají. Jsem rád, že je zpět na koni. 70% (30.03.2020)