Až na dno

Wendersovo strhující drama o opouštění sebe sama, které se v prostoru „na dně“ ztotožňuje stejně s rozplynutím jako se vzletem, přesvědčivě seznamuje s úzkostí pramenící z iracionality odpovědně nastoupené cesty do neznáma, v němž chodec tuší spásu pro ty, kterým je lhostejný. Wenders odhaluje lidskost, křehkost, ba zranitelnost hrdinství a odhaluje je jako nevidomý bledý klíček hledající si masou nervstva, tuku, svalů a šlach cestu z každého z nás ke slunci, pod jehož svitem věří setkat se s tím vysněným druhým bílým tápavým. Vidomý, přesvědčivě zahraný, důmyslně a citlivě komponovaný a živý film. (25.08.2018)

Podmořská bio-matematička Alicia Vikander a tajný agent James McAvoy. Jí čeká veledůležitá expedice do hlubin oceánu, on se tváří jako inženýr, který ovšem aktuálně plánuje hon na aktivní teroristy. Padnou si do oka a diváka to docela baví. Hmatatelný potenciál vnímáme. On vzápětí padne do somálského zajetí, ona se dál chystá na vysněnou misi a věří, že nezapomněl. Nezapomněl, ale stejně jako ona se chystá na „ponor“ až na dno. Má to určité kouzlo, kameraman se snaží, herci rovněž. Ovšem tak nějak se to v půlce celé zlomí a divák si uvědomí, že tvůrci s onou osudovostí jednoduše neumějí pracovat, spíš žvatlají, celé je to zdlouhavé a prostě neuspokojí. (15.06.2018)

Submergence mohlo být velmi dobré drama, kdyby se z něj vytřískalo ještě mnohem víc. Bohužel děj podle mě jel jen na půl plynu a byl poutavý jen díky pasážím s McAvoyem, na druhé straně pasáže s Vikander táhly film ke dnu (doslova). McAvoy předvádí opět skvělý výkon, on byl z 90% důvodem, proč jsem Submergence potřebovala stihnout ještě na Febiu. Jak už jsem naznačila jeho "půlka" byla vynalézavá, dojemná, dramatická, řekněme i akční oproti těm částem s Vikander, kde jsme vlastně jen sledovali, jak jí její odloučení s Jamesem ničí psychiku, soustředění na práci, probouzí v ní strach a stále se s ním opakovaně snaží navázat kontakt. Kdyby byly tyhle dvě roviny trochu rafinovaněji propojeny, věřím, že by byl zážitek silnější, protože naneštěstí se děj silně vyvíjí jen v tom Jamesově příběhu. Závěr pak ale stejně nějak podivně vyšuměl, takže mi čelist nakonec nespadla ani tak. Ale asi jsem se zamilovala do toho hotelu, kde se ti dva seznámili. FebioFest 2018 (12.04.2018)

Nechala jsem se zlákat zvučnými jmény na postu režiséra a hlavních protagonistů, a nestačím žasnout, jak tento celkem pádný předpoklad kvalitní podívané téměř vůbec nezafungoval. Romantická linka mezi Alicií Vikander a Jamesem McAvoyem sice docela upoutá, ovšem jen ve chvílích, kdy jsou spolu. Jakmile se fyzicky rozdělí, jde všechno postupně tak nějak do kopru. Snímkem prostupuje snaha o hlubší sdělení, ale obrazně řečeno, až na dno se nedostane. Ba co víc, ani se mu nepřiblíží. Nakonec tedy zbývá jediné - obdivovat krásné lokality, v nichž se natáčelo. (45%) (18.11.2020)

Objektivně je to za míň, ale já tomu tu slabou třetí hvězdičku dám, ale jen proto, že za tím podle všeho skutečně stojí Wenders a že mě ten příběh trošku zaujal. Jinak je to bohužel další důkaz toho, že už se Wenders vyčerpal a že jeho nejnovější filmy už ho ani trochu nepřipomínají. A tady je to znát snad nejvíc (ale ještě jsem neviděl Vše bude v pořádku) - a to říkám jako někdo, komu se docela líbily i Krásné dny v Aranjuez. Až na dno totiž chybí hodně - postavy jsou nepromyšlené, u dialogů je to jak kdy, první polovina mi nepřišla dostatečně propojená s tou druhou (protože z té romantické linky se tu téměř okamžitě skočí do thrillerové - kde je nějaký pořádný předěl, kruci? a pak to ve mě má vyvolat nějaký silný dojem...), je to úplně zbytečně natažené na dvě hodiny a kvůli tomu je to dost nudné... Příběh mě sice trošku zaujal a pár zajímavých scén má, ale stejně se vleče, není dostatečně promyšlený a i když to ve finále je konečně nějak napínavé, pokazí to úplný závěr, který mi přišel trochu mimo. Hlavně emočně je to celé mdlé a i když chemie mezi hlavní dvojicí nějaká je, stejně to je málo. Asi nejlepší na tom všem je kamera, která dokáže tvořit zajímavé záběry, ale ruku na srdce - Benoît Debie se svým kameramanským stylem k Wendersovi nehodí. On umí dost dobře, ale jeho styl je takový moderní, experimentální (a taky právě proto dělá především na filmech Gaspara Noého a nově i Harmony Korineho), ale Wendersovy film jsou silně poetické a zasněné - a to se obávám, že není Debieho parketa. Tady na tomhle filmu je to znát - i když je kamera slušná, vůbec to nevypadá jako film od Wenderse. Ani trochu. U Krásných dnů v Aranjuez jsem to ještě bral, to se odehrává vlastně na jedné zahradě a jednom domě, ale tady už to říct musím. Vlastně z toho starého Wenderse, z toho, kterého tak obdivuju, zůstal jen cit pro mraky. V tomhle jediném prvku jsem si řekl "ano, to je Wenders!", ale jinak? Ani náhodou. A to je sakra málo. Herecké výkony jsou taky slušné a celkově by mi to vůbec nepřišlo špatné, kdyby za tím stál jiný režisér, ale takhle? Za mě zklamání, bohužel, a to se ještě přemáhám, abych tu slabou třetí hvězdičku dal. V rámci Wendersovi tvorby to v mých očích pořád není takový pokles, abych šel níž - ale obávám se, že jestli ještě někdy Wenders natočí nějaký film, mohlo by k tomu s největší pravděpodobností dojít. A přitom z Palermo Shooting jsem byl nadšený a to je to z roku 2008... Každopádně bych stejně chtěl, aby Wenders ještě něco natočil - a úplně nejlíp aby to byla existenciální road movie. To by totiž ukázalo, jestli je Wenders skutečně bez nápadů, nebo v něm ještě něco je. Strašně rád bych si přál to druhé, ale kdo ví... EDIT: Wenders ještě něco natočil a je to mnohonásobně lepší, takže jdu s hvězdičkou dolů. Lepší 2* (17.01.2021)