Až na dno

"Wendrs, v patnáct-třicet prosím" - "Patnáct-padesát" - "Ne, patnáct-třicet" - "Říkal jste - Avengrs?" Úsměvné a trochu symbolické. Už je to tak, že Wenderse prakticky nikdo nezná, a mnohé z fanoušků jeho starých filmů může i překvapit, že ještě točí, a že jsou jeho filmy i v našich kinech. Pravda, jeho pomyslný formální rukopis je už dávno pryč, nahrazen "rukopisem" od jiných filmů jen těžko odlišitelným, a o plakát v kombinaci se zbytečně vygradovaným českým názvem bych asi taky sám od sebe nezavadil. O to příjemnější je, že uvnitř je to více-méně pořád jeden a ten samý "Wendrs". Jeho životní téma prostoru, tedy vzdálenosti a blízkosti (ať už té vnitřní, nebo i té vnější) je pořád zde, tentokrát variované pro dnešní dobu se všemi jejími hlavními rysy (neviděl jsem toho moc, ale nevzpomínám si, že bych už někde viděl tak přirozeně vybudovanou a sledovanou situaci a s ní spojené emoce, kdy díky mobilům sice můžete být s kýmkoliv ve spojení kdykoliv, když ten druhý ale prostě není, nebo nechce být "on-line", tak....). Wenders k němu navíc přistupuje (jako obvykle) s přímostí a jednoduchostí, bez jakýchkoliv rozpaků, oklik nebo kompromisů. Není to asi film, na který budu ještě za tři roky vzpomínat, ale zdejší ufňukané komentáře typu "tvůrčí bezradnost" nebo "Film, o kterém nejde říct nic jiného, než že asi existuje", považuji za pocity rozmazlených diváků, kteří zřejmě nechtěli jít filmu ani trochu naproti. (12.05.2018)

Snímku Submergence se nedají upřít dvě věci. Tou první je fakt, že i přes mizerný scénář, nataženou stopáž a doslovné vysvětlování všech skrytých i očividných metafor ve snímku občas probleskne jakási tvůrčí originalita. Tou druhou je fakt, že i přes tyto zjevné a velmi bolestivé nedostatky se hlavní duo herců s mimikrami Jamese McAwoye a Alicie Vikander snaží seč může. A to je vzhledem k nemastnému a neslanému výsledku alespoň nějaké plus, byť ani to snímek Submegence nezachrání od temných vod filmového průměru. Škoda. „I've thought about bodies buried at sea. It's not dust to dust, that's for sure. It's water to water.“ (28.06.2018)

"Submergence" podľa mňa zlyháva v jednom základnom probléme. Snaží sa podať veľmi veľa a urobiť akúsi metaforu v podaní životov oboch našich hlavných hrdinov. Lenže pravda je taká, že jeden z tých príbehov je aspoň trošku zaujímavý. Ten druhý ma nezaujíma ani v najmenšom. Aby som to upresnil, prečo tento film nie je len Jamesa McAvoya? Prečo tu musíme pchať dejovú líniu a život Alicie Vikander, ktorá tu len zabíja čas. Nemyslím si, že ju bolo treba vyhodiť, ale rozhodne nepotrebovala toľko miesta a už vôbec som nemal pocit, že by sme sa mali zaujímať o jej podmorský svet. Výsledne je to potom problém, lebo sa človeku ťažko sústredí na oba príbehy naraz a neustále len premýšľa, kedy sa vrátime k Jamesovi McAvoyovi. Okrem toho je pravda, že prvá polhodina filmu je vysoko nudná a vôbec ma nebavila. Romanca medzi Jamesom a Dani nie je veľmi zauímavá. A sústredíme sa na to príliš dlho. Film pôsobí potom trošku rozsypane. Ale keď sme v Somálsku, tak som aspoň trošku zaujatý a chcem vedieť ako to celé dopadne. Minimálne som chcel vedieť ako sa z toho dostane. Mňa to bavilo. Uvítal by som, aby sa tomu film venoval viac... no bohužiaľ sa priestor musel vyplniť podmorskou akciou a romantikou. Výsledok je potom trošku mix. Nemôžem film úplne zakopať, no mám pocit, že mal na viac. A stačilo to len prepísať tak, aby sme mali jedného hlavného hrdinu namiesto dvoch. Zvážte si. Hodnotenie: C+ (07.11.2018)

Submergence mohlo být velmi dobré drama, kdyby se z něj vytřískalo ještě mnohem víc. Bohužel děj podle mě jel jen na půl plynu a byl poutavý jen díky pasážím s McAvoyem, na druhé straně pasáže s Vikander táhly film ke dnu (doslova). McAvoy předvádí opět skvělý výkon, on byl z 90% důvodem, proč jsem Submergence potřebovala stihnout ještě na Febiu. Jak už jsem naznačila jeho "půlka" byla vynalézavá, dojemná, dramatická, řekněme i akční oproti těm částem s Vikander, kde jsme vlastně jen sledovali, jak jí její odloučení s Jamesem ničí psychiku, soustředění na práci, probouzí v ní strach a stále se s ním opakovaně snaží navázat kontakt. Kdyby byly tyhle dvě roviny trochu rafinovaněji propojeny, věřím, že by byl zážitek silnější, protože naneštěstí se děj silně vyvíjí jen v tom Jamesově příběhu. Závěr pak ale stejně nějak podivně vyšuměl, takže mi čelist nakonec nespadla ani tak. Ale asi jsem se zamilovala do toho hotelu, kde se ti dva seznámili. FebioFest 2018 (12.04.2018)

🔝 Tak opět - hodnotné snímky plné emocí, které byste dvoum hercům uvěřili, že jsou skutečné, spadají v době primu filmové grafiky a akčňáků mezi průměr. Proč má pak Světlo mezi oceány tak vysoké hodnocení? - přičemž to, kde si Vikander zahrála se svým manželem, byla naprostá krávovina. Až na dno má hlubokou filosofii, a přitom mapuje jednoduchost býti i složitost bezmoci. Lásku, která se našla a nemohla v sobě ustrnout. Dvě intelektuální duše odtrhnuté od sebe, což je snad větší bol, než prostota lásky. A celé to milostné splynutí s projevy doteků, které bych okamžitě chtěla v nostalgii znovu zažít. Ty člověk nehraje, s těmi se rodí. Konečně nádherný film s herečkou, kterou bytostně nesnáším. No jooo, taky to točil režisér Města andělů, u kterého pláču každým rokem, co jej shlédnu. Holt někteří muži umí projevit emoce a mají možnost je zakomponovat i do filmu, je to jako otisk prstu. Jako DNA. Sakra, James je fešák 😍💕 (06.07.2018)