Werckmeisterovy harmonie
Werckmeister harmóniák
Le armonie di Werckmeister
Die werckmeisterschen Harmonien
Les Harmonies Werckmeister
Werckmeister Harmonies
Werckmeister Harmonies
Hudba:
Mihály VígHrajú:
Lars Rudolph, Peter Fitz, Hanna Schygulla, János Derzsi, Džoko Rosič, Ferenc Kállai, György Barkó, Attila Kaszás, Péter Dobai, Mátyás Dráfi, Mihály Kormos (viac)Obsahy(1)
Ticho a mlčení měly stejně ničivou sílu jako krutý mráz za okny domů... Do malého provinčního městečka, sužovaného v zimě extrémně nízkými teplotami, přijíždí cirkus. Jeho velkou atrakcí je tělo velryby uzavřené v obrovském pojízdném karavanu. Z městečka a okolí přicházejí na náměstí stovky mužů nabitých zvědavostí a mrazem vynucenou pasivitou. Když dojde k zákazu cirkusového představení, jejich hněv se promění v ničím neovladatelnou sílu... (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (64)
Werckmeisterovy harmonie se pro mě staly po delší době silným filmovým zážitkem a zároveň se jedná o první Tarrův film, který jsem viděla - očividně skvělá volba! Po technické stránce mě zaujala hlavně plynulost a jakási vláčnost celého filmu - tedy dlouhé záběry s minimalizací střihu. Ono vzniklé ticho (skromnost dialogu) v kombinaci s dlouhými záběry mi v mnohém připomnělo Ozuovy nebo Tarkovského snímky. Divák totiž v půběhu těchto scén nemusí tolik intenzivně zapojovat sluch a myšlenky a emoce tak vnímá především na základě toho, co vidí (nikoli toho, co slyší). Jinak mě uchvátila i úžasná hra světla a stínu přenesená do černobílých tónů filmu. Oceňuju i šetrné (až přímo minimalistické) zacházení s hudbou a jejím citlivým řazením do vybraných filmových záběrů (načasování na vteřinu přesné a dokonalé vystižení atmosféry). Silně na mě zapůsobila scéna se starcem ve vaně - jakožto symbolem lidské zranitelnosti (nahota, stáří) a v jistém smyslu i konečnosti lidského života. Tamní podivín János byl pro mě zase ztělesnění čistoty a nesposkvněnosti v kontrastu s obyvateli městečka, které jsem vnímala jako symbol zániku mravních a lidských hodnot... Zároveň se nabízí i další interpretace Jánosovy postavy, která možná potřebovala ze svého "čistého" - až naivně nahlíženého světa - projít temnotou, aby se mohla integrovat a stát se tak celistvou (přerod z chlapce v muže). Místy jsem měla pocit, jako kdyby Lars Rudolph roli Jánose nehrál, ale přímo tu roli žil !Film je přímo protkán sítí drobných odkazů či náznaků, které ve finále dávají určité souvislosti. Jedním z mnoha vodítek se stává právě ona teoretická znalost Werckmeisterových harmonií (jako srovnání starého a nového, ale i ve smyslu dualistickém dobro x zlo). A ta velryba? Možná se jedná o paralelu se starozákonním prorokem Jonášem (János x Jónás), který měl poté, co k němu promluvil Hospodin, oznámit hříšným obyvatelům z Ninive, že bude jejich město zničeno... Werckmeisterovy harmonie jsou bezpochyby dílem v mnoha ohledech symbolickým, ubírajícím svůj pohled kamsi za horizont, překračující hranici viditelného či lidským rozumem uchopitelného (stejně tak jako jediný pohled do oka velryby). ()
Splynul som s pomalým tempom deja. Asi za to môže ten impozantný úvod. Béla Tarr dosahuje úžasný presah v rozprávaní, a tým ponúka divákovi uvedomenie. Je iba na ňom, či ho prijme a zborí konvencie alebo odsúdi a zostane pri tradíciách. // Prosím Vás iba o to, aby ste so mnou vstúpili do nesmrteľného priestoru, kde panuje večnosť, pokoj a mier, a bezbrehá prázdnota. Predstavte si, že všade v tom ohlušujúcom tichu je nepreniknuteľná tma. Zatiaľ môžeme vidieť iba všeobecný pohyb. Najprv si ani nevšimneme, akej neobyčajnej veci sme tu svedkami. Žiarivé Slnko bez prestávky osvetľuje tú polovicu Zeme, ktorá je k nemu otočená. A my tu v tej žiare stojíme. Tu je Mesiac, ako sa otáča okolo Zeme. Hľa, čo sa nestane? Zrazu vidíme, že mesačný kotúč vytesní tú žeravú slnečnú guľu a tá prepadlina, ten temný tieň stále rastie a rastie. Zakrýva Slnko stále viac a viac, ostáva už len úzky oslnivý kosáčik. A potom, v ďalšej sekunde, povedzme na pravé poludnie, dôjde náhle k prudkému zvratu V tej chvíli sa totiž vzduch náhle ochladí. Cítite to? Nebo sa zatiahne, je úplne temné. Psi sa pripoja k vlkom a začnú zavýjať, zajace a líšky sa prikrčia, jelenie stádo uteká preč, prchá v hrôze. A v tom strašnom nepochopiteľnom súmraku aj vtáci zošalejú. Zo strach letia do svojich hniezd. Nastane ticho, nemé ticho. Všetky živé bytosti onemejú. Pohnú sa snáď hory? Zrútia sa nebesá? Prepadne sa Zem? Nevieme. Nikto nevie, čo príde. Nastalo totiž úplne zatmenie Slnka. Ale niet sa čoho obávať, ešte nie je koniec. Na odvrátenej strane Slnka pomaly vypláva Mesiac. Slnko znovu zažiari. Na Zem sa pozvoľna vráti svetlo. Znovu sa na vôkol rozlieva teplo. Všetkých sa zmocní dojatie. Unikli sme z pazúrov temnoty. ()
Hodně těžkej film, který bych nechtěl vidět po druhý ani za zlatý prase. Ale přeci jen mě něco nutilo to dokoukat do konce. ()
snímek, který změnil můj přístup (možná nejen) k filmu. od chvíle jeho zhlédnutí jsem zcela přestal sledovat jisté pochybné stanice a propadl jsem kouzlu nezávislé tvorby. dechberoucí černobílá kamerová orgie, dlouhé hypnotické záběry za hranicí únosnosti, díky nimž zkrátka nelze zapomenout některé scény (děti, dav, velryba, vrtulník...), děj, který mi jaksi unikl, ale předpokládám, že o něj ani nešlo, podmanivý minimalismus, vítězství ducha nad hmotou, Umění... pro mě film zásadního významu. ()
Tarr nesetri sedou a film sa len tak hemzi ponurymi scenami, ktore su sucastou jeho typickeho podpisu a geniality. Netusime, v akom obdobi alebo kde sa film odohrava, a prave to robi jeho diela nadcasovymi. Osobitnu hviezdicku davam za scenu s nemocnicou a s velrybou na namesti. ()
Tak nějak nevím, co si z tohoto filmu odnést. Pár scén svou hypnotičností zaujalo (a troufnu si říci jen díky hudebně melancholickému podbarvení od M. Víga), ale extrémní vláčnost děje byla leckdy až ubíjející, stejně tak několika minutové záběry např. na člověka courajícího se ulicí. Když už jsem se dočkal nějakého dialogu, jeho prapodivnost mi nedávala vůbec smysl; jakoby mluvili maďarsky. O co ve filmu šlo, to si skutečně netroufnu ani spekulovat. Naštěstí je zde množství erudovaných elaborátů, které vše dopodrobna vysvětlí. Fanoušci hardcore artu budou z tohoto díla jistě nadšeni, zatímco já přemítám, co jsem to sakra viděl za podivnost a jaký měla vůbec smysl. Béla Tarrovi dám ještě jednu šanci, což mě docela děsí, jelikož Werckmeisterovy harmonie podle komentářů mají být "nejakčnějším" kouskem v jeho filmografii. ()
Vydržela jsem to asi 20 minut... sorry ale kdybych hodinu čučela na bílý obraz mělo by to asi tak stejný filosofický dopad. I umělecký film přeci musí mít trochu tempa, dialogů nebo alespoň HUDBU!!!!! Možná obrazově geniální, ale jako film se vším všudy neobstojí!! ()
(F)art allert! Je to černobílé, nedává to smysl a na střihače v rozpočtu nezbylo. Výhodou je, že když si člověk uprostřed filmu odskočí na toaletu, o nic nepřijde (statické záběry trvají minuty). Jeden pochopí, jaké to je být starý a bezmocný. Jenže k tomu není zapotřebí tento film. K tomu stačí pár hodin pasivně čumět z okna. ()
Neviem ako môže mať oko veľryby, čiernobiela projekcia a správne zvolený hudobný motív takú magickú silu, ale má. ()
Stejně jako Satanské tango má film úžasnou atmosféru, při destrukci nemocnice jsem měl obrovský mrazení v zádech, snad jako nikdy jindy u filmu... Béla Tarr je génius, který se vyžívá v dlouhých záběrech, čemuž odpovídá průměrná délka záběru skoro 4 minuty (Satanské tango 2,5 minuty), ale tentokrát se s délkou filmu vešel do lidských rozměrů, a proto je to za pět hvězdiček. Dal by se udělat i hlubší rozbor, ale nejsem žádný filozof a navíc všechno podstatné už tu vlastně bylo řečeno... ()
Do filmu jsou typicky zakomponovány dlouhé záběry, které jsou vyváženě doplněny hudbou, což vyváří melancholický podtón snímku. Valuska žije v malém městě, kde po nocích roznáší noviny a přes den se stará o starého muže Guiryho. Guiry je hudebním znalcem a zkoumá hudbu, čistotu hudebního tónu a způsoby ladění. Jednoho dne do města přijíždí cirkus, což vyvolá nečekaný rozruch, jelikož to lidi vytrhne ze stereotypního, pomalu plynoucího způsobu života. Bývalá manželka Guiryho sjednává spolek pro zavedení pořádku ve městě. Lidé cirkusu nevěří, bojí se, že to je předzvěst něčeho zlého, kolují zvěsti, že začalo rabování a že byli zavražděni lidé. Všechno je přičítáno na vrub cirkusu, velrybě a princovi. ()
Nesmírně těžký film! Více než hodinu jsem trpěl, než jsem k němu našel cestu. Ale stejně ani jeden z nás neví, co tímto skvostem autor mínil. A tak je to správně. Každý ať se s tím popere podle svého. Chápu lidi, kteří s Tarrovým filmem budou bojovat, ale zkuste vydržet až do konce. Složitá maďarská duše stojí za to! ()
Člověk se rád vrací tam, kde cítí smysl, kde cítí …. A já se teď vracím k Váluškovi a božské harmonii zprofanované lidskou nadutostí. Od dob, kdy jsem tento film viděla poprvé, vrací se mi do mysli Vigovo hudební téma, vždy když se cosi plíží kolem a já vím, že „to ještě není konec“ nebo se cosi snaží o vzkříšení a já vím, že konec už nastal. Tarr nikam nespěchá, jak je u něj zvyklé, nechává kameru volně plout prostorem. Tanec, nenucené objekty a jedinečným způsobem budované napětí. Násilí bez násilných prostředků. Je neuvěřitelné, jak mrazivě působivé jsou scény, u kterých bychom předpokládali bolestné výkřiky a apelativní hudební podbarvení. A tady – němí lidé, hluší lidé, slepí lidé … dav, trosky a obláčky srážejícího se skomírajícího dechu. Uprostřed toho je stvoření, v jehož oku se kontraproduktivně zrcadlí boží všemohoucnost a prázdnota lidských duší. Válušku mnohé reflexe a anotace nepochopitelně označují naivním slabomyslným mladíkem. Ale v čem tkví ta naivita a prostoduchost? Má ústa, ale mlčí. Mlčí, ale přemýšlí. Má otevřené oči, pozoruje a obdivuje obdivuhodné, má nastražené uši, poslouchá a obdivuje obdivuhodné. Prostoduchost jistě není na místě. Koneckonců také koukám, poslouchám, mlčím a neskutečně obdivuju! ()
je vcelku příjemný mít projednou film, který Vás dokonale pohltí a vy vůbec netušíte proč...objektivně vzato byste se u tohodle snímku měli unudit k smrti, efekt je ale opačný. Přesný protipól narativní kinematografii a jak už zde někdo psal: čisté metafyzično. ()
A tak se to stalo znovu. Po dokonalém Satanském Tangu Béla Tarr opět ukázal, že i dějově prostý příběh se dá vyprávět naprosto strhujícím a kulervoucím způsobem. Jeho pohled na svět není příliš veselý, ale v každé melancholii, v každé smutné melodii (Mihály Víg) se skrývá špetka naděje a něčeho, co dokáže dojmout (nikoliv však prvoplánově). Jeho filmy jsou neskutečně silné díky atmosféře, která Vás nemilosrdně pohltí a vyflusne na konci titulků. Tarr dokazuje, že i v moderní, přetechnizované a uspěchané době může vzniknout dílo, které je mimo všechen čas a prostor a přitom tak reálné, že se Vám pomalu zadere pod kůži a zůstane tam. Nesnaží se Vás šokovat, nepředvádí krkolomné dějové zvraty nebo ty nejdokonalejší efekty, ale vyvolává ve Vás pocity a dráždí mysl. A kvůli tomu přece opravdové umění existuje. ()
"Co my vlastně víme? Nevíme nic." Podobně jako u Tarkovského velmi pomalý, ale taky velmi silný film i díky krásné hudbě. ()
Pri prvej nasteve velryby som zazival "dojatie" podobne tomu, ktore som zazil v detstve ked ET volal domu ;-) ()
Těžko můžu hodnotit film který je zcela mimo moje chápání ... Opravdu jsem se snažil tomu ději porozumět , nešlo to ... ()
Aspoň je to kratší, než Satanské tango. To jsem taky úplně nepobral. ()
Súvisiace novinky
Režisér Béla Tarr oceněn čestným doktorátem AMU
V úterý 31. října předala Akademie múzických umění v Praze čestný titul doctor honoris causa za přínos světové kinematografii osmašedesátiletému maďarskému režisérovi a scenáristovi Bélu Tarrovi.… (viac)
Nemáš rád, když režisér ztrácí můj čas. Tím neříkám, že vždy je třeba spěchat. Určité momenty si žádají svůj čas, ale Béla Tarr neví které a proto obtěžuje diváka dlouhými záběry na lidi, co někam beze slova jdou anebo uklízí po baráku (samozřejmě, že jsem tyhle scény přeskakoval, protože pokud mě filmař nemá vůli bavit, tak já nemám vůli věnovat pozornost jeho tvůrčí řídkosti). Někteří autoři si mylně myslí, že nás silněji napojí na postavy, když nás je donutí následovat v dlouhých záběrech, ale jestli si myslí, že tohle stačí, tak ví o filmu prd. <<<Od nějakýho videotvůrce jsem slyšel, jak se učí docenit slow cinema; Říkal, že montáž nám jen předá informace toho, co se děje, ale dlouhé snímání (třeba snímání ženy loupající brambory; viz Jeanne Dielman) se zaměřuje na prožitek toho dění. Pokud ale tvůrce neví, kdy střihnout, tak mu hrozí, že se divák odpojí (ztráta imerze), což je něco, čeho by se měl chtít vyvarovat. Pokud tím prožitkem postav je nudna a monotónnost, tak to ve filmu musí být zachyceno v montáži (viz cestování agentů FBI v Mindhunterovi), protože divák nesmí být za žádnou cenu nuděn, páč to jde přímo proti tomu, čeho by se tvůrce měl snažit dosáhnout. Ovšem někdy je nuda, kterou postavy prožívají, důležitým motivem k tomu, proč se vrhli do nějaké akce nebo činnosti; V tomto případě je povoleno vylíčit nudu tak, aby ji pociťoval i divák, ale nesmí to trvat moc dlouho a musí pak být patřičně odměněn. Zábavnost každopádně napojuje diváky hlouběji na jiné kvality díla a současně ty jiné kvality díla tvoří onu zábavu (ostré hranice nejsou). Pokud chce tvůrce tematizovat nudu skrze celé dílo, tak je stupidní, protože styl by měl odpovídat vyprávění a proč by sakra někdo měl být zvědavý na nudu? Navíc bych takovému tvůrci byl schopen hned říci, jak to udělat co nejzdařileji: Stačí statický záběr na stěnu nebo třeba šedou plochu - čím delší stopáž, tím lepší. Vyvarovat se vyobrazení odpočtu. Divák se nesmí mít čeho chytat. Nesmí být ničím rozptylován. Žádné komíhající stíny, žádná textu. Čím míň stimulů, tím větší nuda a tím zdařilejší přenos předsevzaného tématu na diváka.>>> Pokud tedy záměrem pomalé kinematografie je větší napojení diváka na postavy skrze následování postav po co nejdelší dobu i při té nejnudnější činnosti, tak je celý koncept pomalé kinematografie hloupý (a podstatně horší než ten Werckmeisterův kompromis hudební stupnice, o níž mluví postava ve filmu). Na postavy nás totiž nejlépe napojí postavy samotné, ale to ty postavy musí něco atraktivního dělat nebo říkat (proto máme rádi Jokera, Vlka z Wall Street, Frajera Luka nebo postavy Pána Prstenů či tarantinovek). Postavy tohoto filmu ale nic moc neříkaj a pokud něco dělaj, tak chodí a čumí. Protagonista nikoho nezaujme, protože je to takovej pasivní nýmand. Tarr by samozřejmě natočil lepší film, kdyby si tohle zdržování odpustil a raději napnul svou tvůrčí energii k tomu, aby více vylíčil dezolátství obyvatel zuboženého městečka s jejich frustracemi a resentimentem, který se pod vlivem šuškandy a agresivní rétoriky, kterou do města přinesl cirkus, mění nespokojené obyvatele v tupý a vzteklý dav, jenž si zdecimuje vlastní prostředí i několik svých spoluobčanů - Komplexněji by takto vyznělo poselství filmu. Tarr se ale víc věnoval tomu, co divák nepotřebuje vidět a opomenul to, co by bylo radno vidět - tím prokázal, že je špatným vypravěčem a pokud nebylo jeho záměrem odvyprávět příběh, tak neměl točit film ale radši malovat obrazy. Výsledek je každopádně poněkud úsečný, zmatečný, nudný a tedy i nutně zbytečný. Já sice pochopil, co tím chtěl básník říci, ale podle mě to moc dobře neřekl, protože dostatečně neprokreslil co bylo nutno prokreslit. Znovu je mi dokázáno, že klíčovej je vždy scénář. Pokud není pořádně vypracováno to, co leží na papíře ještě před natočením filmu, tak žádný styl nebude spásou. Výjimkou jsou filmy stojící dost na humoru vzešlém z improvizace na place (Borat). Noéův Climax by třeba ani scénář mít nemusel, ale výsledek skvěle funguje díty velmi audiovizuálně dravému stylu a zvolenému námětu, v němž není třeba psychologizovat postavy nebo tak něco. Výsledek Werckmeisterových Hormonií je každopádně neuspokojivý, protože neúplný scénář je zaplněn utahanými scénami na nepodstatný děj (třeba 5 min chůze bez dialogů). Ačkoliv film má pár dobrých momentů a Vigův song Valuska vkutku dojemný jest, tak po valnou většinu filmu jsem byl těžce nezaujat. K Tarrovo štěstí je na světě dost lidí, kteří propadnou pseudo-síle této meditativní nudy a budou se opájet tím, jaký je to velké umění. Já bych ale na takovej nudnej film leda tak nachcal. ___Pokud chcete vidět film o lidech, které kurví prostředí v němž se nachází, mrkněte radši na australský Zapadákov, japonskou Písečnou Ženu nebo Maják. () (menej) (viac)