barbara5

Jakoby i práce strojů byla symfonií Žádná diegeze. Pouze filmový obraz. Filmový obraz ozvláštněn jeho zpomalováním, zrychlováním či barevným filtrem. Snímek začíná na pustých pláních, kde je člověkem nedotčená příroda. Leteckými záběry jsou nám ukázány vrcholky pohoří, rozsáhlé lesnaté plochy či vodní toky a vodopády. Po docela dlouhé počáteční části se divák dostává do prostředí továren. Práce strojů je jakoby v synchronizaci s nediegetickým zvukem (Philip Glass), tak vše zní a vypadá velmi umělecky. Koyaanisqatsi je divácky velmi náročné dílo. Divák k rozklíčování obrazů nepotřebuje hlubší historické znalosti, vše je zřejmé. Příroda je podrobována lidskou rasou. Nové technologie, elektrárny a mrakodrapy jsou obdivovány a chudinské čtvrti ignorovány. Nekonečné řady aut v kontrastu s nekonečnými řadami tanků. I přes to, že je tento prozaický způsob vypravování divácky náročný a nemusí se každému zalíbit, je pro mě samotnou tento koncept obdivuhodnější, jelikož podporuje vizuální krásu. Je to neobvyklé, ale pro mě mnohem přijatelnější, než mluvící hlavy vysvětlující situaci, jak tomu tak v dokumentech bývá.

(obsahuje spoilery) “Diriguji, abych žil. Žiji, abych komponoval.” Hlavní linie snímku popisujícího život Gustava Mahlera se odehrává v jeho kupé ve vlaku, kdy Mahler, vyčerpán svým pobytem v New Yorku, cestuje se svou manželkou do Rakouska. Jeho cesta, tedy hlavní linie příběhu, je neustále přerušována Mahlerovými představami nebo sérií flashbacků, díky kterým máme možnost nahlédnout do Mahlerova dětství. Dozvídáme, že se jeho otec velmi snažil ze svého syna vychovat vzdělaného a hlavně bohatého muže nebo že vztah k přírodě mu pomohl prohloubit neznámý pocestný, jenž ho donutil k intenzivnějšímu poznání přírody. Protože jak sám Mahler tvrdil, největší vztah měl k lásce a přírodě (ovšem postoj k lásce se příliš neprojevoval v jeho vztahu k jeho manželce Almě Schindlerové-Mahlerové). Další neméně důležitou tématikou objevující se ve filmu je postoj k Bohu (při debatách Mahlera se svými dcerami). Jediné, co bych snímku vytkla, jel rychlý střih, který zaviňuje špatnou nebo spíše neestetickou návaznost scén. Ale i přesto musím uznat, že je málokterý životopisný snímek tak zajímavý. Není to jenom samotným životem Mahlera, ale také způsobem zpracování filmu. Neustálé flashbacky nutí diváka pozorně sledovat snímek, aby nevypadl z kontextu. Což ale neznamená, že by bylo složité si vybudovat fabuli. Film je ve výsledku velmi přehledný a zábavný. Zábavnou funkci potvrzuje i scéna, kdy malý Gustav vidí svého otce souložit. Gustav se chvíli nevěřícně dívá na sexuální akt, načež z brekem odbíhá, sednout si na schody (i když při oné scéně není zcela jasné, zda brečí kvůli tomu, co viděl nebo ho mrzí, že neudělal zkoušky). Další taková scéna je ta, kdy si Gustav představuje svoji smrt. Rakev, v níž je Mahler stále živ vjede do spalovny a vrátí se pouze malá krabička s popelem, ve kterém jsou Mahlerovi oči. Krom těchto filmových vlastností je ještě vhodné ocenit velmi dobrou stylizaci kostýmů či nediegetickou hudbu, která výborně posloužila nejen ke zdramatizování scén. Jednou z dalších věcí, která mě velmi potěšila a zpříjemnila mi sledování filmu, byla ta, že máme s Mahlerem stejný vztah k dechovce. Oba ji nesnášíme.

Mlčení. Závěrečný film Bergmanovi „božské trilogie“ je jedním z jeho nejkontroverznějších snímků. Nejen proto, že Bergman dává divákovi možnost vidět náznaky incestu, ale také pro velký emocionální náboj: tanky projíždějící ulicemi, pomalu vlečící se čas, dusno. Dusno, které nevyvolává jen nedýchatelný vzduch, ale také podporuje vědomí toho, že už není co říct. To vše podpořeno komunikační bariérou, kdy je jazyk redukován na šifry a sex na křehký rituál ponížení. Když jsem Mlčení viděla poprvé, tak mi moc nedal. Moc jsem ho nepochopila, ale to bylo asi způsobené tím, že jsem na něj psala analýzu. Nicméně, druhé shlédnutí mi dalo možnost lépe pochopit psychologii postav a tíhu celého děje. Takže další Bergman, co mě totálně odrovnal.