Cléo od pěti do sedmi
Cléo de 5 à 7
Cleo dalle 5 alle 7
Cleo from 5 to 7
Réžia:
Agnès VardaScenár:
Agnès VardaHudba:
Michel LegrandHrajú:
Corinne Marchand, Michel Legrand, Serge Korber, Jean-Claude Brialy, Sami Frey, José Luis de Vilallonga, Eddie Constantine, Yves Robert, Anna Karina (viac)Obsahy(1)
Slavný film Vardové s takřka absolutní chronologickou přesností (charakterizuje ho rovnováha mezi fiktivním a reálným časem) zachycuje dvě hodiny ze života mladé pařížské šansoniérky, která se obává, že má rakovinu. Každý krok, dělící ji od chvíle, kdy se má v nemocnici dozvědět výsledek vyšetření, je tápáním ze životní osamělosti a úzkosti. Poutem, které si náhodně najde, je voják Antoine, se kterým se setkává v parku. I on je jakýmsi odsouzencem večer se vrací k jednotce do Alžíru, která je v bojovém nasazení. Možná proto, že je první, který s ní hovoří o všem a o ničem, i o věcech vážných s přízvukem opravdovosti v hlase, věnuje mu svou důvěru a dá mu nahlédnut do svého nitra. Všechny dějové fragmenty jsou přesně odpozorované, mezititulky zaznamenávají plynutí času a vytvářejí odstup od událostí. Jemnými filmovými prostředky se režisérce podařilo stmelit střízlivý dokumentární způsob vyprávění a subjektivnost pohledu, uměleckou stylizaci dosahuje metodou "cinéma-vérité". (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (61)
Projekt 100 /2007/ ()
Portrét ženy zachycený na plátno dokumentu o Paříži - to o svém filmu řekla sama režisérka. "2 hodiny" ze života ženy, která se tváří v tvář své smrtelnosti zbavuje umělých šlupek, do kterých jí zahalilo její okolí aby se nahá (obrazně řečeno) smířila s plynutím času, to vše v krásné Paříži 60. let - to říkám já :) ()
Pokud bych měl srovnat francouzskou a českou Novou vlnu, musím se přiznat, že je mi bližší ta východnější z nich, protože ukazuje ničím nepřikrášlený život naprosto běžných lidí. Francouzská se naopak zaměřuje na osobnosti něčím výjimečné v neobvyklých situacích - jako třeba zde, kde zpěvačka čeká na výsledky rakovinových testů. Příběh je prostý. Přihlouplá, hysterická, sebestředná, hypochondrická atraktivní blondýnka se nám za 90 minut napraví a pozná pravou lásku. Na ní samé a výsledcích rakovinových testů ji pak přestává záležet, jak dopadly se ani nedozvíme... Takže nic objevného. Pokud jste ještě nikdy nepotkali ženu s vlatstnostmi, jaké má Cleo, podívejte se na tento film a stravte s ní 90 minut mezi 5. a 7. odpoledne, během kteréhožto času vám zaručeně začne lézt na nervy. Pokud jste s takovou již měli tu čest a vzali jste si z toho jisté ponaučení o barvě vlasů a její nepřímo úměrném vlivu na inteligenci a viděli nějaký novovlnný film, pak pro vás není důvod, proč tento film sledovat... ()
Takmer dokumentárne, takmer v reálnom čase, takmer dokonalé. ()
Jak pomalu dokáže plynout čekání, naznačuje režisérka dokumentárním pojetím a takřka dokonalou jednotou času, která vás vede k zamyšlení a empatii s osamělou hvězdou... ()
Rozhodně zajímavý a za podívání stojící snímek, na který však sedí již zmiňovaný citát z Bluntmanova příspěvku: "Filmy jsou život s vystříhanými nudnými částmi" - a v tomto filmu vystřiženy nebyly stejně jako v životě. ()
krásná návštěva Paříže se smutnou průvodkyní plyne pomalu v daném čase k uvědomění si sama sebe - Cleo přestává být frackem a začíná být milou madou ženou a divák kouká a usmívá se blahem ()
V prvních minutách jsem si říkal, jaká je to vysoká škola filmového umění, a pak u toho několikrát málem usnul. Čili krásné, bezcílné toulání po Paříži alá Godard či Truffaut, jen z ženského úhlu pohledu (na ženu). Ač bych se snad mohl nazvat skoro jakýmsi frankofilem, nemůžu si pomoct, ale francouzská Nouvelle Vague mi oproti třeba té naší milé vlnce přijde většinou úžasně vyprázdněná. ()
Ehm, když čtu ty recenze tak chci říct, že...časoprostor a avantgarda a taky několikrát použít "Bergmanovská", a také bych ráda řekla, že se mi snímek líbil. Cléo má vše, co by si mladá žena mohla přát. Bohužel ale má také strach o své zdraví, jelikož čeká na výsledky biopsie. Samozřejmě, asi jako každý člověk se chvílemi přiklání k horší variantě a chvílemi k té lepší. Prochází městem a sleduje lidi, vše ale skrze sebe samotnou, je to jakoby promítala různé verze svého života do lidí, situací a příběhů, se kterými se na cestě setká. Odpadá postupně cokoli, na čemž jí dříve záleželo a ve skrze bylo povrchní. Cléo v sobě nenese smutek ani stesk, je tam příměs strachu a náhle objevené lásky k životu, o které doposud neměla tušení. Činí jí to náhle krásnou uvnitř, nabývá lehkosti a klidu. Jde nasávat prostředí tohoto světa, aby se pokochala neviděným, nebo aby se rozloučila. Každopádně vše, co prožívá je tak běžné a zároveň tolik jiné. Krásný film z něhož vychází pouze láska a lehkost. ()
Dvě hodiny z života malicherné zpěvačky, která čeká na zprávu od doktora nakonec nevyjdou jako tak nudné, jak byste čekali..Zajímavá mystifikace, které si ale nevšimnete, pokud si o tom nepřečtete (např. den, kdy se to odehrává, nebylo úterý, ale středa...) ()
Film, v ktorom sa napriek svojmu roku vzniku dajú nájsť reflexie dneška. Sú tam odrazy feminizmu, sexismu (napr. žena, ktorá je krásna, musí byť aj zdravá) a existencionalizmu (nachádzanie šťastia v konci). Agnes Varda mala svoj vlastný režisérsky jazyk. Nie je len ženský, ale veľmi bohatý vo svojej skromnosti. ()
Čistý Masterpiece La Nouvelle Vague. ()
Francuzske novovlnove putovanie parizskymi ulickami a zahradami s nesympatickymi postavami. Tieto typy filmov idu definitivne mimo mna. Jedine moja slabost pre staru ciernobielu to udrzala na slabom priemere. 5/10 ()
Film, který zestárl. Slyšela jsem o něm před mnoha lety s tím, že je úžasný. V dnešní době je to nuda. ()
Náladovka ze "staré dobré" Francie ... na kterou musíte být ve správné náladě. Nepochybně ve své době originální, navíc se elegantním závěrem, který dostojí předpokladu "dobře to dopadne", ale přitom ho postaví na hlavu. ()
Hoci prechovávam obrovský rešpekt pre Agnes Vardu a jej tvorbu, French New Wave bohužiaľ nie je moja šálka čaju. Film som vypla po pätnástich minútach (hoci to nemám vo všeobecnosti vo zvyku), pretože som vedela, že by som ďalšiu hodinu len pretrpela. Možno tomu však jedného dňa prídem na chuť a film si pozriem s väčším nadšením. Film taktiež nebudem hodnotiť, keďže som ho nedopozerala. ()
Súvisiace novinky
Evropské kultovky jen na KVIFF.TV
KVIFF.TV, online streamovací platforma spřízněná s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary, spojuje síly s dalšími čtyřmi VOD platformami ze zemí střední a východní Evropy, aby divákům v České… (viac)
100 nejlepších filmů režírovaných ženami
Redakce BBC Culture nedávno požádala 368 filmových expertů z 84 různých zemí, aby jí pomohli vybrat 100 nejlepších snímků všech dob režírovaných exkluzivně ženami. Anketa probíhala tak, že každý… (viac)
Zemřela francouzská režisérka Agnès Varda
V 90 letech zemřela významná francouzská režisérka Agnès Varda. Filmařka oceněná kromě jiného také čestným Oscarem patřila k předním tvůrcům francouzské nové vlny, mezi její nejslavnější filmy pak… (viac)
Projekt 100 / 2007
Již 13. rokem se můžeme těšit laskavé péči organizátorů putovní filmové přehlídky Projektu 100, AČFK. Ti kažodorčně dbají o pravidelný přísun deseti mimořádně kvalitních filmů na stříbrná plátna po… (viac)
17.8.2023 Cléo. Je to její svět, všichni se kolem ní točíme a a my v tom světě žijeme. Nereálně reálné pojetí času, života, plynutí, společnosti, feminismu a porozumění. Decentní experiment. Varda. Kdokoliv se podívá na Cleó od pěti do sedmi, si během pár minut uvědomí, že je celá kinematografie Vardy postavena na feminismu a protlačování žen do filmů v období, jaké je právě toto. I když se v tomto období, v obou zemích, Itálie a Francie, hlavní ženské postavy, které hýbou dějem, začaly prosazovat, toto je dalším speciálním ženským filmem z počátku 60. let. Nevnímá se to totiž jako příběh o ženě, nýbrž jako příběh očima ženy. I když víme o existenci faktu, že to pár postneorealistických filmů též prosazovalo, je důležité si uvědomit, že jej, v tomto případě, i zfilmovala žena a dokonce je v případě Vardy pojat lehce experimentálně. Nominace tohoto skvostu na Palmu d’or však byla zasloužená a v tomto případě, speciálně v roce 1962, se tu utkávali o titul 3 děsně feministické filmy, jako je přímo Cleó od pěti do sedmi, Zatmění a Proces Jany z Arcu, který pojednává o důležité ženské figuře. Překvapením je ale, že ani jeden z těchto filmů, točících se kolem žen, které s dějem manipulují, nevyhrál, což jednoduše prozrazuje tehdejší společnost. Jelikož je téma feminismu ve filmografii Vardy dost intenzivním, bylo by ode mne naprosto nezbytné jej zmínit. Dozvídáme se život ženy z jejího pohledu a jak to ženy mají, jak fungují, jak ten svět vidí, takže je jisté, že hlavní postava bude hýbat s příběhem. Stereotypické, ale přívětivé fakty obklopují život Cleó, jako je pro jasný příklad obsese s jejím obrazem. Žena je tu viděna jako silná postava, která koneckonců přes všechno trápení přejde – v trošku jiném slova smyslu než jsou neorealistické filmy primárně Antonioniho, který tento prvek mají jako stereotypický znak jeho filmů. V tomto případě se jedná o právě dějové pojetí ženy, která nakonec není sama opuštěna ve společnosti, i když z většiny filmu se tou nesnesitelnou dpolečností loudá, a dokonce její trápení je postaveno na naprosto jiné bázi, než je většina právě již zmiňovaných neorealistických italských filmů. – Dennodenně musí snést pozornost mužů, kteří ji jen obklopují falešnými scenériemi. Snáší i muže, kteří patří k té lehčí spodině, a vše dělá sama, žádného muže k tomu nepotřebuje. Muži jsou tu viděni naopak jako naprosto vedlejší postava a nedůležitost v ženském životě, jelikož žena je natolik silná, aby dokázala sama hýbat příběhem filmu. Tak na co muže? Právě se tu ale jeden najde, který není jako ostatní, který je chápavý a narozdíl od vnějšího světa, ji od myšlenek na smrt a různých pověr či metafor, které se tu po celý film vyskytují a je jich tolik, že je ani nedokážu spočítat či všechny najít, odvádí. Na každém rohu ji čeká smůla, když je obklopena vnější společností, která ji jen a pouze dělá úzkostlivou její obyčejnou neobyčejností. Jak bylo již zmiňováno, žena ve společnosti je tu vnímána podobně jako v neorealismu, topící se v ní a snažící se najít jediné potěšení. Člověk se v tomto filmu právě ale nehledá, nýbrž sleduje, jak někdo hledá. Je tu použita subjektivita z vícero hledisek a jedno z nich je i více experimentální – vnitřní myšlenky dvou ženských postav. Ty nám pomáhají film vnímat jako několikrát zmiňovaný hlavní prvek – příběh ženy, ne o ženě. Další, častější věcí, jsou neustálé subjektivní záběry Cleó, které jsou prostříhané přesně, jako její subjektivní myšlení a vnitřek samotné postavy. Ale nemůžu v tomto případě mluvit o subjektivitě, jako pár ukázek, ale spíše o subjektivitě, jako celém filmu. Kdybych měla film pojmenovat, nazvu ho subjektivita. Časová osa je tu více jak daná, jelikož jsme v reálném čase, což je element, který nás provází po celý film a právě dělá film neobyčejným feministickým filmem, pojatým z experimentálního hlediska – experiment s časem. Různé jízdy autem nám pomáhají se orientovat v celkové historické době díky rádiům, kde se dozvídáme politické dění apod. Časovou osu nám primárně nastavují titulky, říkající, v jakém čase se momentálně pohybujeme. Ale i bez titulek by jsme to zvládli. Je to přece film reálného času. () (menej) (viac)