motyka52

Když jsem se úplně na konci dozvěděl, že to celé bylo inspirované skutečnými událostmi, částečně to v mých očích tvůrce omluvilo ... ale fakt jen částečně. Protože tohle je další klasický případ "podařilo se nám vytvořit vtahující příběh, ale uspokojivě ho rozmotat je daleko těžší". Schodiště je ve své první polovině skvělé - story zaujme, je to rafinové, s divákem si hraje, ale nedělá z něj blbce, jsou tam občas originální filmové nápady. Ale druhá půlka jde pomalu do kopru. S koncem prvního soudu, začne přešlapování na místě, které je takhle zpětně s vědomím toho, že nějaký podobný případ se stal, trochu víc pochopitelné, ale divácký zážitek to nevylepší. Druhá půlka je prostě mlácení prázdné slámy, tvůrci honí několik zajíců najednou, kolikrát ani není jasné proč, vleče se to a nakonec ... je konec. Je to škoda.

Pohádka pro dospělé s okouzlujícím Hughem Grantem a Julií Robertsovou, která je popravdě docela pěkná svině. Což ale nevadí, protože tady všechno neomylně směřuje k jedinému myslitelnému konci. Cestou k němu je samozřejmě potřeba překonat pár překážek, v čemž pomáhají různé svérázné figurky a pořádná porce britského humoru. Tady se prostě nic nevymýšlí, ale tu stokrát viděnou šablonu mají všichni pevně v rukou.

Nolanovi tady mají výhodu v tom, že většina lidí není dostatečně chytrých na to, aby v tom příběhu odhalovala nějaké logické díry (červí a černé stačí). Například já si absolutně nejsem jistý, jestli se ve všech těch časových paradoxech, galaxiích, gravitacích a vzorečcích orientuju, vlastně ani nevím, jestli jsem to celé pochopil správně. Většinou jsou tohle u filmu body dolů, ale když já si to celé kurva užil! To je prostě filmařina s velkým F. Stačí jen průlet červí dírou nebo i krása těch pustých a vlastně dost jednotvárných planet a hned víte, že sledujete něco mimořádného. Nolan je zkrátka génius a ví, jak pracovat s herci, lokacemi, hudbou a především jak si hrát s divákám. Rád se nechám povodit i příště.