Nostalgia

Don Askarian (např. Avetik) řekl, že mu u tohoto filmu vadí název - protože omezuje u většinu diváků možnosti jeho výkladu na třeba jen onen stesk po vlasti či na soucit hlavního hrdiny k postavě skladatele, o kterém píše. Přitom je to jenom spíš taková okrajová část příběhu (pokud se u Tarkovského dá vůbec o příběhu mluvit). Možnosti výkladu tohoto filmu jsou přinejmenším neomezené. Ještě jsem nemluvil s člověkem, který by ho pochopil stejně jako někdo jiný. (18.06.2006)

Tenhle film jsem viděl kdysi dávno, označil ho za nepochopitelné umění a zapomenul. Co se změnilo po letech? Vlastně málo. Opět jsem sledoval postavy, kterým jsem nerozuměl, vedoucí dialogy, které mi nedávaly smysl. Čistě z estetického hlediska se dá kochat pečlivě inscenovanými záběry, díky kterým jsou některé scény až fascinující. Ale vzadu v hlavě pořád hlodá pocit, že tím autor možná chtěl něco říci. Tarkovskij byl prostě duchovně někde úplně jinde než já, a tak se na jeho filmy zřejmě nikdy nenaladím. (09.11.2016)

Všetko, čo bolo v tom filme farebné, ma celkom bavilo. Vážne. Blázon Domenico a jeho príbeh, Eugenia a jej záverečný monológ ... aj keď mudrovali to nebolo márne. Lenže potom Tarkovskij ubral na farbe, a to čiernobiele, to bolo mimo mňa ... moc poetické, doslova básne na filmovom plátne. Mňa už tie na papieri extra nebavia. Lokality v Tarkovského filmoch sú ale fantasmagorické. Hra so svetlom a jednotlivé obrazy skvelé. Ách jáj ... Andrej, Andrej. 3,5* (30.05.2017)

Poté, co jsem s otevřenými ústy a zatajeným dechem dosledoval tento film, jsem si přečetl (tady i jinde) názory, že Tarkovský prý natočil lepší filmy, nebo že tohle je dokonce ten jeho nejslabší. To mě trochu vyděsilo, protože pokud by existovala mistrovská díla většího kalibru než Nostalgie, pravděpodobně by mě během (nebo po) jejich sledování museli odvést na ambulanci. Tarkovský je prostě tvůrce mimo jakékoli kategorie; budu opakovat ostatní, ale neznám jiného režiséra, jehož filmy by na mě účinkovaly tak silně a tak spolehlivě. Je neuvěřitelné, kolik krásy se tady vyskytuje průměrně na jeden záběr, kolik skvostných scén, pro které by většina filmů zabíjela, je tady jen tak, někde vprostřed. A pak přijde konec, který vás uzemní, protože byste nečekali, že může přijít ještě něco víc nádherného. Jsem asi v skrytu duše melancholik, protože miluju nostalgii, miluju ten pocit něčeho ztraceného, ale zároveň dosažitelného, jenže jen zprostředkovaně, ve fantazii nebo jinak. Přesně to se tady vyskytuje v maximální koncentraci, počínaje šedou skvrnou ve vlasech hlavního hrdiny, po fantastické (sépiové a černobílé) flashbacky, kde největší mrazení v zádech vyvolá v dálce a jen tak mimochodem zabraná postava anděla. Minulost, přítomnost a budoucnost tady kolabují v jedno (1 + 1 = 1), stejně tak jako realita, sny a vzpomínky. Narativně vyprázdněný klenot, který někteří budou pro jeho pomalost proklínat, ale já ho budu ze stejných důvodů zbožňovat. (06.12.2013)

Od černobílých snů k setkání s andělem v katakombách, od všudypřítomných zvuků cirkulárky až k rozladěné Ódě na radost - ty jsi tak, že nejsi, zatímco já jsem tak, že jsem. Tarkovskij už během života pravděpodobně nahlédl za tíživou oponu samotné podstaty světa i bytí a do Nostalgie vtiskl svoje nejpůsobivější a nejtesklivější svědectví. (06.03.2014)