Nostalgia

Poslední týdny jsem přímo zabořená v literatuře českých exulantů a jejich niterných pocitech zoufalství z toho, že jsou všude jinde, jen ne doma. Někteří svou bolest na stránkách přímo vyřvou, jiní se stáhnou do sebe. Tarkovský toto téma zpracovává po svém. Snové pasáže se střídají s reálnými a nekonečné obrazy se vlečou stále dopředu (až je to k nevíře, že se ten obraz hýbe...dokonce se tam i mluví...). (12.07.2005)

Předposlední film Andreje Tarkovského se zabývá tématem pro něho v té době nejaktuálnějším - vykořeněností z rodného místa. Příběh vypráví o sovětském spisovateli, který přijíždí do Itálie, aby zde studoval dílo svého krajana, skladatele. Postupně však zažívá pocity odcizení, které mu začínají bránit v další tvorbě. Pokud znáte dílo Andreje Tarkovského, asi je vám jasné, že děj nehraje žádnou větší roli. Režisér se více soustředí na niterné pocity postavy, vyjádřené často symbolicky a expresivně obrazem. Prostředí, atmosféra, pocit oné nostalgie a vnitřního smutku, jsou tím nejpodstatnějším, co činí nejen z tohoto snímku velkolepý film, u něhož je nutné nechat se podobný způsobem při sledování pročistit a samozřejmě naladit na stejnou vlnu. (12.12.2008)

Moje druhé setkání s AT. Po Stalkerovi. Takže jsem už byl na mnohé připraven - voda, dlouhé záběry, světlo/stínohry etc. A přišlo mi to přece jen o něco slabší, což ovšem může být dáno i onou připraveností. Vlastně se o tom nedá moc psát, snad jen tolik ( pozor SPOILER! ), že přinutit diváka koukat na chlápka se zapálenou svíčkou ve vypuštěnym bazénu, jak ho několikrát přechází a Vy VNÍMÁTE, jak je to důležitý! Neskutečný. Stejně jako některé obrazy. A když k tomu připočítáte reálie ze života AT, přečtete rozhovor s ním... Jeho pohled na duchovní věci. Škoda, že je člověk dnešní doby - mě nevyjímaje - tak hluboce zaměstnanej tou materií :-(. Možná právě tohle myslel tou storkou o bažině... Ale to už jsou jen moje myšlenkový pochody a asociace........................................ ................................................. (17.04.2010)

Možná, že nechápu úplně všechny metafory, Tarkovským vyjádřený, ale je to tak podmanivý a krásný. Celej film jsem pochopil jako vyjádření touhy po duchovnu, který za života nepřichází. Ovšem posmrtné krajiny ducha je odměňující a nádhernej. Kromě hudby, herců, témat, je zde zcela uhrančivá krása záběrů. Tolik záběrů, u nichž jsem si řek´, že bych rád udělal takovou fotku, jsem v mnoha jiných filmech neviděl, kdo ví, jestli vůbec v nějakým. Možná, že je film trochu těžší, depresivnější, odráží stav duše tvůrce, ale Tarkovskij neni negativní depresivista. Prostě ukazuje nedostatek duchovnosti, následky tohoto nedostatku a zároveň skrytě říká a doufá, že jenom krajiny a existence nadhmotné, a dokonce i nadduševní, přinášejí naplnění a rovnováhu. P.S. Jak je uvedeno v obsahu "člověk, který zahlédl hrůzný prazáklad světa", prosím, prazáklad světa opavdu není hrůzný, hrůzné je někdy nahlédnutí do své duše, popřípadě nesnesitelnost srovnání chaosu své duše s harmonií a krásou universa, jež celý z prazákladu vychází. Ale od toho jsme tady, abychom chaos svůj s řádem obecným propojili a obrazem Prazákladu se stali. (05.01.2010)

Prvým filmom, ktorý Tarkovky natočil v zahraničí je Nostalgia. Podľa môjho názoru sa jedná o najvyzretejší film od Tarkovskeho, perfekcionizujúci ako formu tak aj obsah. Názov filmu je príznačný téme, ktorú rozoberá a to Nostalgiu za domovinou, ktorú pociťoval pod tlakom blížiaceho sa rozhodnutia o emigrácii, ku ktorému sa priklonil po dokončení natáčania. Podobne ako pri Andrejovi Rublevovi si berie pomoc v podobe témy z histórie(Ruský básnik z minulosti riešiaci obmedzovanie tvorivosti emigráciou no pod tlakom silnej väzby k domovine i pod hrozbou smrti sa vracia naspäť) ale taktiež súbežne rozpráva príbeh spisovateľa, ktorý ide po stopách jeho minulosti a sám pociťuje veľkú clivosť za domovom. Takisto ako Tarkovky rieši dilemu budúceho odlúčenia od zdroja inšpirácie, rodnej zemi. Taktiež je tu dôležitá téma rodiny, s ktorou mu nebolo dovolené sa stýkať až do pozdného štádia jeho choroby. Ďalšou z myšlienok je problematika prchavosti vášne mileneckého vzťahu, ktorý s apatickou chladnosťou spisovateľ odmieta, i pod nátlakom emancipovanej sprievodkyne a tlmočníčky, ktorá ho zvádza. To všetko sú vysoko osobné témy a rozoberá ich do väčšej hĺbky ako v autobiografickom Zerkalo/Mirror. Taktiež musím spomenúť jednu z najprepracovanejších scén svetovej kinematografie a to 10 minútové nosenie sviečky naprieč vypusteným bahnitým kúpeľom uprostred hmlou zahaleného stredovekého mestečka plného nemých tvárí. To čo by v rukách iného režiséra bola číra nuda, ktorú by musel prerušovať akčným strihom v záujme klipovosti, sa v rukách Tarkovskeho a jeho kameramana stáva majstrovskou ukážkou plynutia času, a jeho vsugerovanie divákovi prostredníctvom súhry ticha, kĺzavej takmer statickej kamery a dokonalého herectva. (30.04.2008)