Andrej Rublev
Andrej Rubljov
Andrei Rublev
Andrei Rublev
Andrei Rublev
Andrei Rublev
Réžia:
Andrej TarkovskijKamera:
Vadim JusovHudba:
Vjačeslav OvčinnikovHrajú:
Anatolij Solonicyn, Nikolaj Griňko, Bolot Bejšenalijev, Nikolaj Burljajev, Jurij Nikulin, Rolan Bykov, Dmitrij Orlovskij, Michail Kononov (viac)Obsahy(1)
Historická freska zachytáva niekoľko epizód zo života maliara ikon Andreja Rubľova. Prostredníctvom portrétu tohto génia podáva pôsobivý obraz ruskej spoločnosti v 15. storočí, v období poznačenom tatárskymi vpádmi, náboženským dogmatizmom a epidémiami. Mierny a citlivý Andrej Rubľov je svedkom búrlivých udalostí drancovania a napokon aj víťazstva nad tatárskou Zlatou Hordou. Sám však nedokáže vo svete poznačenom surovosťou a utrpením tvoriť a tak sa rozhodne pre sľub mlčania. Film je pôsobivou reflexiou o zmysle a význame umeleckej tvorby, o konfrontácii umelca a reality. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (251)
Film pro narocneho divaka. Je ale prekvapive srozumitelny, i tak film vyzaduje cca 3 hodiny klidu a soustredeni. Pak se Rublev odvdeci, at uz kamerou, rezii, herci, mystickou atmosferou, vybornymi dialogy. Tarkovskij je jednou z nejvyraznejsich postav svetove kinematografie a Andrej Rublev pravem patri mezi jeho nejvetsi dila. Presto, ze film zanrove nezapada do mych top filmu, tak nelze hodnotit jinak nez maximalne. ()
Moje první setkání s legendárním Andrejem Tarkovskim. Bylo jasné, že to nebude lehké, ještě navíc pokud se jedná o velice rozsáhlý středověký epos a ruském malíři ikon. I když tam vlastně o Andreje Rubleva moc nejde. Od začátku je jasné, že se před Vámi odehrává něco velkolepého a opravdu důležitého, bohužel u tohoto pocitu tak nějak zůstane. Pokud jste obyčejným fanouškem filmů. Nedokáži film prohlédnout, tak jak by si asi tvůrce přál a mohu tak pouze uznat perfektní technickou stránku a pocit, že jsem viděl něco důležitého. ()
Viděna nejdelší 205 minutová verze, což je na jednu stranu výhoda, že člověk vidí film tak, jak ho Tarkovskij zamýšlel, bez úřadování cenzorských nůžek. Na druhou stranu shlédnout film na jeden zátah chce značné úsilí. Ten je dělen na 2 části a každá má několik kapitol, takže první část jsem si dal jeden den a druhou den další. Pravě vrácené cenzurované části na mne působily asi nejvíce, hlavně kapitola Nájezd, která je obzvláště krutá a právě v ní obsažené scény s padajícím koněm nebo hořící krávou způsobily značný šok publiku v Cannes, když byl film poprvé uveden. Tohle a několik dalších podobných části jsou zase v kontrastu s několika nudnějšími pasážemi, ale dojem je převážně pozitivní. ()
Marxismus považuje umění za nadstavbu, protože je závislé na daném rozložení výrobních sil a prostředků (feudalismus, kapitalismus, socialismus). Tarkovskij s tímto názorem polemizuje prostřednictvím Andreje a vytvořil dechberoucí filosofický obrazový traktát, ve kterém se střetává moderní s tradičním (prolog), křesťanské s pohanským (slavnost u řeky), lidská kreativita, vynalézavost a vůle s barbarstvím (dobytí města a následné vyvražďování, mučení a znásilňování proti odlévání zvonu - vlastně z pouhé hlíny vzniká krása). A uprostřed všech těch protikladů světa stojí Andrej hledající harmonii, spojení všech protikladů, které se ničí navzájem, do jednoho celku - neboť krása, a umělec hledá krásu, je tvořena vyvážeností všech částí v celku. Rozmlouvá s jinými, kteří též hledají - slávu a obdiv (Kirill), pro někoho je umění příležitostí k výdělku (Foma), a my přes tyto rozmluvy poznáváme duch doby. ()
Shlédnout celý tento zdánlivě nekonečný film rovná se utrpení. ()
Opravdu jsme viděli všichni stejný film? Asi jsem pitomec....v tomto filmu není nic, co bych ve filmu chtěl vidět já... ()
Stejně jako jiná Tarkovského díla pomalu plynoucí, ale hypnotické. Tentokrát v detailně podané historické fresce, kde je ale titulní malíř ikon až příliš pasivním pozorovatelem. ()
Jeden z nejsilnějších snímků mého života, v němž se snoubí spiritualita se živočišností v nebývale vyvážené míře. Film, v němž se snoubí staré tradice jdoucí až k pohanským kořenům s přísností ikon v ruských chrámech, jež zvěstují příchod spasitele. Co přetrvá navěky? Snímek je nádhernou freskou oné doby. Svým espritem na mě zapůsobil stejně silně jako Vláčilova Markéta Lazarová. Filmy tak nezapomenutelné, že si je člověk v sobě nese celý život jako duchovní poklad, z něhož může čerpat vnitřní sílu. ()
Vrcholný film ve vrcholné formě, avšak složité sousto, které ale určitě stojí za 3 a půl hodiny tvrdé pozornosti. Starý a pochybující malíř Rublev předává alegorické žezlo své země do ruky mladého a nezkušeného zvonaře, který se nebojí postavit se sám za sebe. Dva netradiční a geniální hrdinové v tvrdé době středověkého Ruska vytvářejí poetický příběh o překračování vlastních mantinelů, omezenosti lidí a touze tvořivého ducha ve strhující vizuální formě. ()
Čtyřicet minut jsem vydržel otupěle zírat. Čtyřicet minut jsem zřel nicneříkající dialogy o chujovinách a tanečky místních přiopitých kozáků. Představa dalších 180 minut by ve mně nejspíše vzbudila sebevražedné choutky. odpad! ()
Hvězdičku srážím hlavně u vědomí toho, jak se mnou zamával Stalker a Solaris – ve srovnání s nimi je pro mě většina Rubleva krapítek neosobní (a Zrcadlo, BTW, zase až příliš osobní), „pouhé“ mistrovské dílo, které můžu obdivovat a rozebírat, ale neumím ho (zatím?) prožívat. Až na zvonařskou epizodu ovšem, to je bez debat jeden z Tarkovského vrcholů. ()
Markétu Lazarovou nemám rád. Přijde mi nudná a víceméně o ničem. To Andrej Rublev, to je jiná káva: Sice je taky černobílý, historický, pomalý a smutný, ale je v něm plno myšlenek, a jsou i hodně zajímavě podané. Bohužel (nejspíš vinou délky filmu) moc nedrží pohromadě. To ovšem neznamená, že jsem s tímto filmem nadobro skončil...naopak! Něco mi říká, že napodruhé to bude lepší (budu vědět, na co se soustředit). Už teď se těším na druhé kolo. ()
Hlasujme o nejnudnější film všech dob. Směska Markety Lazarové a Sedmé pečeti, na kterou se sice moc hezky kouká a kterou se krásně poslouchá, ale nějaká dějová linie aby se pohledala... Být jen o 10 minut delší, asi bych upadla do kómatu. ()
Predovšetkým by ma zaujímalo, ako mohlo niečo tak očividne náboženky inšpirované vzniknúť za tvrdej totality v ZSSR a čo musel Tarkovskij urobiť preto aby svoje majstrovské dielo dostal na západ. Myslím, že Andrej Rubľov je film, kt. ani skúsený divák nedokáže celý postihnúť na prvýkrát a vyžaduje si opätovnú pozornosť. ()
Andrej Rublev byl nejslavnější malíř ikon vůbec, pravoslavná církev ho dokonce uctívá jako světce. Tento film je jeho životní příběh. Andrej, který zasvětil svůj život umění, putuje světem, poznává lidskou krutost, aroganci, touhu po penězích a marných věcech.... Asi bych se na tento film měl dívat jako na pravoslavnou ikonu, prominout mu statičnost i určitou naivitu ve vyjádření i určitou záměrnou a suveréně působící neobratnost a soustředit se na dokonalost myšlenky. V mnoha scénách fascinující film, v mnoha jiných spíše mlčící podivnost (zvlášť závěr filmu). Rozhodně skvělé dílo, které bych od režiséra Stalkera nečekal. ()
Chtělo by se říct, že je to tak veliké, že se to nedá hodnotit. Nějaké pofiderní hvězdičky tady nemají cenu, ostatně nemají ji nikde. Rublev je mistr přes symboly, ti bolševici tam menševiky pěkně drtěj a společně jebaj ruskej "národ", kterej jako malej mužik vždycky přijde k úhoně a v nejlepším případě skončí držkou v blátě, když páni válcujou step. Ale... Jak je to dobrý v symbolech a domýšlení a rozpohybování a zpřítomnění středověkých maleb (klišé: středověk: mučilo se, znásilňovalo a vypalovalo; tedy ne že by se to nedělo, ale středověk na to fakt neměl patent), což je velká návnada na zamyšlení se nad sebemrskačskou ruskou duší (což nevím proč zrovna my bychom měli dělat), pak je tam naznačeno to strašné myšlenkové "mlno", že Rusové (tak rád říkám Rusáci) spasí Evropu duchovně, když nám tak zpozdile zdivočela. Aj!! Což by udělali, kdyby... kdyby se nepožírali navzájem, viz Putin a jeho KGB a všecka ostatní východňárská sběř a chamraď. Ale co chci říct: se západní tradicí filmu jako zábavnostního média má Rublev společného pramálo, spíš souzní se vrací k filmu němému jako umanuté retro. A není to tak? Co je ve filmu ukázáno, je ohromné, když ohromné být chce. Co je řečeno, je nicotné. Skřeky. To jsou body k dobru pro Rubleva. Film je přece odjakživa koukačka. Tím blikotajícím fascinujícím černobílým obrazem je Rublev ikonou filmu samotného i sebe sama -- návratem k prapůvodu pohyblivých obrázků ukazovaných na poutích. Jo, akční scény jsou provedené příšerně, ale The General zřejmě nebyl Tarkovskému inspirací... Spíš koukal z velké dálky na pozdni kovbojky a občas chtěl nějakou vrazit do svého rusko-tatarského pozdního středověku, aby to nebylo tak klášterně statický a zadumaný. Budiž mu odpuštěno... Dlužno dodat, a já vím, že si poklepete na čelo, že vidět toto umění je stejně příšerné jako zhlédnout něco (cokoli) od Tarantina. Hitchi, vrať se. The Lady Vanishes -- to je FILM. Rublev je připomínka, že přes velký umění to jde taky. ... Jo, a že tvůrce při tvorbě trpí. Bez utrpení není umění. Umělci to vždycky zdůrazňují novinářům. Bude to tedy pravda. ()
Vizuálně jeden z nejkrásnějších filmů jaké jsem kdy viděla. Ovšem také jeden z nejnáročnějších na pozornost a soustředění. ()
Podle Bergmana nejlepší film všech dob, podle mne třetí nejlepší Tarkovskij, což se nutně nemusí vylučovat... S každým dalším zhlédnutím Andrej Rublev zraje jako víno a v mých očích téměř dosahuje kvalit geniálního Zrcadla... ()
OK, já vým že je to vrcholné dílo plné hlubokých filozofických myšlenek, ale film, který trvá přes tři hodiny (asi jsem viděl Director´s cut) a promýtají ho v kině od 23:00 do dvou do rána... a to mě ještě v tom kině zamkli (nejspíš i promítač a obsluha usnuly) přižemž je o tom jak se mnich a ikonograf v jedné osobě Andrej Rublev celý film modlý a tvrdí, že není hoden toho aby maloval ikony světců (a pak na konci řekne ok, já to teda namaluju) a také o tom jak se lil zvon pro Moskvu... no prostě to je na mě už fakt moc!!! Mám rád intelektuální a hlubokomyslné filmy, ale čeho je moc, toho je příliž! ()
60. léta jsou skrz hledáček Hollywoodu definována mimo jiné jako dekáda opulentních historických velkofilmů, příkladem může jít Kubrickův epochální Spartacus, ještě o něco mohutnější Kleopatra a asi nebudu sám, kdo si s nimi asociuje také Lawrence z Arábie... Na druhé straně Tichého oceánu v Sovětském svazu přece soudruzi nemohli zaostávat za svými západními rivaly, proto do mlýnku přidávají Andreje Rubleva, jenž je však díky mistrovi Tarkovskému úplně jiné kafe, co se týče nějakých širších filozofických významů. Andrej Rublev je monumentální epos, masivní mozaikovitá freska zasahující do širokého pásu času, vyobrazující nuzné životy bezejmenných, jež se v oné časové šíři ztrácí, i velikány tehdejší společnosti. Privilegium průvodce získává titulní Andrej Rublev, jenž se záměrně do dění kolem něj nezapojuje (pokud tedy není vnějšími vlivy přinucen), spíše pozoruje, proplouvá jako duch skrz tok času a kritickým okem reaguje na okolí, v němž se nachází. Tarkovskij Andrejovými ústy dosti razantně prezentuje svůj nihilistický pohled na pokřivený fikční svět, jenž nám svou mistrnou řemeslnou zručností předvádí, ať mluvím o esenciální černobílé estetice umocňující smutné skutečnosti, smyslu pojetí hloubky mizanscény, či jen schopnosti dokonalého snímání malých komorních detailů po velkopásmové lidmi překypující celky. Kritikou tu jsou ověnčena klasická témata, jako protimluvy církve, zkaženost lidského nitra, zavrženíhodné lidské vlastnosti, předpojatá pověrčivost chudých, mocenské opilosti bohatých, netolerance a mnoho dalších prvků většího či menšího rozsahu. Po zhlédnutí člověk samozřejmě získá umělecké uspokojení, ale hlavně pocit ztráty nějakých významnějších iluzí o čistotě lidské duše, protože Tarkovského fikční svět se zakládá na nativní skutečnosti tehdejšího života, jenž se až bolestivě přesně promítal jak do roku 1966, tak i do současnosti... 9/10. ()