ZeroCZ1233

Slowdive jsou jedni z pionýrů žánru shoegaze (nebo jak já rád říkám, krabičkového rocku), při kterém muzikanti s kytarami koukají pod nohy a jejich posluchači zasněně koukají do nebe. Tato kapela to společně se svými souputníky neměla lehké, jelikož začátek 90. let v Británii byl neúprosný, ze zámoří mířil do Evropy grunge a Britské ostrovy se podvolily líbivějšímu britpopu. Pokles popularity nebyl pouze u posluchačů, ale také u kritiků, kteří každou novou nahrávku Slowdive přežvýkali a znechuceně vyplivli jako hudbu se zastaralým zvukem, pro kterou není mezi novými čerstvými směry místo. Slowdive se pod vlivem této nepřízně osudu v polovině 90. let rozpadli, ale čas dokázal, že jejich hudba ještě neřekla všechno, jak se jim kritici snažili vnutit. Zástupci generace Z lačnící po tvorbě, která by svou jedinečnou atmosférou dokázala vystihnout jejich melancholické rozpoložení, si ke kapele cestu našli a vyšlapali jí cestičku k jejímu obnovení. Právě druhá deska s názvem Souvlaki dnes patří mezi kultovní alba 90. let a zásadní hudební portál Pitchfork v době, kdy se Slowdive po dekádách začali vracet na pódia, vytvořil dokument o tom, jak deska vznikala. Kratší stopáž už dává na vědomí, že se nejedná o obsáhlé kritické pojednání o dobově nepochopeném mistrovském díle, je to spíš takový úvod pro nové fanoušky, kteří Souvlaki objevili, zamilovali se do něj a zajímají je bližší informace o tom, jak se tato hudba tvořila a kdo za ní stojí. Uvidíme tu výpovědi lidí, co byli u toho, tedy členy Slowdive, zvukové inženýry, vydavatele a další, kteří vyprávění pojímají jako takovou výpravu do minulosti, kdy hudební průmysl a svět obecně fungoval na jiných, dnes již zapomenutých principech. Největší slovo tu mají pochopitelně členové kapely, kteří na jednu stranu působí, jako kdyby střízlivě, bez nostalgického patosu mluvili o lidech, kterými už dávno nejsou, o mladých naivních nadšencích, kteří milovali tvořit hudbu i navzdory obtížným vnějším okolnostem. Na druhou stranu je tento přístup systematicky podrýván, jelikož zároveň sledujeme lidi, kteří i po takové době, i přes snahu jakéhosi odstupu, živě a neskrývaně vnímají, jaké to bylo tvořit v dusném klimatu, kdy se dva zakládající členové rozešli a tvořili o sobě a jejich již neexistujícím partnerskému vztahu smutné písničky, což bylo nepříjemné jak pro nahrávání, tak pro samotný chod kapely. Tento dokument je svědomitou, pečlivě připravenou výpovědí o jednom znovuobjeveném, dříve nenápadném albu, kapele a vlastně i žánru. Jenže tento dojem čisté faktografie je stejně zkreslující jako zvuk shoegazové kytary, jelikož se tu ukrývá příběh velkých silných emocí, které přetrvávají, podobně jako samotné Souvlaki plné nepřekonané hudby, ke kterému se dnes, 30 let od jeho vydání, vrací noví posluchači, kteří potřebují náplast na svá zlomená srdíčka, nebo se jenom ponořit do nebeského hluku a snít. Pro zájemce je dokument ke zhlédnutí zde: https://www.youtube.com/watch?v=Sjr6esFXJl4

Jelikož je hudba jedním ze základních kamenů mé osobnosti, tak jsem se nikdy nechlubil tím, že jsem tuto dnes již legendární komedii neviděl. Nyní jsem to však napravil a nemůžu být spokojenější, protože tenhle film má všechno, co nás hudební fanoušky vždy nakonec dělá nejvíce šťastné a to je srdíčko. Láska pro muziku je tady hmatatelná v každé jedné minutě a je pro mě vždycky velkou radostí vidět, když je to pro nějaký film nejen základem jeho premisy, ale také tím pojítkem, které všechny dílčí prvky udržuje pohromadě a stavá se jeho esencí. Při sledování jsem si právě proto uvědomoval tu smutnou skutečnost, jak je podobných filmů v současnosti trestuhodně málo. Jistě, mohli bychom jmenovat Metal Lords, Soul, Baby Drivera, Whiplash či ruské Léto a správně usoudit, že přeci jenom se jich několik vyrodilo, jenže to mi v rozmezí těch více jak 20 let od premiéry Školy rocku nepřijde jako nikterak bohatý vzorek. Přitom si myslím, že by lidé tento typ filmů ocenili víc, než všelijaké hudební biopicy, které na nás studia v posledních šesti letech každoročně valí, protože sledovat na plátně až nezdravé nadšence do hudby jako formy jakési formativní entity sebeidentifikace je něco, co nám tu chybí.

Tenhle film není vůbec realistický, filmový publicista, co si bez jakéhokoliv přivýdělku může dovolit takový byt a životní úroveň? Nesmysl.

O chlup slabší než Jeho dívka Pátek, avšak Grant jako roztržitý vědec a Hepburn jako ztřeštěně praštěná zbohatlice je dodnes těžko překonatelné duo, které baví každou vteřinu při svém pádu z jedné absurdní situace do ještě absurdnější. Tento film je také bezednou studnicí originálních date ideas: chytání leoparda, hledání brontosauřích kostí, cross dressing, útěk před policií, shánění milionu dolarů... na konci 30. let uměli točit originální komedie i inspirovat k nezapomenutelnému dobrodružství!

Když už jsem si myslel, že o klasickém Hollywoodu a jeho filmech díky škole a divácké zkušenosti něco vím a nemůže mě tudíž nic překvapit, tak se mi dostal pod ruku tento film a o tyto bláhové představy mě rázně připravil. Jeho dívka Pátek začíná vlastně nenápadně: žena vejde do redakce, pozdraví se s kolegy a míří svému bývalému manželovi/editorovi oznámit své zasnoubení a odchod ze světa žurnalistiky. Jakmile však přejde práh jeho kanceláře a zavře za sebou dveře, tak film nečekaně prudce sešlápne rychlostní pedál k podlaze a téměř si nenajde čas zpomalit. Od této chvíle totiž málokdo zavře pusu, neustále někdo mluví, postavy novinářů tu šermují se slovy ještě rychleji než se svými propiskami, rádi se překřikují a komentují vše, co se kolem nich děje, buď protože musí kvůli práci nebo čistě proto, že můžou, pokaždé však volí slova tak, aby jejich žvanění obsahovalo aspoň minimální humorné zabarvení. Od konverzační komedie ani nelze čekat nic jiného, avšak stále žasnu, s jakou mistrovskou grácií to tento film zvládá, všechno působí tak nenuceně i přesto, jak otevřeně přiznává svou absurditu a nezastavitelnou kadenci dialogů ještě dokáže okořenit slapstick komedií, která je občas tak nenápadná, že je divák při intenzivním čtení titulků rád, pokud si jí vůbec všimne. Za tohle nelze vděčit pouze scénáři, ale i hercům, kteří neskutečně obratně dokáží udržet otěže komediálního timingu, v čemž samozřejmě nejvíce exceluje hlavní herecká dvojice Rosalind Russell a Cary Grant v rolích Hildy a Waltera, u níž všechno ještě posouvá o mnoho řádů víš notná dávka neodolatelného charismatu. Po konci tohoto filmu bude divák konečně mít možnost se nadechnout a začne přemýšlet o tom, co to vlastně viděl. Věřím, že nakonec dojde ke stejným třem závěrům jako já: 1) chce to vidět znovu, protože by rád pochytil všechny vtípky a gagy, kterých si nestihl na první zhlédnutí všimnout, 2) zjistí, že to vlastně vůbec není komedie nevinná, ale komedie otevřeně zlá, plná zlých postav, které dělají pro své vlastní obohacení morálně velmi pochybné věci, jejichž důsledky jsou pro další postavy až nehezky fatální a život zničující, 3) uvědomí si, že chce za manželku stejně dokonale ironickou ženu jako je Hilda. Jeho dívka Pátek je vynikající, ostrovtipem napěchovaná, perfektně satiricky sžíravá a rytmicky dokonale vystavěná podívaná, bezpochyby jedna z nejlepších komedií, co jsem kdy viděl a po jejímž zhlédnutí nemám ani chuť vidět její další filmová zpracování, protože pochybuji, že mě uchvátí aspoň do stejné míry jako právě tahle.

Od této chvíle si tento klenot přidávám na svůj ani ne tak bohatý každoroční vánoční watchlist, nic tak relatable ohledně těchto svátků jsem ještě neviděl. Zároveň je to podle mě nejvtipnější variace na Vánoční koledu, která existuje.

Do včerejšího dne jsem ani nevěděl, že se na novém pojetí Mr. & Mrs. Smith pracovalo, o to s větší chutí jsem se ještě po doporučení Martina Šrajera do seriálu pustil a s nadšením jsem ho dal na jeden zátah. Tento reboot z produkce Amazonu minimálně mně dal to, co jsem na filmu z roku 2005 miloval, kombinace špionážní akce a velmi křehkých vztahů v černohumorném kabátu se tu daří balancovat tak, jak řada filmů s podobným uchopením z posledních let tolik i přes snahu nezvládala. Možnosti vyprávění na pokračování to však ještě zesílily, jednotlivé mise jsou rozmanité a hravě napádité i přesto s jakou schematičností vlastně pracují, nikdy se však neopakují a neklesají na zábavnosti, jelikož vždy obsahují nějaký ozvláštňující prvek, díky němuž se zručně vyhnou unylé monotematičnosti. Funkčnost zmíněných atributů je ještě působivější, když si divák uvědomí, že jsou samy o sobě pouze ozvlaštněním dobře napsaného vztahového dramatu, který s každou epizodou své komediální zabarvení a důležitost náplně misí tlačí do pozadí, aby uvolnily místo emocím spojeným se vztahem ústřední dvojice, který současně dopomáhají rozvíjet. Představitelé manželů Smithových byli vybráni velmi dobře, chemie mezi Erskin a Gloverem tu je stejně hmatatelná jako u Pitta s Jolie, ne-li výrazněji a znatelně důvěryhodněji, protože se tvůrci pro jejich dobro zříkavají přestřelené béčkové epičnosti a prvoplánové erotické žhavosti o dvě dekády staršího filmu a drží svého Johna s Jane více při zemi, ať se tu bavíme o jejich schopnostech špionů/akčních hrdinů nebo vzájemné vztahové dynamice. Pokud jste si někdy kladli otázku, jak by vypadaly Scény z manželského života, kdyby hlavní pár netvořili ukecaní intelektuálové a emoční analfabeti, ale dva profesionální zabijáci, s tím, aby to nebylo debilní, ale plně funkční, tak přesně jako tento seriál. Mr. & Mrs. Smith je velmi příjemným a hodně povedeným překvapením, které už teď s čistým svědomím řadím mezi seriálové vrcholy tohoto roku, už jenom proto, s jakou suverénností autoři dokázali navázat a ještě povýšit dnes již legendární béčkovou blbinku z úsvitu milénia.  P.S. Otevřeně pohrdám všemi, kteří obsazení asiatky a černocha do hlavních rolí považují za plnění kvót a woke agitku, kvůli čemuž jako akt revolty dávají nízké hodnocení, běžte se svým rasismem do prdele, kam všichni bez výjimky patříte. (Pardon my French).

Stojaté vody české kinematografie zastoupené prvoplánovými romantickými komediemi či magnusovsko-troškovskými tragédiemi se v posledních několika letech začaly kvalitativně čeřit čím dál častěji, takže skutečně dobré filmy už nejsou takovým ojedinělým zázrakem jako dřív. Přesto se však musím přidat k ostatním a zatleskat tomu, jak se #annaismissing sebevědomě vrhá mezi langošovské veselohry, artové minimalismy a více či méně povedené satiry, aby ukázala, že se u nás pořád dokážou natočit dobré žánrovky. Detektivky mají v Čechách dlouholetou tradici, místní veřejnoprávní i komerční televize si udržují sledovanost produkcí nepřeberného množství prakticky totožných kriminálek, #annaismissing naštěstí stojí mimo tento sterilní proud a svým thrillerovým zabarvením nabízí divákovi ne závratně originální, ale velmi dobře odvedenou svěží podívanou. Není moc času se nudit, přes pár zaškobrnutí film udržuje diváka v napětí, poctivě mu dávkuje informace tak, že díky flashbackům ví o trošku víc než hlavní vyšetřující hrdinka, ale na druhou stranu zaostává za tím, co ví další postavy. Je tedy stále od pravdy dostatečně distancován a má možnosti si tvořit vlastní síť více či méně pravděpodobných závěrů aniž by byl schopen s jistotou určit, který z nich je ten jediný správný. Zápletka po svým povrchem subtilně, avšak velmi čitelně načrtává téma digitální stopy, jak internet funguje jako jedna velká databáze našich životů, každý má svojí složku, která je více či méně otevřená k nahlédnutí veřejnosti. Společně s akcentováním jazyka dnešní generace Z je snímek proto velmi autentický a hlavně aktuální. Problémy, kterými se zabývá ovlivňují nás všechny a je správné, že na něj #annaismissing tímto srozumitelným moderním jazykem upozorňuje. Zručnost tvůrci neprojevili pouze na papíře, film díky kameře, osvětlení, barvám a hudbě je krásně vypadající a neotřele elektronicky ambietně znějící podívaná, u které lze říct, že opraveně stojí jednou nohou v osvědčených evropských vizuálech a je proto ještě větší radost na to koukat. O to víc je vlastně smutné, že tak svěží a vlastně i potřebný film v kinech získal minimální pozornost, tvůrci by však na sebe i přes tyto neúspěchy měli být hrdí, protože natočili film, který je důkazem, že i odvážnější žánrovky se u nás umí natočit dobře.

Na tento film jsem se chytal dlouho, už v době uvedení mě upoutala jeho premisa, plakáty i herecké obsazení a slibovaná neotřelost pro současnou tuzemskou kinematografii ne tak obvyklou. A po zhlédnutí vlastně souhlasím se všemi výtkami, co Všechno bude má. Omerzu skutečně moc neovládá žánrová pravidla road-movie ani coming of age, zvolená témata opravdu nepitvá dostatečně hluboku, aby z nich šly vyčíst nějaké hlubší závěry, jenže mně tato povrchnost naprosto pasuje do přítomného motivu nefalšované dětské naivity. Ústřední duo nezletilých kamarádů neví pořádně kam jedou, před kým a proč vlastně utíkají, vážnost veškerých problémů si sice v danou chvíli uvědomují, ale nakonec na ně rychle zapomínají nebo je vnímají s takovým odstupem a právě tak povrchně, že ani pořádně neví, co si myslet nebo jak reagovat. Díky tomu veškerá jejich rozhodnutí nevychází z rozumu, ale ze srdce. A přesně s touto perspektivou ochotně přehlížím tu spoustu nedostatků, ten film je pro mě čistou sympatickou esencí toho, když dvě nezkažené dětské  duše skrz svou naivitu objevují svět a nástrahy, které je v něm čekají a nás berou s sebou, abychom to v jejich režii a jejich očima viděli a prožili s nimi. Tohle není ani dokonalý road-movie, ani dokonalé coming of age, ale jenom velmi poctivý a hlavně neskonale upřímný film, který se vám dokáže dostat pod kůži, jen stačí trošku povolit své nekompromisní kritické myšlení a napojit se jako hlavní postavy srdíčkem, které Všechno bude po všech stránkách má.

První dvě epizody mi vlastně nepřišly vůbec špatný, protože i přes všechny jejich problémy jsem je bral jako obdobu toho typického mainstream popového songu, tedy přeleštěná paráda, která nemusí dávat smysl, či působit uvěřitelně, hlavně že baví. Ale po nich začal seriál prudce upadat a já si začal uvědomovat, že touto perspektivou to ani moc vnímat nemůžu, protože se v jejím duchu Idol nejenže nedrží, ale ještě bych tím všechny jeho neduhy přehlížel, což si nezaslouží. Sam Levinson tady opakuje své největší chyby z minulosti, zase si vybral projekt, ve kterém rozpracovává zajímavá a relevantní témata, jenže kvůli své potřebě vizuální exhibice a rádoby kontroverze je výsledek pouze kamerovým cvičením a vágní přehlídkou samoúčelných sexuálních scén. Těch je tam zbytečně moc, už třetí člověka nudí, u čtvrté začíná cringovat a další rovnou přeskakovat, jelikož celku nijak nenapomáhají a pouze ubírají prostor, který by šlo využít k důslednějšímu prozkoumání problematiky využívání a sexualizace mladých popových hvězd nebo nechutně komercializovaných mocenských struktur v hudebním průmyslu. Scénář však trpí dál, v Idolovi je až moc zřetelně vidět, že Levinson s Weekndem a Fahimem v prvních epizodách rozestavěli postavy na šachovnici, ale už nevěděli, jakými tahy tuto přestylizovanou hru dohrát, každou další epizodou docházelo k většímu rozpadu koherence, čemuž nepomohlo ani rozhodnutí na poslední chvíli seriál ukončit už pátou epizodou a ne šestou, jak bylo plánované. Dojem tomu všemu ještě kazí i slabý weekndův herecký výkon, který ve své roli tajemnem opředeného dominantního vůdce kultu nevzbuzuje kýžený respekt, ale nežádoucí pobavení u jeho mrtvolných pohledů a otřepaných hlášek, jejichž hloubka je spíše dno. HBO mělo šanci vytvořit satirickou studii nejvyšší hudební smetánky, místo toho dodalo produkt, který stejně jako jeho hlavní hrdinka má za úkol vypadat sexy a nespoutaně, čímž bohužel ztrácí na své atraktivitě a autenticitě.