Titanic

První filmové převyprávění katastrofální události Titaniku, na kterém se prý začalo pracovat pouhé dva měsíce poté, tedy v době, kdy se případ stále ještě vyšetřoval. A tak se i stalo, že scéna s dalekohledy používající na spatřené ledovce byla později vyvrácena. Dnes to samozřejmě už zní divně, ale ve své době, se se svou neobvyklou délkou jednalo o velkofilm. Byl však považovaný za ztracený, ale když se o Titaniku opět ve velkém začalo mluvit vlivem velkofilmu Jamese Camerona, čirou náhodou byl nalezen. A tak byl remasterován a doplněn novou hudbou. Na scénáři spolupracovala jedna z přeživších, takže lze tímto považovat celé vyobrazení z jejího pohledu. O nějaký smysluplný příběh přirozeně nejde. Na to by daná stopáž ani nevystačila. A tak lze spatřit jen základní událostí, a to spíše dokumentárním dojmem. Na hrdinství a obětavost však samozřejmě důraz vyvinut byl. Trikové scény jsou na svou dobu takové, jaké jsou. Je to viditelné, ale v tomto případě to s pochopitelných důvodů lze prominout. Při dnešní pohledu je možné snímku vyčíst milion věcí, ale v rámci daných technických možností a potřebné rychlosti příprav a zpracování, je prostě úžasný. Měl mít především informativní charakter, co a jak se vlastně stalo a to se podařilo. V rámci klasiky z němé éry si zaslouží zařadit do zlatého fondu světové kinematografie. (22.10.2022)

Jeden z těch horších němých filmů, připomínající málo zjevnou pravdu, že ne všechno z té doby je kinematografický skvost. Události zde zachycené byly ještě v živé paměti a režisér tak rezignoval na jakékoliv zvraty a vedlejší příběhy a natočil snímek téměř dokumentárním stylem. Dokonce dopředu prozradil osudy zobrazovaných postav. Nedá se ubránit dojmu, že jeho jediné ambice byly přijít s trhákem využívajícím tehdejší posedlosti námořní katastrofou a zaplnit jím kina. To se nepochybně povedlo, ale nebýt slávy Titanicu, tak by In Nacht und Eis zetlel zapomenutý někde ve archivu. (24.12.2012)

Člověk to musí brat s jistým odstupem a rezervou. Je to přece jen 100 let starý snímek. Zdá se mi, že záměrem režie byl "kasovní trhák", ale ničeho význačného se nedočkáte. A už vůbec ne potopení samotného. Jestli chcete opravdový zážitek, radím shlédnout o deset let starší snímek Le Voyage dans la lune. (20.08.2012)

Bohužel. Buď je časová propast mezi mnou a tímto filmem tak obrovská, že jeho uměleckou stránku nedokáži pochopit (a ani najít), nebo se jedná o jeden z těch prvních filmů, které vznikly bez větších příprav (jelikož se stihl natočit ještě v rok potopení lodi, je to velice pravděpodobné), jen aby vytáhly co nejvíce peněz z diváckých šrajtoflí. Německý Titanic z roku 1912 mě vůbec nezasáhl, přehrávání maximálně pobavilo, což si myslím, že ani nebylo záměrem tehdejších filmařů (a určitě to společnost ani tak neviděla). Chápu, že tehdy byly jiné podmínky, požadavky a hlavně technika. Ale mým současným pohledem je již proto zbytečné tomuto filmu dávat plný počet hvězd. Kvalit uměleckých jako v Metropolisu či jiných němých filmů to nedosahuje a ač je mnohem starší než většina kvalitnějších soukmenovců, rozdíly v tomto bodě dělat nechci. 30% (28.05.2012)

Dílo na pomezí hraného filmu a hrané aktuality, tj. docela zavedeného žánru raného filmu, kdy se nezachycené aktuality prostě sehrály. V tomto případě je pochopitelně inscenovanost událostí zcela přiznaná, ovšem film vlastně od samého počátku předpokládá znalost schématu: mezititulky odkazují k pozdějšímu osudu postav, každodennost na lodi má vytvářet dojem ticha před bouří atp. Jakkoli poslední třetina filmu variuje prostředí zobrazené v předchozích částech, je vlastně prvních ca. osmnáct minut (v dostupné verzi) především sledem samostatných ilustrativních obrazů: nástup na loď, zobrazení každodenních aktivit a pak reprezentací několika prostor na lodi (kajuty, kavárny), přičemž smysl převážně ve statických velkých celcích snímaným scénám dodávají úvodní mezititulky. Teprve s blížícími se ledovci se začíná film stylově dynamizovat: hlediskové záběry skrze dalekohledy (na ledovce), příčné střihy mezi prostředími v závislosti na dějové akci, interakce herců v několika prostorových plánech (hojné využívání dvou vrstev prostoru ateliérových staveb: dveře, okno) a použití modelů, leč role mezititulků pro zachování kontinuity zůstává dominantní. Ty stylové proměny v závislosti na eskalujícím vyprávění, funkční výpustky a prostorové paralely mezi různými částmi jsou zajímavé, zejména když film vznikal velmi rychle po katastrofě a opravdu měl v tomto ohledu blíže k inscenované aktualitě než k soustavněji připravovanému drahému filmu, který by šlo stylově srovnávat s francouzskými, italskými či americkými vícecívkovými filmy s mezinárodními ambicemi. Je proto trochu škoda, pokud IN NACHT UND EIS budí pro současné filmové fanoušky dojem reprezentativního filmu soudobé evropské produkce; německá kinematografie totiž tehdy nebyla mezinárodně tolik vlivná. ___ PS: Soudě podle měnící se povahy stínů a vlnění textilních rekvizit nejsou ty "houpavé scény" uskutečněné pouhým pohybem kamery, ale přinejmenším kombinací pohybu kamery s kývavým pohybem kulis. (30.04.2017)