Cesta času

„Matko. / Beru tvou ruku do své. / Nemusím již snít. / Jsme spojeni. / Jako list s větví. / Větev se stromem. / Láska nás poutá k sobě." Ticho, poklid a nespěchavost, to vše jsou kvality, které máme s přírodním světem již od nepaměti nerozlučně spjaty a kvůli nimž se také – respektive za jejich léčivou, blahodárnou mocí a prožitky s nimi spojenými – „do přírody” zpravidla uchylujeme. Ty jsou ale paradoxně něčím, s čím se v přírodopisných filmech – a na mysli zde mám zvláště ty televizní – obyčejně nesetkáme. Namísto toho je nám příroda (především v zájmu sledovanosti: vždyť koho by bavilo dívat se hodinu či dvě na lenošící lvy nebo poklidně se pasoucí stádo antilop?) prezentována jako akcí napěchovaný spektákl ve stylu hollywoodských blockbusterů, kde většinu pozemské existence zobrazovaných živáčků vyplňují nervy drásající střety a klání či neméně napínavé honičky na život a na smrt. To ale rozhodně není případ Malickovy Cesty času, oné novodobé katedrály mezi umělecky laděnými přírodopisnými filmy. <> <> Ačkoli ani zde jisté dramatické okamžiky pochopitelně nechybí (ve filmu kupříkladu spatřujeme majestátní výbuch sopky, dopad meteoritu, několik bouří, sluneční erupce či divoký tanec kolidujících galaxií), tvoří velkou část snímku pokojně působící krajinné výjevy, u nichž si navíc můžeme v mimořádně detailním zvukovém mixu vychutnat i náležité přírodní ruchy a hlasy: tiché šplouchání vlnek na březích řeky, kapky vody odkapávající z tajících ledových ker, vítr s šelestem ženoucí zrnka písku po písečné duně, ševelení travin a listí v lehkém vánku nebo rozmanité hlasové projevy ptáků, obojživelníků a hmyzu. Tak i živáčky samotné Malick ukazuje namnoze ve chvílích odpočinku nebo při zcela nevzrušivých všednodenních aktivitách (vidíme nerušeně se popásající slony stepní, impaly a Grévyho zebry, sépii kladoucí vajíčka mezi korály, šimpanze vydlabávající ze starého kmene termity pomocí utržených větví, bahníka nadechujícího se nad hladinou nebo žraloka velikého líně požírajícího mořský plankton). A když už náhodou Malick některé z živáčků zpodobuje ve vzájemných konfrontacích (s křikem a v oblaku vzedmutého prachu se vzájemně prohánějící paviáni, dva soupeřící štíři, lovící terejové, delfíni, mořští rackové, tuleni, plachetníci a marlíni), jsou záměrně nasnímáni v dlouhých statických – nebo přinejmenším staticky vyhlížejících – celcích a portrétováni bez užití prvoplánovitě dramatizujícího hudebního doprovodu, tedy (a tu bych si dovolil dát pomyslný vykřičník) podstatně blíže tomu, jak by se nám takové scény jevily ve skutečnosti. Jaksi příznačný je pro celý snímek zejména způsob, jakým Malick zachycuje gepardy štíhlé, jedny z nejrychlejších zvířat na Zemi: ty v jedné z vrcholných pasáží filmu nejprve vidíme, jak polehávají ve vysoké trávě kdesi v africké buši a posléze, jak na docela jiném místě společně pořádají již dříve skolenou kořist. Namísto chvatu a dravosti nabízí tedy Malickův snímek pomalost a prodlévavost, namísto akce a rozhodnosti zdrženlivost a mírnost. <> <> Jak napovídá již oficiální plakát k filmu, na němž je planeta Země vyobrazena jako modrobílá skleněnka kýmsi nedbale upuštěná do písku na pláži a tam něžně omílaná pěnivým mořským příbojem, je Cesta času především filmem s výrazně ženskou, měkce vodní energií – a to dokonce natolik, že bychom v žánru přírodopisných filmů, jakkoli širokém a mnohotvárném, druhý takový jen těžko pohledali. To ostatně potvrzuje nejen výše řečené, ale také mateřsky jemný, zahloubaný, básnivý komentář v podání australské herečky Cate Blanchett, jehož klíčovým motivem je vztah Matky a Dítěte, Přírody a Člověka, zdůrazňování zásadní role lásky a spolupráce v evoluci veškerého vyššího života (a z toho také plynoucí důraz na propojenost, spjatost, jednotu veškerého Stvoření) a konečně nápadně časté obrazy tekoucí i stojaté vody (mořských vln, jezer, vodopádů, zurčících potoků a bystřin, bublajících horkých pramenů), oné, jak praví Tao te ťing, nejpoddajnější ze všech látek. Obecně je pak Malickova přírodopisná opera spíše než na uchopování světa skrze rozum (touze jej do posledního atomu, posledního smítka prachu popsat a vysvětlit) založena na emocích a dojmech; zobrazované, ať už je to formování první generace hvězd, měňavka (améba) přijímající potravu pomocí fagocytózy, zakřivení prostoročasu kolem rotující černé díry nebo dokonce někteří z dávno vyhynulých tvorů, rostlin a hub (dunkleosteus, pikaia, rhynia, taktaalik, prototaxites), není nijak a nikým vysvětleno a jednotlivé obrazy nás tak (samozřejmě v těsné součinnosti s hudbou a zvukovým doprovodem) v prvé řadě oslovují svým emocionálním nábojem, svou náladou, svým tajemstvím. <> <> Svým povýtce orfickým, kontemplativním, hrouživým a skrznaskrz romantickým filmem (v jednu chvíli se koneckonců dočkáme i parafráze verše z Shelleyho Adonise) totiž Malick na rozdíl od mnoha jiných přírodopisných podívaných netouží nikterak poučovat (je-li divák zvědavý, dohledá si dodatečné informace, podobně jako autor těchto řádků, sám), ale naopak jím v srdcích a myslích diváků probouzet a živit čirý, dětsky nezkalený úžas: úžas nad krásou a bohatstvím živých i neživých tvarů a podob, nad způsobem, jakým se živé i neživé věci pohybují, jakým se klikatí, smršťují, rozpínají, kroutí, vinou, nadouvají, vlní a plynou a konečně nad samotným tajemstvím zázraku světa a onou čímsi povědomou jiskrou, která se skrývá za pohledem jednoho každého z nás i všech našich mimolidských bližních: vorvaně, loděnky, lemura, pštrosa, měsíčníka, pyskouna a mnohých dalších, kteří se ve filmu postupně objevují. Zároveň je to ale snímek – a osobně si troufám říct, že v tom je vůbec jeho největší a skutečně nadčasová hodnota –, který nám kromě možnosti tajit dech nad nádherou a velikostí všeho, co bylo, co jest a dokonce i toho, co bude, umožňuje také (nebo snad právě proto!) jaksi volněji dýchat; cítit se s tímto světem – s touto rozkvetlou zahradou, kolébkou a lůnem – o něco více spřízněni, ba dokonce pociťovat za jeho nekonečně dobré dary a krásy vděčnost, více jej milovat. A jak už dobře víme z předešlých Malickových filmů, láska člověka osvobozuje ze zajetí a iluzí vlastního ega a umožňuje mu pozdvihnout se k tomu, co je věčné a nepomíjející: k samotným nebesům, jejichž obrazem Cesta času symbolicky začíná a končí. Podobné filmy: The Animal World, L'arche et les déluges, Genesis (14.09.2016) (menej) (viac)