Sareen

Ryan Stone se během svého pobytu Tam pokusí dýchat i za nás. Potřeba být. Touha být. Zaměřit se do sebe spolu s pohledem do Slunce, vyzdát si Zemi a vyznat se z bolesti v prostoru bezprostředního kosmu. Pocítit křehkost lidského těla a zranitelnost nitra v nás, jak na sebe přebírá podobu válečníka. To vše bystří smysly společně s náhlým dočasným unikáním do nekonečna. Je pro člověka gravitace požehnáním? Obrazy a dialogy propojené s vírou napovídají lidskému rozumu. Patřit na Zemi se zdá být tolik samozřejmé. A v úplné samotě signál slábne, je tišší a tišší, ale přesto docela zřetelný. Vnuknutí přichází náhle, alfa rytmus, sen, pohyb duše nebo zázrak? Měl by se snad jeden tázat k tělu, k přírodě v našich buňkách nebo k lidskému výtvoru, k obecným pravidlům mechaniky, či k Bohu? V závěru znovuzrozená z "mořské pěny" a z rozžhavených úlomků z cest ukazuje divákovi cestu. Směřováním k účinkům anageneze posouvá hranice světa. Snímek může být sondou do vnímání vlastní konečnosti a zároveň evokací našich nejhlubších myšlenek, stejně jako pobavením jednoho efektního barevného podzimního odpoledne. Nelze mu však upřít potenciál k vytvoření atmosféry absolutního napětí.