Domek z karet

Ruthless pragmatism. Vydírání, korupce, (ne)předstíraná (a)morálnost, ctižádost a touha po moci s americkým úsměvem na rtech v hávu vysoké politiky. Znáte ten rozpolcený pocit, kdy na jednu stranu chcete tak strašně moc vidět další epizodu a to nejlépe hned teď, ale zároveň si jí pustit nechcete, jelikož to znamená okradení se o celý jeden díl a tedy nevyhnutelné přiblížení se konci, kde již žádná další epizoda nečeká? Znáte? Tak přesně tohle je v mých očích zámořský remake House of Cards. Jde o remake, který má smysl, protože jakkoli obě verze vycházejí ze stejné situace, tak se každá vydá svou vlastní cestou. Americká verze do značné míry staví na pragmatické dynamice Underwoodovic vztahu a má (ne)překvapivě mnohem blíže ke Dnům zrady než k předloze (což díky Willimonovi není žádná náhoda). Jde o ukecanou politickou intrikárnu, na kterou zdánlivě padne ono okřídlené „sere mramor". Zdánlivě. Ve skutečnosti však těžko najít seriál, kde by to pod povrchem tolik vřelo hmatatelným dusnem. K čemuž až nečekaně dobře sedne i výrazně fincherovsky vycizelovaný chladný vzhled; a to zdaleka nejen v jím režírovaných epizodách. S pozdějšími sériemi tvůrci postupně do seriálu více a více zapracovávají aktuální témata. Což (prozatím) vrcholí v třetí řadě linií s AmWorks a "jakože Putinem"; a překvapivě to ani v jednom případě není ke škodě, přes koleno lámané a nepůsobí to jen jako "nutná vatózní výplň, protože nevíme čím těch třináct dílů na sezónu vyplnit", ale zároveň se nedá popřít, že třetí série se (nejen) díky tomu veze na jiné vlně než ty předchozí a není to vždy jen ku prospěchu. Čtvrtá série pak sice nezačne v úvodních dvou třech dílech nejlépe, ale záhy se vyprofiluje do druhé nejlepší řady; jakkoli mírně přitažené za vlasy. Také je oproti předchozím balastu zbavená a tedy více dynamická; což se projevuje i kratší stopáží jednotlivých epizod (cca 8 minut na díl čili ve výsledku jakoby o dvě epizody kratší). Seriál to nepochybně není bezchybný (ostatně co je; tady vadí především product placement a méně sevřená druhá série, které schází "polidšťující" element à la Peter Russo), jen tak po většinu stopáže působí; především pak ve své úvodní a čtvrté řadě. | S1: 5/5 | S2: 4/5 | S3: 4/5 | S4: 5/5 | (10.11.2013)

Moc zajímavé, jak je jednoduché šedým eminencím či jiným politickým sviním, tahajícím z ústraní za nitky, fandit, když se to člověka nedotýká "osobně". Těžko bych Kevina Spaceyho shledával tak fanděníhodným, kdyby ztvárňoval Marka Dalíka či jinou figurku naší politické scény... Jediné, co se z mé strany dá vytknout, je až nechutná jablečnost House of Cards. Jinak panuje naprostá spokojenost a nedočkavost, co se druhé série týče. Dvanácté místo v žebříčku seriálů zcela zasloužené... Samozřejmě, Spacey se nedá nevyzdvihnout a k němu připojuji i skvělou Robin Wright a Michaela Kellyho. Skvělá hudba a nesmírná finálová gradace, kdy se sledování už tak od desátého dílu nedá přerušit. Rozhodně ne na moc dlouho... 2. série se ještě snese, i když to nekonečné přetahování Tuska s Underwoodem mne spíše unavovalo, než bavilo. Už tady začíná větší podíl zahraniční politiky, který mne ve třetí sérii už vyloženě nebavil. Ve třetí sérii už se zároveň začala projevovat nemohoucnost scénáristů, která, jak tipuji, naplno vypukne v sérii čtvrté. Do té nám chybí sice ještě skoro rok, ale jsem rozhodnut seriál opustit a nechat ho žít svým vlastním životem... 80% (1. série - 100%, 2. série - 80%, 3. série - 70%) (27.04.2015)

Proč jen za čtyři? Neboť se (pro někoho možná paradoxně) seriál kolem skutečných sudů hnusu, souvisejících se získáváním moci, pouze jemně obtáčí, občas si v nich namočí sáček, někdy si zašmrdolí prdelkou o hranu barelu, ovšem málokdy vyděsí dostatečně. Za vyzdvižení stojí ztvárnění úhlavní dvojice elitářů, jejich selfspokojenost, podtržená aseptickým prostředím jalové domácnosti, je výborným počinem. Téměř i lituji, že není dopřáno většího prostoru myšlenkovým pochodům Robin, protože dokáže při pohledu na ,,řadové" ovčany nasadit skutečně úžasný výraz emočně plochého chlapce, sledujícího mrskání jím odkřídlené mušky. V této drobnosti překonává i pana Spejskyho, kterého mi prozatím nestačila znechutit ani snaživá Papstová. (25.01.2014)

Je to hype, viď Franku? První sezona se rozjíždí celkem rychle, Franka poznáme a sledujeme v jeho cestě ke slávě a moci, kterou si (minimálně podle sebe a své manželky) zcela zaslouží. Je to žralok v politických vodách, který se nebojí využít všechno a všechny, aby dosáhl svého cíle. Už zde jsem si říkal, že na to, kolika lidem "nevrací" jejich náklonost, jeho vliv až překvapivě roste. Cesta síly a strachu je nebezpečná. Druhá sezona je pro mě osobně zatím nejlepší. Od začátku do konce přímočará a s přehledem rozjíždí konspirace a intriky k jedinému, velkolepému cíly. Třetí sezona zatím nejslabší. Linie i postavy neměly takový náboj, jako by se musely změnit, aby vše fungovalo. Čtvrtá sezona mě naštvala. Z mé velice oblíbené Clair se během jedné sezony stala mrcha, jen proto, aby se opět vrátila na své místo jen s nepatrně lepším místem (ukázala rohy a dostala svoje). Konec sezony však ukázal, že seriál netrácí dech a naopak přidá na intenzitě a vrátí hlavní duo v nejlepší formě. Nic menšího nebude akceptovatelné. Dlouhodobě jsem zvědav, zda seriál unese více jak 5 sezon, protože témata se vyčerpávají, Frank nemá kam jít, dochází i postavy, kterých se zbavuje s rychlostí kulometu... Politika je špína, kde máte jeden den nepřítele, druhý den je z něj spojenec. Může to fungovat ještě dlouho? PS: Nejemotivnější okamžik seriálu zatím "atentát". (25.09.2016)