Zabil jsem svou matku
J’ai tué ma mère
I Killed My Mother
Réžia:
Xavier DolanScenár:
Xavier DolanKamera:
Stéphanie Anne Weber BironHrajú:
Xavier Dolan, Anne Dorval, François Arnaud, Suzanne Clément, Niels Schneider, Manuel Tadros, Benoît Gouin, Patricia Tulasne, Monique Spaziani (viac)Obsahy(2)
Částečně autobiografický příběh o sedmnáctiletém homosexuálovi Dolanovi, který začne být
posedlý svou matkou díky jejich bouřlivým vztahům v době, kdy objevuje tajemství dospělosti a
potýká se s prvními vážnými nástrahami života.
Hubert Minel nemá rád svou matku. Sedmnáctiletý mladík jí domýšlivě opovrhuje a vidí jen
nevkusné svetry, kýčovité dekorace a drobky uvízlé v koutku jejích úst, když žvýká. Kromě těchto
iritujících přízemních maličkostí se však na jejich vztahu podepsala také výchova plná manipulace a
zneužívání pocitu viny. Hubert, zmatený a rozervaný milujícím a zároveň nenávistným vztahem, který
ho každý den víc a víc užírá, se prodírá mystériem dospívání obyčejně a typicky. Objevuje krásy
umění, zkouší zakázané, otevírá se přátelům, sexu a společenskému vyloučení.
(oficiálny text distribútora)
Recenzie (132)
Musel jsem se nad tímto filmem zamyslet. Opravdu to všechno zní tak, jak to ve skutečnosti vypadá? Každý z nás občas měl ten pocit, poslat svojí matku do řitě. Xavier Dolan to vyjádřil ve filmu, ve kterém se snaží vyjádřit svoje vybouřené názory a musím říct, že mě to vcelku zaujalo. Xavier se jeví jako velice schopný herec, scénárista a režisér. Tento film nejenom, že má zajímavý nápad, zpracovaný tak, jak to Xavier cítí, ale hlavně má celou řadu silných scén, podkreslené výbornou hudbou a perfektním závěrem. Největším problémem jsou pak postavy, na které se člověk musí zvyknout. Xavier Dolan totiž není jeden z těch, co by se snažil zalíbit všem, a tak různé názory na něj jdou až s dobou filmu. Ze začátku jsem ho měl plný zuby, ale ke konci už to všechno dávalo smysl. Nutno dodat, že Xavier vše sepsal a natočil ve svých 19ti letech. ()
Vyzrálý celovečerní debut frankofonního Kanaďana Xaviera Dolana přivedl do políček filmového pásu onu palčivou nejistotu jinakosti dospívání, kterou posléze tak nešikovně zpovrchnil v (pro jisté kruhy až kultovních) Imaginárních láskách. Kontroverze a mladická snaha odlišit se i pobouřit tu mají podobu místy skutečně velmi drásavého příběhu matky a dospívajícího syna, kteří přes krvavé bělmo averze hledají jeden druhého, a ač si nejsou schopni navzájem naslouchat, pokoušejí se jeden druhému vykřičet svou lásku i nenávist. Bolavý vztah, v němž se těžko dá dohledat viny, který ovšem nutně musí oba brát takový, jaký je...jiné cesty životem není. Otevřenost výpovědi debutujícího režiséra (v jedné osobě i herce), originalita obsahu i formy, nádherná hudba a velmi zajímavé herecké výkony. A navíc neopakovatelná možnost poznat cosi podstatného o queer komunitě... ()
Já nikoho takového neznám, oba mi lezli na nervy (matka trochu víc) a vážně si myslím, že by jim prospělo trochu (hodně) si od sebe odpočinout. ()
Neprocítěná krutost. Až příliš jednotvárné od začátku do konce. Xavier Dolan mě odrovnává až dalším počinem, kdy začíná Pop-Art zpomalovačky s nádechem a inspirací Kar-wai Wonga. Hodnocení předběžné, další zhlédnutí nevyhnutelné. ()
Pěkné, na debut určitě, ale nevím - nedostalo mě to. Možná toho Dolan chtěl říct moc a zároveň toho řekl moc málo... Převést na plátno pár hádek, které známe všichni, a obalit je homosexualitou nestačí. ()
Kdo někdy nenáviděl svou matku? Tolik pravdivé a ze života. ()
„Jestlipak nějaký kluk takhle mluví s matkou?“ - „A kolik matek vychovává své děti jako ty?“ Jakožto dosud neznalý Dolanovy tvorby jsem si pro seznámení zvolil hned jeho prvotinu. Jde o náročnou, záměrně emočně přepjatou podívanou, která mě ale bavila a dráždila (v kladném i záporném slova smyslu). Středobodem všeho je vztah syna a matky. Jeho vyhrocenost naznačí již konflikt v autě a divák se pozvolna dozvídá důvody. Najít si cestu k oběma je obtížné, jde o velkou výzvu. Postupně se ukazuje, že synova horkokrevnost a teatrálnost (před jeho temperamentem by se i Ital zastyděl), v mnohém odráží právě jeho rodičku. Film nabízí spoustu až patologických momentů, kdy nechápete tu syna, jindy zas matku, ale vždy následuje taková situace, kdy až překvapeně porozumíte oběma (a to ať už máte vztah s vlastní matkou jakýkoliv). Dost sebevědomý debut, který mě motivuje k tomu, abych od tvůrce v budoucnu zkusil další kousek, tentokrát to bude za solidní 4*. „Co bys dělala, kdybych dneska zhebnul?!“ - „Zítra bych umřela...“ ()
Drzý a přímočarý, rozkošný a odvážný, nepřekračuje svůj věk, pouze hranice svého věku. Nečekala jsem to, ale jako filmař své generace a svého věku mě maximálně okouzlil. Nemá to chybu. *~~ ()
Kéžbychom mohli spáchat sebevraždu vlastní mysli a pak se zrodit znovu.. Po delší úvaze čtyři slabší hvězdičky, s přihlédnutím k tomu, že se jedná o Xavierovu prvotinu. Hádky matky s Hubertem mě bavily, vždycky jsem si v nich našla něco mně dobře známého (konec konců a kdo ne?). Ale věnovat tomuhle tématu celý film... nejsem si jistá, jestli to má takový potenciál. Každopádně Xavier je talentovaný jak herecky, tak i jako režisér a na to, že se jedná o jeho debut, nestačím zírat. Výborná kamera, hudba, zpomalené záběry,..Jen sem tam to trochu nudilo. ()
Ve dvaceti letech takhle povedená prvotina ? Smekám. Jestli nám Dolan chtěl tímto dramatem něco připomenout, bude to následující.. Můžete nenávidět svou matku, ale nikdy nepřestanete milovat člověka, který Vás přivedl na svět - 70%. ()
Své rodiče si nevybíráme, stejně tak jako si hlavní hrdina tohoto filmu nemohl vybrat svou matku. Na jednu stranu chápu jeho vztek a zlobu pramenící z občas nepochopitelného chování jeho matky, na druhou stranu se mi ale chce říct, že mohl dopadnout mnohem hůř. Toto je zajímavé a pozoruhodné konverzační drama, které je napsáno a do filmu převedeno naprosto dokonale, takže já jako divák jsem neměl sbemenší příležitost k tomu, abych se začal nudit. Téma homosexuality mám ve filmu velmi rád, obzvláště týká-li se to teenagerů, a když se k tomu ještě přidá problém s rodiči a pubertální revolta, tak si u filmu úplně rochním blahem, protože to jsou témata, která mě zatím ještě nikdy nezklamala a jsem rád, že se tak nestalo ani v tomto případě. Jednoduše se dá říci, že jsem z tohoto filmu nadšen a velice překvapen, protože jsem absolutně netušil, že mě dokáže tolik zaujmout a že z něj budu tolik nadšený. Jak málo někdy stačí k úžasnému filmovému zážitku, v tomto případě jednoduchý příběh o komplikovaném dospívání. Tady nemám nad čím váhat, uděluji plný počet, je to za pět hvězd. ()
Přihlížím apokalypse, a pak náhle oněmím. Zamkl jsem se, opil, spolkl žiletku a koukal na hvězdy. Xavier svádí k pláči, ale pak neočekávaně vytáhne drastický verše o nenávisti nebo pomyslném smíru a rozpoutá kostelní klid. V tu chvíli vzplanu! Naprostá bomba! ()
Konečne hmatateľný filmový tvar...o dospievaní, vzťahu matka-syn a homosexualite. Kompozične vymakaný, rozprávaním neokázalý a intenzívne emócie dolujúci. Rozhovory/hádky nezaobalené do škrobenosti, maximálna citlivosť pri konfrontácií rozličných vyjadrovacích prostriedkov a spaľujúce verše z druhého plánu. A koniec? Nemohol byť krajší. ()
Famózní autobiografický debut tehdy teprve devatenáctiletého Xaviera Dolana a zároveň nejlepší disstrack na matky co kdy kdo natočil. ()
Rozhodně zajímavé drama o reálném životě mladého kluka. Kdo z nás si neprošel obdobím, kdy se s matkou nemohl ani vidět (například puberta). Tento případ je docela krutý, ale na jednu stranu jsou i daleko horší případy, kde to dopadá ještě hůř. Tady je vyobrazení spíše reálným způsobem, který se stává (zhruba v určitých mezích) každé druhé matce. Jako drama není J’ai tué ma mère špatný, ale bohužel to není můj šálek kávy a proto pocity nejsou takové jaké jsem si osobně představoval. Zpracování není skvělé a hlavně se divák nic důležitého nedozví a vše se točí v tom samém proudu. Pocity jsou smíšené, takže naprosto průměrné drama. I přesto snímek doporučuji, protože kde koho může právě zaujmout... 5/10 = 50% ()
Ještě se z toho vzpamatovávám. Na dnešních Mezipatrech jsem viděl absolutní skvost - tenhle film. Natočil ho teprve tehdy 19letý režisér Xavier Dolan jako svůj debut, ale úplně mě až šokovalo, jak je ten snímek naprosto vyzrálý. Neuvěřitelně silnej scénář a perfektní dialogy způsobily, že všechno ostatní, co jsem na Mezipatrech viděl, je zadupáno do země. Ten vztah mezi synem (hrál ho právě Dolan) a jeho filmvou matkou je něco geniálního. Tohle prostě musel napsat sám život. tohle si jen tak někdo vymyslet nemohl. Jestli budou takové i jeho Imaginární lásky, tak tenhle člověk poputuje do mé topky. Zabil jem svou matku - to musí vidět každý z vás. ()
Vkusná kamera, a střih. Název je trošku nefér, člověk za ním nečeká mírné drama o dospívajícím klukovi a rochu hysterické matce. I tak se zpočátku na film dívá docela příjemně, ovšem posléze se motivy už jen opakují, až jsem ke konci začínal mít dojem, že režisér trošku nevěděl, co s tím dál, a začal se utíkat k samoúčelným hrám se snovými obrázky, které už neposouvaly nikam nic. Nicméně vzhledm k jeho věku je člověk tolerantnější. ()
Vzhľadom k tomu, že ide o Dolanovu prvotinu tak je to rozhodne pozoruhodný výkon, chalan má neskutočný potenciál. Hlavne keď uvážime, že si tu prakticky všetko robil sám. Po technickej ani hereckej stránke toho nie je moc čo vytknúť. Čo mi predsa len vadilo je pochopiteľná nezrelosť jednotlivých dramatických scénok, z hádok matky so synom sršala naivita a detinskosť a celkovo tomu chýbal nejaký hlbší zmyslel, nejaký nápad ktorý by snímku po dramatickej stránke pomohol hlavne v emotívnej a myšlienkovej rovine. Ono hodiť len tak do pléna pár citátov alebo filozofických výňatkov nestačí. Takto na mňa film pôsobil ako niečo v tom zmysle, že prišlo, odišlo a dobre sa na to pozeralo, ale nič viac v pozadí, len tma a prázdnota. 70/100 ()
Ten film je děsivej, nesnáším na něm úplně všechno. Až bude chtít někdo vysvětlit, co znamená obrat "umělecká masturbace" nebo "pseudoartová sračka", pusťte mu Zabil jsem svou matku. Jedna hvězda za výbornou scénu telefonátu mezi ředitelem internátu a Hubertovou matkou. ()
Súvisiace novinky
Dolan se učí anglicky
„Zázračné dítě" a miláček festivalů, kanadský frankofonní režisér Xavier Dolan je v současnosti nejmladším světově uznávaným režisérem. Svůj první film – Zabil jsem svou matku (2009) - natočil v… (viac)
Napriek chvále a hypeu ktorú za tento snímok Xavier Dolan zožal, je jednoznačne viditeľné že sa jedná o prvotinu neskúseného filmára, na ktorú neskôr nadviaže vyspelejšími filmami. Dolanov režisérsky štýl je bombastický, okázalý, extravagantný, nápaditý a pre človeka ako ja, ktorý neverí v realizmus a hľadá v každom filme virtuóza za kamerou, je nutné oceniť každého nového režiséra ktorý má svoj unikátny a jednoducho rozpoznateľný štýl toho ako chce točiť svoje filmy a nenecháva sa pútať konvenciami priemerného filmu a toho ako by sa malo točiť podľa príručiek. Rozmanité použitie farebnej palety (s častým návratom k oranžovej a modrej), zaujímavé svietenie, zábery zložené z výrazného pozadia, ktoré na seba strháva pozornosť na úkor postáv a hlavne časté použitie spomalených záberov s pompéznou a emotívne výraznou hudbou sú charakteristiky ktorých vo filme nájdete viac než dosť. Napriek tomu z Dolanovho vizuálneho štýlu neplynú len pozitíva, sú stále momenty v ktorých to preháňa a v ktorých by bol efektívnejší úspornejší prístup. Vezmime si za príklad jeho časté použitie spomaleného záberu, zatiaľčo v prvej polke filmu je odôvodnené tým, že slúži na zobrazovanie predstáv, snov a spomienok postáv a má teda jasnú významovú funkciu, hovorí nám že to čo vidíme sa odohráva len v hlave postáv a nie v realite, v druhej polke filmu sa toto pravidlo porušuje a použitie spomaleného záberu spadá do samoúčelnosti. Napríklad v scéne internátneho večierku kde Dolan krásne použil hudbu Crystal Castles (ktorej konieckoncov nikdy nie je dosť) by atmosféru večierku omnoho lepšie vyjadril rýchlymi, chaotickými a blýskavými zábermi, spomalenie celého priebehu bolo v tomto prípade jednoznačne kontraproduktívne. Od forme k obsahu, vysypem rovno na začiatok to s čím som mal vo filme najväčší problém: Dolan sa domnieva, že intenzitu emócií vyjadrí tým, že postavy budú viac ako polovicu dialógov kričať a vrieskať po sebe. To nie sú emocionálne vyhrotené konflikty ale nevkusná melodráma. Menej je niekedy viac a neustále predvádzanie sa po chvíli stráca svoje čaro, komponovať scény tak aby každá bola čo najvýraznejšia im na efekte iba uberie. Možno to Dolan skutočne tak zažil ale úlohou filmu je presvedčiť diváka o svojej autentičnosti a tom že by sa tak mohli stať bez ohľadu na to či sa tak v reálnom svete stali alebo sú úplne vymyslené a priebeh konverzácií v tomto filme na mňa pôsobil hystericky, strojene a nereálne. Príbeh je veľmi aktuálny a relevantný, súčasná generácia pubertiakov má ešte viac ako všetky problémy problémy s rodičmi a puto medzi rodičom a dieťaťom sa stáva v súčasnom svete stále menej a menej dôležitým a silným. Do určitej miery ide o vec prirodzenú rebelovanie dieťatá proti rodičovi vždy patrilo k prirodzenému vývinu jedinca ale napriek tomu sa stále bližšie dostávame k svetu kde si deti svojich rodičov nevážia ani troška a kde rodičia svojim deťom ani trochu nerozumejú. Tento medzigeneračný konflikt Dolan vystihuje pomerne dobre s niekoľkými skutočne zaujímavými poznatkami a uváhami a niektorými viac typickými súčasťami konfliktu, jeho problémom je však jednostrannosť, nie je to skutočne film o konflikte matky a syna ale o živote syna ktorý má problém so svojou matkou. Celý tento film je založený na tom ako veľmi je matka zlá, to na čo nám ale film explicitne neukazuje je fakt že Hubert bol ešte horší syn. Plne podporujem zobrazovanie nesympatickým a nedokonalých postáv na plátne ak je to v súlade s témami filmu, ale predsalen je ťažšie dostať sa do filmu v ktorom vám hlavná postava polovicu času extrémne lezie na nervy. Hubert je dokonalým zobrazením tínedžerského egoizmu a sebestredného presvedčenia že práve oni sú stredobodom vesmíru pričom empatia a pohľad na veci z objektívneho či nesebeckého hľadiska sú im naprosto cudzie pojmy. Zakaždým, keď Hubert nedostane to čo chce prepadá do stavu zúrivosti a nenávisti všetkého čo vidí okolo seba. Viem že toto je Dolanov príbeh v ktorom musí byť stredobodom pozornosti ale niekedy ma viac zaujímali iné postavy ktoré mohli dostať viac priestoru na vyjadrenie svojich názorov a svojho pohľadu na vec a vtedy Dolanov egocentrizmus začal byť únavný. Veľmi ale oceňujem zobrazenie homosexuálnej zložky filmu. Tento film je presne to čo homosexuáli potrebujú ak chcú aby ich spoločnosť začala brať ako jej prirodzenú súčasť. Kvôli stavu našej spoločnosti ktorí je do veľkej časti na sračky sú samozrejme nutné aj filmy ako Gus van Santov Milk a nespočet ďalších ktoré hovoria o právach LGBT, ale pri takýchto filmoch sa nikdy nedá brať odlišná sexuálna orientácia ako niečo prirodzené čím by mala byť, pretože je na nej a na jej obhajovaní a presviedčaní konzervatívneho a tupého sveta o tom že je normálna založený celým film, čo je bohužiaľ v našej spoločnosti nutné ale nemalo by byť. Dolan svoju homosexualitu zobrazuje ako niečo naprosto prirodzené a nekladie na to príliš veľkú váhu, spomína sa ako jeden z mnohých prvkov jeho života ale nie je v popredí ako hlavná téma, celý film nie je založený na tom že Dolan obhajuje svoju homosexualitu, pretože si uvedomuje že je to niečo naprosto normálne za čo sa netreba ospravedlňovať a vysiela tak tento signál že homosexuál môže zapadnúť do spoločnosti a žiť si svoj vlastný život do celého sveta. Ukazuje že homosexuáli sú ľudia ako všetci ostatní ktorí majú svoje životné skúsenosti, svoje záujmy, zážitky, sny a problémy ktoré môžu byť úplne rovnaké ako u heterosexuálov a že sexuálna orientácia nedefinuje to kým si a aké je tvoje postavenie v živote. () (menej) (viac)