Bebacek

Důkaz, že i mainstreamová zábava vám může nabídnout hlubokou sebereflexi a sebeterapii. Já jsem Renfield a všechny mé poslední toxické destruktivní vztahy s narcistními muži jsou Drákula, kterého třeba rozsekat na kousky, zabetonovat a vysypat do kanálu. Amen!

To štěně už stejně umřelo při té jeho psychotočivé jízdě brzda-plyn na začátku filmu.

Na tomhle jsem si dobře ujela. Romantika, u které je od začátku jasné, jak dopadne, ale i tak jsem na ni čuměla jak tele na nový vrata se slinou na bradě. Boží Reese Witherspoon (JAKO VŽDY, my girl!), boží Ashton Kutcher (kdo ho JEŠTĚ nedocenil, ať si konečně pustí That '70s Show), mezi nimiž to jiskří, aniž by se na place (krom finální scény) reálně potkali. Facetime komunikační mod (tak si žijeme) a láska ke knihám. Mimo jiné. Jednoduché, nenáročné a přitom ne blbé, milé a roztomilé.

Trefně vystižená úzkost neatestovaného lékaře, který musí sloužit sám, bez jedničkového doktora, protože systém. V našem zdravotnictví je něco fakt špatně. Problém se zákoníkem práce, který řada nemocnic obchází systémem dvojích smluv, je tu jen naťuknutý, ale to stačí. Víme, jak to chodí. Skvělá práce, palec nahoru. Důležité téma!

Body horor Ono dá vzpomenout na rané Cronenbergoy „tělesné filmy“ jako Mláďata nebo Moucha, ale stejně tak i na Spielbergova E. T. Mimozemšťana. Snímek o dospívání, hledání sebe sama v rodině, která na protagonistku klade nemalé nároky, v surrealistických metaforách zpřítomňuje pubertální motiv revolty vůči autoritám.

Jakkoliv nemám problém s nekorektním humorem, ten, který je přítomný v novém seriálu Jana Prušinovského, je hodně za hranou. Překvapuje mě, že Česká televize v době krize a škrtů dovolila mířit do svých vlastních řad a devalvovat práci lidí, kteří každý den připravují ranní talk show. Nepochybně se dotýká realistických aspektů (podivínští hosté, stávkující maskérky), nicméně fatálně opomíjí zásadní roli scenáristů a dramaturgů pořadu, které, jako by ve světě veskrze trapných skečů pod vedením Jana Prušinovského neexistovali.

Zlo, temno, zlo. V KODAŇSKÉM KOVBOJOVI Nicolas Winding Refn opět útočí na to největší temno ve vaší mysli, přičemž vás u toho v pomalém tempu opíjí hypnotizujícím vizuálem a hudbou. Neony a fialová barva jsou už sice trochu přežitek (nicméně MODRÁ JE NOVÁ ČERNÁ), ale tohle záběrování s pomalou třistašedesátkou či komponováním do hloubky s několikanásobným rámováním je narativní slast. Sice to za mě není TOP TOP, ale zůstane to ve mně hodně dlouho. Pokud se vám líbil NEON DEMON, neváhejte. A chce to projektor. 👌

Válečnice českými kiny bohužel neprávem rychle prošuměly. Americká režisérka Gina Prince-Bythewood, dlouhodobě se soustřeďujcí na příběhy ze života afroamerických postav, si pro svůj nový film vzala inspiraci příběhem Agojie, legendárních ženských bojovnic z Afriky 19. století. Viola Davis jako jejich tvrdá vůdkyně, generálka Nansica by si zasluožila Oscara. Válečnice jsou další z řady filmů, v nichž černošská populace bobuje za své místo na zemi a který na příběhu z minulosti ukazuje, že v budoucnosti se mnoho nezměnilo.

I když ten příběh znáte a víte, jak dopadl, stejně vás to dostane. Chytře vyprávěné, soustřeďující se čistě na záchranáře a lidi, co přišli pomáhat. Několikrát jsem měla v očích slzy dojetím, nebo skoro nedýchala.

Další příklad scenáristicky i vypravěčsky tuze neoriginální české pohádky, která se snaží zalíbit mladému publiku marvelovským stylem vykrádajícím Doktora Strange. Přítomnost Vojty Kotka, který je v jedné sekvenci naklíčovaný před zeleným plátnem, příšerně bolí. Postavy se honí za runou času a nás to stojí tunu času. V čase je tak zakletý leda divák. Ale tak hlavně, že efektáři mají co žrát.