Příběh dlouhé cesty
The Long Journey
Distant Journey
Réžia:
Alfréd RadokKamera:
Josef StřechaHudba:
Jiří SternwaldHrajú:
Blanka Waleská, Otomar Krejča st., Viktor Očásek, Zdeňka Baldová, Eduard Kohout, J. O. Martin, Josef Chvalina, Anna Vaňková, Jiří Plachý st. (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Daleká cesta, prvotina Alfréda Radoka (1914 - 1976), se nutkavou expresí svých obrazů z terezínského ghetta a iritujícím skloubením hraného a dokumentárního filmu stala pro komunistický režim natolik neúnosnou, že byla nejprve nakrátko odsunuta do venkovských kin a posléze zcela vyřazena z distribuce. Měl na tom mj. svůj podíl i Radokův kolega Otakar Vávra (*1911), jemuž se Radokův styl zdál prý příliš křečovitý. Jak se Vávra přiznal ve svých vzpomínkách Podivný život režiséra (1996), když se ho přední stranický ideolog, ministr informací Václav Kopecký (1897 - 1961), na film dotázal, svůj názor nesmlčel a "Kopecký zakázal další promítání Daleké cesty v kinech"... (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (122)
Daleká cesta je jedním z prvních pokusů přiblížit holokaust prostředky výpravného velkofilmu, což je filmařsky méně obvyklá perspektiva; většina tvůrců upřednostňuje komornější přístup k tomuto tématu s vědomím, že individuální, psychologicky strukturovaný příběh dosahuje většího účinku. Film sleduje v širokých konturách osudy rozvětvené pražské židovské rodiny (a jejich křesťanských příbuzných) od přijetí Norimberských zákonů v Protektorátu až do osvobození v roce 1945. Dílo nezanechává konzistentní dojem; prostřihy z dobových dokumentů a týdeníků působí rušivě, děj je příliš epický, nepřiměřený stopáži, místy ho poznamenává snaha vypovědět všechno do přílišného detailu, jindy se z časových důvodů nevysvětlují vztahy mezi postavami a motivace k jejich jednání. Rychlý sled scén a nedostatek času na psychologickou drobnokresbu vede protagonisty k přehrávání. Davové scény z Terezína jsou naopak vrcholem filmu, nepostrádají historickou přesnost (např. detail nácviku opery Brundibár Hanse Krásy), ale ani silnou expresionistickou metaforu (šílená kapela hrající v lijáku židům na odchod do transportu). Filmu ubírá na působivosti zejména neustálá oscilace mezi osvětovou popisností a uměleckou parabolou, která se nebojí ani téměř surrealistických obrazů (scéna s prodejem „látky pro židy“). Je ale otázkou, zda se tři roky po osvobození koncentračních táborů a v bůhvíjakých podmínkách počínajícího komunistického glajchšaltování dalo takové téma natočit jinak. ()