Špičák

IFFKV- Něco takového jsem vážně ještě neviděla. S řeckým filmem nemám zkušenosti a tohle bylo milé překvapení. Ubránit děti před okolním vlivem, je téma už téměř klišoidní, ale tentokrát je pojato jako velký bizár. V první řadě perfektně vystižena panika z venkovního prostředí, která je na jednu stranu úsměvná, ale také dokáže zamrazit. Tři děti jsou pod dohledem matky a otce, jenž neváhá potrestat každý přestupek. Sourozenci, kteří jsou velmi soutěživý, pobíhají ve spodním prádle, učí se jak přicházejí pejsci na svět (skrz maminčinu klávesnici:), co jsou zač kočky, že Frank Sinatra je vzdálený dědeček a sexuálně uspokojit bratra je věcí denního pořádku. I přes dokonalé vězení se k nim přeci jen škůdce z venkovního světa dostane a to v podobě videokazety obsahující filmy Rocky a Čelisti, jedna z dcer snímky uvidí a začne se ptát...a nakonec přeci jen přijde o svůj špičák:). (03.07.2011)

Ještě jsem neviděl film z Bakánského poloostrova, který by byl normální :-D ... O Kynodontas jsem si před projekcí na doporučení nic nezjišťoval (thx Rob Roy) a pak jsem se nestačil divit, na co to koukám. Tohle v jistým smyslu skoro překonává i ten nechvalně proslulej Srpskej film. Fakt hodně znepokojivý a hodně sick. Současné žánrové označení je docela dobrým vtípkem. "Mami, co je to kunda?" - "Kunda je velké světlo. Například: Kunda se vypne a Země zůstane bez světla." (23.01.2011)

Nad podobným tématem jsem už nejednou přemýšlela. Vnímáme svět tak, jak nám je odmalička představován a podáván, teprve od určitého věku stavíme na oněch základech sami. Ale co se dá stavět, když jsou základy prostě špatně? Kdyby nás odmala učili, že solnička je telefon a že kočky jsou nejnebezpečnější zvířata, co vraždí lidi, prostě bychom to brali jako fakt. Kdo zapisoval žánr filmu se teda šeredně utnul. I když jsem si celou dobu opakovala 'Je to jen film, jenom film, nic takovýho se neděje.', stejně mi bylo většinu času na blití a z některých scén nejen psychicky. (20.02.2011)

Kdybych řekl, že jsem doposud něco podobného neviděl, tak bych lhal. Dogtooth je taková směsice filmů Antichrist (Lars von Trier) a The Village (M. Night Shyamalan). Spousta rodičů se snaží dětem vštípit své hodnoty a chránit je před nebezpečím a pokušením vnějšího světa. Rodiče v tomto filmu to dotáhli ještě dál. Až na krajní meze (pokud už je tedy dávno nepřekročili). Tři děti - dvě dcery (Aggeliki Papoulia jako starší, Marie Tsoni jako mladší) a syn (Hristos Passalis) - se učí, že "moře" je druh křesla, že song Franka Sinatry "Fly Me to the Moon" je záznam jejich dědečka, který vysílá poselství v podobě otcovské lásky. Celý film se tak odehrává v jednom domě s bazénem a čerstvě posekaným trávníkem, který je obklopen vysokým dřevěným plotem. To se tak stává útočištěm a zároveň vězením pro vysněné potomky. Ti tu bloudí ve spodnm prádle, mluví monotónně a jsou na pokraji incestu, bratrovraždy nebo obojího zároveň. Vizuálně je Dogtooth hodně podobný bazénovým obrazům Davida Hockneye. Převážně statické snímky, které jen zřídka ukazují charaktery v plném rozsahu a napomáhá tak zobrazení zkresleného světa. Rozhodně bych netipoval, že se to dostane na nominační Oscarovou listinu. (05.02.2011)

Řecký klenot Yorgos Lanthimos nejednou představil zajímavou myšlenku, nejednou dokonale šokoval a předložil živočišné momenty. Už ve své domovině rýpal do bizarních a velmi křehkých mezilidských vztahů. A už tehdy testoval, co publikum snese. Vytvořil absurdní svět jedné rodiny, ve kterém vládne autoritativní otec, který jako jediný opouští dům s velkou zahradou a vysokou zdí. Okolní prostředí platí za to zlé a závadné, rodiče kontrolují emoce, koníčky, tužby, názory – prostě vše svých tří prakticky dospělých dětí. Dvou dcer a jednoho syna. Potomci hrají nesmyslné hry, poznávají sexualitu, v momentě ohrožení se učí štěkat, jindy za dobrý výsledek nebo chování dostanou od papá nějaký ten dárek. Ten potlačuje vše, co by mohlo ohrozit cokoliv z toho, co za dlouhé roky pečlivě vybudoval. Jenže pak začne ze své fabriky vozit vetřelce – zaměstnankyni bezpečnostní agentury, která má synkovi roztahovat nohy. Střežený režim se tak začne bortit. Civilizaci popírali už mnozí jiní tvůrci, Lanthimos nic moc nevysvětluje, nezdůvodňuje. A ani nesoudí. Nejde o herecké výkony, jde o fyzické bytí, nejde o dialogy, nýbrž o jakýsi přednes. Postavy zabírá třeba jen od pasu dolů, jednou je nechá fyzicky vyblbnout (hudebně-taneční vložka na oslavě výročí svatby), jindy je nechá nesmyslně jednat. Je to odvážné, chladné, klaustrofobické, divné. Prostě přijměme fakta a nechejme se unášet jinakostí. (24.02.2019)