Špičák

Nad podobným tématem jsem už nejednou přemýšlela. Vnímáme svět tak, jak nám je odmalička představován a podáván, teprve od určitého věku stavíme na oněch základech sami. Ale co se dá stavět, když jsou základy prostě špatně? Kdyby nás odmala učili, že solnička je telefon a že kočky jsou nejnebezpečnější zvířata, co vraždí lidi, prostě bychom to brali jako fakt. Kdo zapisoval žánr filmu se teda šeredně utnul. I když jsem si celou dobu opakovala 'Je to jen film, jenom film, nic takovýho se neděje.', stejně mi bylo většinu času na blití a z některých scén nejen psychicky. (20.02.2011)

Případ filmu, ke kterému se tři hvězdičky absolutně nehodí, ale zároveň si nedovedu představit, jaké jiné hodnocení bych mu měla dát. Technicky vzato Yorgos Lanthimos neudělal nic špatně, ale zároveň je ten film maximálně odporný a už ho nechci nikdy v životě vidět, ani na něj myslet, ani si na něj vzpomenout. (06.04.2022)

"Kynodontas" je exemplárnym príkladom diela na ktoré v Angličtine pasuje multifunkčné slovíčko Raw a to hneď v jeho niekoľkých prenesených významoch. Prvým z nich je Hardcore, tj. prevládajúca tvrdosť/surovosť v dejovom navršovaní telesne ubližujúcich, mozgy vymývajúcich a dôstojnosť dehonestujúcich praktík, ktoré ani nemožno považovať za znechucujúco brutálne, ale skôr bodavo šokantné. Podaktoré, napr. ony sexuálne orientované skopičiny do tejto škatulky nespadajú - sú akýmsi bizardným zmäkčením na pozadí prebiehajúceho psychologického teroru a predovšetkým tie "olizovacie" občasne nabádajú k nárazovým mini úšklebkom. Druhým synonymom je Serious, tj. vážnosť/skutočnosť a to vďaka priliehavému metaforizmu, ktorý skrz až surreálnu podobizeň izolovaného domu na čele s despotickým fotrom nastavuje spoločnosti zrkadlo odrážajúce dedičné zlozvyky slepej poslušnosti, nezdravej nadradenosti a vypočítavých klamstiev. Silným sa stáva tiež politický podtext v ktorom jasne rozpoznateľná paralela s globálnym trendom "ochraňovania od zlého" hovorí za všetko… "The politicians only want the best for all of us. But the little brother outside the garden isn't dead, he has grown up. We are at the end point of development. Where Zombies are little yellow flowers, there is slavery freedom." Tretím je výraz Cool, tj. aj štýlový/výstredný, čož možno považovať len za moju subjektívnu domnienku, ale ja sa fakt neubránim dojmu, že sa tu hrá málinko na efekt. Nevadí mi ak niekto modifikuje postupy ostrieľanejších fachmanov (Haneke), ale nechápem onu roztržitosť/sílenosť v ich implementácii…človeku až zíde na um: wannabe? Ďalej, nechcem krivdiť, no mám taký divný pocit, že ona "grécka pošahanosť" zaobalená do strohej formy sa v poslednej dobe stáva marketingovo ošetreným trademarkom z ktorého si každý druhý kritik sadne na riť len kvôli tomu, že je to od "pošahaných Grékov" a už sa nerieši, či to má aspoň základný pacing, dôkladné rozpracovanie nadhodených tém či nebodaj šancu na dlhodobejšiu katarziu. Rozhodne sa jedná o lepší priemer s viacerými pamätihodnými scénami i odkazmi, ale do kategórie postmoderných a myšlienkovo utriedených podobenstiev ("Holy Motors", "Bothersome Man") by som tento počin neradil. (02.09.2013)

Aneb co se nestane když laskáte poštěváčky a sledujete VHSky s filmy 'Rocky' a 'Úsvit mrtvých'.... Špičák je jednoduše definicí a esencí sociální satiry, která lukrativně využívá paradigma dominového efektu z hlediska gradace narativu. Pointa zprvu není jasná, a divák tak ani zhola nemá sebemenší ponětí, vo co tady vlastně jde - a nepomůžou vám k tomu ani unáhlený dedukce, natožpak predikce. Snímek totiž na první pohled vzbuzuje dojmy spontánní improvizace či mystifikace, která nectí jakoukoliv pragmatickou zákonitost či hierarchii fikčního mikrosvěta - mnohdy až bizarními dialogy a jejich atektonickou výstavbou počínaje, absurdní hereckou choreografií a expresí protagonistů konče. Ta zvrácená pečlivost, s kterou Yorgos vede své aktéry jako epileptické karikatury, je de facto totální bizár (viz. scénka s tanečkem), ovšem jeho pojetí minimalismu je excelentní - totéž platí pro vztahové peripetie a destrukci rodinných vazeb.... Nakonec se z tohoto prapodivnýho kolotoče vyklubal dechberoucí a zcela atypický milník dystopického subžánru, geniální sociologický experiment, a v neposlední řadě rafinovaná kritika rodičovské diktatury, kterej prostě nemá sebemenší chybu. Je to zvrhlý, klaustrofobický, nesnesitelně provokativní. Pokud tedy existuje originálnější řecká žánrovka s tak kuriózní premisou, zabalte mě do athénského saténu a upalte mě zaživa extra panenským olivovým olejem. Tak ženiálně vypointovanou scenáristickou perličku, která si navíc zaslouží nejedno zhlédnutí, nevidíte každej den - Yorgos má kreativní fištrón jak málokdo! Yorgos je král. (26.07.2020)

Asi sa nezhodnem s väčšinovým názorom, že Alpy boli po Špičáku sklamanie, Lathimosov slávnejší a starší film mi pripadal trochu jednoduchší a ako metafora priamočiarejší. Cieľom bolo zrejme jeho fungovanie na dvoch úrovniach, na tej rodinnej, ktorej sme priamym svedkom a na tej synekdochickej, keď extrémny systém fungovania rodiny môžeme chápať ako čisto politický autorský zámer. Lathimos tak asi nemá rád ani to, ako funguje dnešná inštitúcia rodiny, ani ako fungujú totalitné systémy a nemusíme si tu dosadzovať zrejme iba tie oficiálne diktatúrami označené. Bez podobných širších chápaní film nefunguje, preto ani Lathimos nemôže byť nikdy masovo obľúbeným tvorcom. (23.01.2016)