Cesta

Gelsomina jako Mignon dvacátého století. Píseň Goethovu jsem slyšel echem znít - pod melodií, kterou dívka hrála: "Znáš země ty, kde citron rozkvítá, / v tmách loubí zlatá oranž prosvítá, / kde od blankytu vánek jemný dchne, / kde myrta klidná, vzhůru laur se pne, / znáš země ty? Tam k nim! tam k nim / brát s tebou se, ó, milenče můj, sním. // [...] // Ten vrch-li znáš a stezku oblačnou? / Tu soumar si svou cestu hledá mhou; / a v slujích dlí ten draků starý rod; / tu skály pád a přes ni vřava vod. / Znáš hory ty? Tam k nim! tam k nim / jest naše pouť! můj otče, pojď, kam sním!" (19.08.2016)

Perinbabka, milá, ak existuje absolútna čistota, si to TY. Cesta, ktorou kráčam so zaslúženou pravidelnosťou. Možno pre niektorých zostarla postupmi, nikdy ale nezostarne pocitmi. (08.07.2012)

Dva úžasné herecké výkony, jeden silný a krásný film. Italské a francouzské neorealistické sníky mě nepřestávají překvapovat, sice působí v dnešní době snad již přehnaně a naivně, přesto dokážou vykousnout to podstatné a zasadit divákovi tu pravou smrtící dávku. Bravo. 9/10 (02.01.2013)

Klasické dílo Felliniho. Je krásné co s minimalistickým stylem dokázal vytvořit a ty nezapomenutelné postavy! Zajímavé je také srovnat tento film s další Felliniho klasikou - Sladký život. Ta je narozdíl od Silnice opravdovým velkofilmem s nepřehlédnutelným poselstvím a přesto Silnice působí stejně silným dojmem, stačí se jen ponořit a nechat se unášet... (22.02.2006)

Zaslouží si žena nepřetržitou dominanci muže? Má právo vzepřít se roli, jaká ji byla přírodou přidělena? V osudech Zampana a Gelsominy lze spatřit alegorii - muž ženu "prodává" na svých kočovných cestách, což je samozřejmě v pořádku a žena svůj úděl přijme (přeje si být atrakcí), ale jen do té doby, než je zabit jiný muž. Pak se stává sobeckou, rozcházejí se a až po letech dojdou k závěru, že si byli vzájemně prospěšní. Fellini v mých očích konečně přestal být kontroverzním šťouralem a pouťovým bavičem zároveň. (04.12.2011)

Silný, působivý, dojemný film, který chytne za srdíčko a už nepustí. A to je dobře. (30.03.2009)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (24.01.2009)

Existujú herci, ktorý sa napriek svojmu málo ,,prenikavému,, výzoru zaryjú do sŕdc divákov. Giulietta Masina podáva masívny výkon, pri ktorom sa budete smiať aj plakať zároveň, dokazuje že herectvo je tvrdá práca a v takýchto prípadoch si zaslúži hlbokú poklonu. Aj od Zampana. (17.01.2016)

Zatímco pozdější Felliniho tvorba mě zrovna dvakrát nezaujala, jeho rané černobílé filmy (hlavně Cabiriiny noci a Silnice) mě nadchly. Líbí se mi na nich, že nejsou lámány přes koleno, nejsou afektované, přestože příběh by k tomu leckde sváděl. Je to takový nešvar současných filmů - když se podíváme na průměrné filmové drama, pořád se tam pláče, křičí, symfonický orchestr rozjíždí patetická hudební témata... Přitom, jak nám ukázal mistr, úplně stačí jednoduché témátko hrané na trubku a pohled do očí Giulietty Masiny. Opravdu krásný film, který se vám dostane pod kůži. (19.11.2010)

A nejsmutnějším klaunem filmového plátna se stává... Gelsomina v podání Giulietty Masiny. Sakra, díky jejím krásně smutným očím bych ji snesl modré z nebe. No to je možná přehnané, vím. Ale rozhodně také vím, že bych se nechoval jako Zampano, jenž je opravdu velmi odpudivým člověkem - Anthony Quinn se zde herecky vyznamenal. 75% (01.03.2013)

10/10 Přesně nevím, co chtěl Fellini symbolizovat hlavními postavami. Určitě jakési dva protipóly. Myslel jsem si, že se jedná o dobra a zlo, ale teď jsi jsem skoro jistý, že to tak není. Jedno vím ale jistě. Fellinimu začínám přicházet na chuť. (20.11.2006)

Zásadní ídílo, alespoň podle knihy Plažewského "Filmová řeč" (bible filmařů) - podle mě jde o super příběh a skvělé zpracování! (30.10.2008)

Nenápadně se rozvíjející příběh vztahu mezi dvěma naprosto odlišnými osobami, který však v posledních minutách jedinou scénou probudí takový přívál emocí, že nelze pochybovat o tom, že jde o dílo opravdového mistra. A taky Giuletty Masinové, která svou tváří vyjádří vše a od prvních minut si jí divák musí zamilovat. (25.05.2009)

Po Sladkem zivote muj druhy Fellini a podle csfd reziseruv jednoznacne nejlepsi film. La Strada je mnohem pristupnejsi, emocionalnejsi a celkove lidstejsi kousek (asi prave proto si to vykoledovalo Oscara). Stale je tam ale poradny kus spinave italske deprese a hlavne neco, co se zda byt Felliniho trademark - strasne nesympaticke charaktery. Nemam rad cirkusaky a nemam rad italy, kdyz se to spoji a jeden z nich je cirkusovy hrubian a druha je pomatena mimonka hrajici si na Charlieho Chaplina, pak to na hodnoceni moc neprida, ale na rozdil od La Dolce Vita ma Cesta sve kouzlo. 6/10 (16.09.2011)

Film Federica Felliniho. Je to film pro "feinšmekry". Psychologicko-naturalistický obraz ze života italské chudiny. Hlavní roli zde vytvořila manželka Felliniho Giulietta MASINA. (15.05.2008)

Tímto filmem se Fellini loučí se svým učitelem Rossellinim, protože překračuje rámec realistického pojetí. V příbězích chudých lidí se již neukazuje pouze bída , ale i přesažné symbolické motivy kráčící za horizont pouhého příběhu. To nemohli odpustit marxisté a zarytí obdivovatelé neorealismu. A proto veliký dík mistru pravdivé fabulace. (01.05.2010)

Vydarenej film. Ale spis nez nejaky extaticky nadseni to bylo takovy to 'wow, koukam na klasiku'. (02.08.2012)

O tom, že je to dobrý film, asi nelze moc pochybovat, stejně jako o tom, že jsou zde výborné herecké výkony. Nemůžu si ale pomoct, protože to není něco, co by mě odrovnalo natolik, abych si z toho sednul na zadek. Je to výborná ukázka toho, že Fellini uměl vyprávět příběhy a zároveň se dokázal na lidi podívat tak, jak se nám to většinou nebude líbit. (11.12.2014)

Silnice patří mezi vrcholy první fáze tvorby Federica Felliniho a je nemožné zařadit ji do jednoho konkrétního žánru či stylu. Fellini vychází z neorealistické poetiky, avšak v každém momentě ji skrze osobitý pohled povyšuje na divácky atraktivnější a významově hlubší úroveň, nemluvě o úrovni estetické. Modernistický přístup k filmu u Felliniho ovšem netkví v záměrném obcházení a podvracení narativních či technologických postupů, popř. experimentování s tempem (na rozdíl od Michelangela Antonioniho). Je to něco naprosto abstraktního, fantaskního a těžce uchopitelného, co utváří Felliniho filmový jazyk. V popředí všeho však stojí neutichající zájem o člověka. V Silnici režisér spojil osudy prostoduché, ale laskavé Gelsominy (úchvatná Giulietta Masina) s hrubým cirkusákem Zampanem (Anthony Quinn), jenž je přinejlepším necitou a barbarem, který Gelsominu pouze využívá, uráží a peskuje. Gelsomina má svého "šéfa, kolegu a manžela v jedné osobě" i přes všechny strasti velmi ráda. S bodem obratu v podobě rvačky mezi Zampanem a Bláznem se Silnice stáčí do svého závěru (scéna na pláži), jenž je jedním z pro mě nejdojemnějších momentů, s jakými jsem měl kdy možnost se ve filmovém umění potkat. Okamžik, kdy si Zampano uvědomí, jak moc Gelsomině ublížil a jak moc ji měl vlastně rád, aniž by jí to ovšem kdykoli předtím, byť jen naznačil, mě zkrátka vždy přivede k slzám. A nestydím se za to. Silnice je můj zamilovaný film, který dodnes neztratil nic ze svého kouzla ani významu. (01.03.2022)

Kdysi dávno můj první Felliniho film. Silnice je na první pohled jednoduchý a obyčejný film, který však mocně rezonuje pod povrchem, stejně jako srdce - zvon v mužné a drsné hrudi neotesaného siláka Zampana, jenž umí jen řvát, rozdávat rány a ponižovat. Až křehké rozčepýřené ptáče Gelsomina v něm dokáže probudit nějaký kladný cit, jenže už je pozdě. Pro mě jeden z nejkrásnějších Felliniho filmů. (12.01.2011)