Noc

4,5  Je zvláštne, ako filmy z Antonioniho čiernobieleho obdobia milujem a naproti tomu jeho slávne filmy z farebného obdobia ma až tak neberú. La notte sa zaoberá režisérovou typickou témou čiernobieleho obdobia a tou je vyprahnutosť citov u bohatých, znudených ľudí. Ide o bezpríbehové rozprávanie o vyhasnutej láske na priestore necelých 24 hodín. Hlavnými hrdinami sú odcudzený manželský pár, úspešný spisovateľ Giovanni Pontane a jeho žena Lidia, stvárnení fantastickými Marcellom Mastroiannim a Jeanne Moreau. Film začína v nemocnici, kde pár navštívi umierajúceho priateľa. To akoby symbolizovalo zároveň aj ich umierajúci vzťah. V nemocnici zažije Giovanni pozoruhodnú príhodu s nymfomankou, ktorá ho vtiahne do svojej izby, pričom on sa ani príliš nebráni. Táto nymfomanka je v priamom kontraste k Lidii, ktorá sexuálnu túžbu dávno stratila. Nasledujú nádherné Lidiine potulky Milánom. Jeho moderná architektúra je snímaná úžasnou kamerou, každý jeden záber je ako umelecké dielo (umelecká čiernobiela fotografia). Podľa môjho subjektívneho pocitu potom film trochu stráca na pôsobivosti, najmä počas dlhého a nudného večierku, kde buržoázia rieši existenciálne problémy (keď už nemusí riešiť existenčné). Potom ale z ničoho nič príde zásah zhora, do nudy zasiahne lejak a od toho momentu je to jedna veľká báseň. Zhruba v tej dobe sa na scéne objaví krásna Valentina Gherardini, dcéra továrnika, stvárnená úchvatnou Monicou Vitti. Celým filmom sa tiahne melancholická atmosféra, ktorú dopĺňa príhodná, džezovo ladená hudba. (15.08.2021)

Brilantní studie životního stylu milánských vyšších společenských vrstev se zaměřuje na zdůraznění pocitů odcizení jakožto odvrácené stránky italského hospodářského zázraku nastartovaného ve druhé polovině 50. let. Ten se projevil především v severních oblastech země, v nichž se ostatně odehrává děj většiny filmů Michelangela Antonioniho, rodáka ze severoitalské Ferrary. Film je postaven stejně jako celá tzv. tetralogie citů (Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina) na velmi pomalém tempu (což je konstatování, které obecně neznamená plus ani minus - jde o to, jak se umí s tempem pracovat v zájmu tématu) a na principu vnějškové „dedramatizace“, kdy je veškeré napětí soustředěno do nitra postav. To pochopitelně vyžaduje výborné herce. Když se v našem konkrétním případě ve filmu špičkového režiséra v hlavních rolích sejde nejlepší herečka všech dob Jeanne Moreauová s nejlepším hercem všech dob Marcellem Mastroiannim, výsledek snad ani nemůže dopadnout jinak než skvěle. -------- Jeden ze 150 nejlepších filmů všech dob podle ankety (119 hlasujících, především filmových historiků, z více než 100 zemí světa), kterou v roce 1982 uspořádalo UNESCO z podnětu Mezinárodní federace filmových klubů. (07.12.2011)

Působivý, dokonalý, špičkový film, který mě příjemně překvapil. Před Nocí jsem totiž viděl Zvětšeninu, která mi připadla poněkud bezobsažná a obával jsem se, že Noc bude podobná. Naštěstí jsem se zmýlil! Noc je příběhem o lidech, kteří se odcizili sami sobě i svému okolí, žijí ve světě, ze kterého se vytratila jakákoli bezprostřední citovost, světě chladném, světě, kterému se začínají čím dál více podobat. (23.12.2008)

Ale jo, ono se mi to vlastně docela líbilo. Jen jsem film sledoval patrně v nějakém prapodivném rozpoložení myslí. Matroianni ale tradičně výborný. A závěrečná scéna rovněž. (17.01.2010)

"When I awake this morning, you were still asleep. As I awoke I heard your gentle breathing. I saw your closed eyes beneath wisps of stray hair and I was deeply moved. I wanted to cry out, to wake you, but you slept so deeply, so soundly. " "In the half light your skin gloved with life so warm and sweet. I wanted to kiss it, but I was afraid to wake you. I was afraid of you awake in my arms again. Instead, I wanted something no one could take from me, mine alone...this eternal image of you. Beyond your face I saw a pure, beautiful vision showing us in the perspective of my whole life...all the years to come, even all the years past." (LIDIA) (16.07.2009)

Tak dlouho ji měli položenou před nosem, až ji nakonec opět objevili. A vychutnali si ztracenou lásku! (19.12.2012)

Noc se mi líbila více než Identifikace ženy, nicméně stále méně než na 4 hvězdy... Antonioni se zřejmě nestane mým oblíbeným režisérem... Nevím, možná mi tahle noc jedněch manželů přijde příliš zjednodušená. Nebo naopak komplikovaná? To je asi můj problém s filmy od Antonioniho - nezaujmou mě, není mi sympatická žádná z postav, nechápu jejich jednání. A nevím, jestli je to tím, že jsem něco nepochopila, něco důležitého přehlédla, nebo zkrátka tím, že mi nepřirostl k srdci tento styl filmů. Možná to není pravda, ale mně se zdá, že Antonioni točí filmy do velké míry o ženách, ale nerozumí jim. Narozdíl třeba od Bergmana. (27.12.2009)

„Copak se nikdy nebavíš?“ Bolestně pravdivý film o tom, ani sebevětší láska nemusí odolat času a zvyku. Hodně záleží na výkladu, ale každý si podle mě z tohoto filmu odnese něco do vlastního života. Noc vyniká výraznou čistotou obrazu, perfektními liniemi a přesnými obrazy. Chválit režiséra a oba hlavní protagonisty je vzhledem k jejich celosvětové slávě trochu zbytečné, přesto si to nemůžu odpustit. Učarovala mi hlavně Jeanne Moreau. Její Lidie je nadčasová kráska, trochu ztracená mezi lidmi. Je ráda sama, ale zároveň zaujatě sleduje svět kolem sebe. Jako postava je velmi dramatická- z mého pohledu jde o postavu hlavní. Velkoměsto (v tomto případě Miláno) tu není kulisou, ale dalším regulérním hráčem. Ve filmu je několik velmi zajímavých momentů: Lidie a parta mladíků, vystoupení černošky se skleničkou, setkání Lidie s kamarádkou z mládí, proslov boháče- základ PR :), rozhovor dvou žen v pokoji.. A také nádherný bonmot, že typický intelektuál je sobec, ale soucitný.. Přesto se snímek občas celkem vleče. Nikdy jsem nebyla toho názoru, že u filmů záleží na věku diváka, ovšem zde takový pocit mám. Tak ráda bych dala 5, ale nebyla by to pravda.. „Možná, že psát knihy je takový pud- nepotlačitelný, ale zastaralý.“ Btw: psát komentáře na ČSFD je taky takový pud.. U mě se objevuje zejména, když mám dělat něco do školy :) 103. ze 1001 (13.11.2011)

Ten moment, keď sa život pozorovateľa zmení na nepoznanie. A keď na nepoznanie, tak poriadne silno. Strhujúce. /95 %/ (29.04.2016)

Možná ještě o fous slabší než Darmošlapové. Ale bledla jsem závistí jak tam tolik lidí mohlo blbnout v bazéně bez roušek. Hned bych se k nim přidala. (25.01.2021)

"Život by byl snesitelný, nebýt rozkoší." Je právě absence rozkoše to, co nudí milánskou smetánku? Hlavní mužská postava je citově vyprahlá (nepohne s ním ani umírající přítel, ani  milostný atak mladé dívky, nepoznává vlastní dopisy psané své ženě). Ženská hrdinka je přece jen citlivější (nesnese pohled na peroucí se mladíky, baví ji vystřelované rachejtle), ale právě ona přiznává, že svého muže již nemiluje. Nechce mu být ale ani nevěrná. Jejich vztah se zdá být prázdný, o tom je vlastně kompletní Antonioniho tetralogie. Těžko soudit, který ze snímků této série mám nejraději, kdysi to asi byla právě "Noc", teď už si tím nejsem tak jistý. Co na tom záleží... R. I. P. Monica (05.02.2022)

Elegický příběh možného konce jedné lásky. Antonioni se vzepjal počátkem 60. let k vrcholným výkonům, jeho filmy prolínají filosofii s filmovým uměním, Jeanne Moreau i Monica Vitti jsou přesné a výtečné a Marcello Mastroianni hraje své intelektuály tak, že za nimi cítím něco mnohem hlubšího.... (16.12.2009)

Manželia Giovani a Lydia žiju spolu hoci ich manželstvo je len formalitou a je otazne či sa vobec niekedy mali naozaj radi.Film zachycuje osamelost a chlad ako maloktory film,Noc zaujme skvelou kamerou ,vytvarnou strankou a hereckymi vykonmi.Noc vobec nie je nudny film hoci niektore scen uspokoja len skutočnych znalcov a symbolistov.Noc je doležity film svetovej kinamatografie. (06.06.2017)

Pokračování tetalogie citů. Nevím jak vy, ale mě se film líbil. Faktem ovšem zůstává, že pro mě je Antonioniho nejlepším snímkem Výkřik. A to je ještě před Dobrodružstvím... (05.06.2003)

Film pro náročného diváka NOC je hereckým koncertem ve kterém Marcello Mastroianni a Jeanne Moreau rozehrávají celou škálu emocí.Děj filmu udržuje divákovu pozornost až do samého konce a donutí ho přemýšlet o krásách i problémech všedních dnů. (30.05.2014)

Pro mě osobně nejlepší film od Antonioniho. Typ filmu, jaký miluju: dostatečně pomalý, černobílý pocitový drama... nádherný šedesátky, který se nemusejí kašírovat jako dnes ty neuvěřitelný retra v HD kvalitě. Jeanne Moreau to sluší jako nikdy předtím ani potom, Marcello je jasnej, příběh dostatečně pomalinku plyne k tomu závěrečnýmu zoufalýmu dialogu mezi ním a Jeanne. Nádhera... pro mě jeden z mý TOP desítky filmů. Jo, takhle jo !!!!! (19.10.2018)

Asi byste měli víc na ty filmy koukat než si o nich číst. "V prostředním dílu trilogie nekomunikace jsem měl v první řadě pocit, že tento film naprosto nekomunikuje se mnou. Opravdu mně nepřijde přínosné sledovat (již druhý v řadě) film o tom, že vztah nemůže fungovat, když neprobíhá komunikace mezi partnery. Nemůže se mi nevybavit o rok starší Sladký život, který byl taky o ztrátě komunikace, i když obecněji než zde, a zobrazoval to zajímavě, originálně, komplexně. Antonioni jen vyřvává dvě hodiny v kuse pointu." Místo toho si přečíst v Bordwellovi, že Antonioniho trilogie je o ztrátě komunikace a pak si to omílat v hlavě jak kolovrátek, co to brát jako ártovou vztahovku, kdy ona cítí, že jejich láska vyprchává a on tomu na konci porozumí skrze svojí práci. (16.03.2020)

Mám to prostě rád, když kamera snímá bloumající hrdiny příběhu, který se mi nikdy nestane a přesto bych tak chtěl, abych v tom příběhu byl taky a na pozadí bych slyšel ten samý jazz, co se ozývá i v tomto filmu. Jsem pohlcen, Jeanne, Marcello společně s Monicou, bravo! (22.02.2022)

Antonioni "rozebírá" vztah naprosto přesně dnes stejně jako před šedesáti lety. Funguje to nadčasově a přece je tu otisk doby, která už se nemůže opakovat. Protože každý začátek se odehraje vždy jen jednou. (15.05.2020)

Italská kinematografie plná komediálních vztahových peripetií se stává obětí velice sofistikovaného vtipu. Antonioni byl opravdový Ital. (27.09.2022)