Duel Frost/Nixon

Úchvatné konverzační drama, které z obyčejného interview přejde skoro až na událost, která může mít neočekávané násedky. Herecké výkony jsou místy až dechberoucí, Langella je jako Nixon naprosto přesvědčivý. A Howard přesně ví co dělá, zhušťuje atmosféru hned při první pásce, kdy Nixon Frosta s přehledem stírá a graduje ji hned dvakrát, nejdříve u telefonátu a pak při posledních 20ti procentech. Vůbec nechápu proč se pouštěl do Langdonovské série, když mu tyhle věci jsou mnohem více od ruky. Navíc Zimmerova hudba má zase jednou jedničku. (29.04.2009)

Točí se mi hlava! To se stává, když člověk okusí věc o který se domníval, že mu nijak neublíží. Čeká, že to bude pěkný herecký pokoukání, že se přiučí (aféra Watergate= tenoulinký led, o němž prámálo vím a stydím se za to), možná, že si vytvoří i nějaký politický postoj a bůhví, co se ještě namane. Ale že budu sedět s rukama sepjatýma nad hlavou a pozorovat rozhovor, opakuju ROZHOVOR, dvou lidí, jejíchž život mě nedostává do varu (o jednom jsem navíc nikdy neslyšel) s takovým zaujetím a hlavně vážností, to jsem nečekal ani v tom nejdivočejším snu.__ Místnost ve které se duel odehrává je setmělá, žádná hudba, žádné rozptylující elementy. Jen oni dva. Atmosféra houstne, Nixon (fantastický Frank Langella) si otírá horní ret. Je ve varu a bez zbytečných keců řeknu, že já se štavím s ním. Frost (ještě lepší Michael Sheen) pokládá otázky (z prvu hodně směšný, později přitlačí na pilu), které rozhodují o ortelu prezidenta. Divák toužebně očekává odpovědi a taky doufá v to, že mu někdo přinese sklenici vody, jelikož má ze všech těch řečí sucho v krku. Hra pokračuje. Kamera se zběsile otáčí okolo hlavních aktérů, kteří se vzájemně hecují. Sakra, tak kdo vyhrál? Oba. Myslím. Frost dosáhl uznání, Nixon učinil pokání. Vzal ho někdo vůbec na milost, kromě prezidenta Forda? To film neřekně, zanechává vás samotného s vlastními myšlenkami. A to je dobře. Loučení ze zvuků Zimmerovo hudby je bolestivý, ale zároveň strašně uvolňující. Přicházíte k životu, váš zadek též. Teď se konečně můžete napít, ale pocit toho, že jste viděli mimořádný film, tak toho se nezbavíte nikdy. Točí se mi hlava! (09.04.2009)

Scénář: Peter Morgan .. Politické filmy jsou pro mě většinou poutavým tématem. Frost/Nixon je esencí toho, co na nich mám rád. Poklidně vyprávěný, ale obsahově bohatý film. Precizně natočené, sestříhané s výbornou hudbou a paletou skvělých herců. Jenže všechno a všechny strká do kapsy Frank Langella (i takový Wrestler se s ním v Oscarovém ringu ještě hodně zapotí..). Jeho Richard Milhous Nixon je skutečně herecky grandiózně ztvárněná postava s širokým psychologickým rozhraním. Konverzační drama vysokých kvalit. 85%. (25.01.2009)

Nejde konkrétně o Nixona a rozhodně to není duel. Duel by znamenal komunikaci, možnost dorozumění na osobní rovině, a tedy životní naději. *** Tohle je mnohem misantropičtější, obecné podobenství o člověku, který vykonává moc, a přitom je dost moudrý, aby nežil jako otrok mechanických principů, ale vnímal jedinečnost, neposouditelnost každé situace. Takový člověk chápe i podmínky svého postavení – a svého prokletí. Nevyhnutným důsledkem pro každého velkého státníka je, že koná na úkor vyprávění – že s veřejností nemůže komunikovat svá rozhodnutí jakožto součást svého osobního příběhu – vždy bude zredukován, nikdy se nebude moci sdělit těm, k nimž může ze své pozice mluvit. Možnost být sám sebou mezi těmi, kdo o něm vědí, nepřímo úměrně klesá s rostoucím veřejným vlivem, a čím větší vliv, tím více povinností, úkonů, a tím méně času své konání vysvětlovat i těm nejbližším. Natož svůj příběh, své důvody, své vidění světa uhájit před masami. Nejmocnější člověk světa pak nemá z podstaty věci šanci zůstat v živém spojení ani s přáteli – leda se mlčky přítelem stane ten poslední, ten nejvěrnější spolupracovník, který mu u všeho byl po boku a vytrval, a v porozumění se stejně smí jen tiše doufat, protože na to všechno si říct, už nikdy nebude dost času – a odvahy riskovat, že ztratí i jej. Takový dluh nelze uhradit, ani po odchodu z výsluní. Člověk-konatel odchází sám s vědomím, že vlastní život ve skutečnosti prožil ve stínu, v samotě za reflektory. *** Film nemírně přesně zpřítomňuje okamžik, kdy to takovému muži naplno dochází – z politiky musel odejít, protože jeho konání nebylo pochopeno, a protože se nedokáže sdělit, nebude se tam moci ani vrátit, aby smysluplně pokračoval. Sám sebe přitom překvapí, když kývne na možnost rozhovoru (kterou mu tak absurdně naservíruje figurka anglického páska, moderátora ze zábavních pořadů, jenž nemá o ničem páru, nezná nic než televizi a k interview ho vedou naivní důvody a rozhodně není možné, že právě on by státníkovi mohl pokládat správné otázky – musel by si z něj důstojného protivníka do duelu teprve vychovat – a na to není v zábavním průmyslu prostor stejně jako v politice), jakožto na svoji šanci pokusit se lidem všechno říct, jak to bylo – překvapí totiž sám sebe, že v to ještě doufá, že by chtěl. Že pořád ještě v koutku cynické duše touží po porozumění, po blízkosti, po tom, aby ho někdo poznal. Když se to nepodaří, zůstává konečně zklamaný a smířený sám, svoje paměti pro veřejnost, k nimž se upínal, nechá sepsat tak, jak si to žádá lid a rádcové, a se svým příběhem a zbytkem sil odchází do ticha. *** Člověk se neubrání myslet na všechny velké státníky, od antiky po naši havlovskou současnost, kteří brali svou pozici jako úděl, jako nevyhnutnou zodpovědnost, a po nichž nám zůstávají cynické a filosofické texty o nemožnosti dorozumění, a nebo ani to. (01.01.2012)

Velký zážitek. Z duelu Frost vs. Nixon sice vítězně odešel Frost, na plátně však můžeme za vítěze považovat dokonalého Franka Langellu. FROST/NIXON je báječný herecký koncert, druhak kvalitní a svižná rekonstrukce (žádné stoneovský 3-hodinový spektákl se nekoná) a do třetice velmi kvalitní drama, poslední hodinu ve které se odehrává interview jsem sledoval s hodně velkým napětím. 90% (23.06.2009)