Duel Frost/Nixon

Ron Howard se po Šifre mistra Leonarda, kterou kritici dle mého názoru nespravedlivě poslali do průměrnosti (možná ještě za její hranici), vrací zpět na výsluní! Duel Frost/Nixon je vynikající politické drama jaké tu už dlouho nebylo! První polovina filmu není až tak strhující, ale jakmile začne onen duel, tak ten vám všechno vynahradí!! Frank Langella alias Richard Milhous Nixon a Michael Sheen alias "moderátor" David Frost předvádějí herecké výkony par excellence. Především Langella, který je za své ztělesnění Nixona i nominován na Oscara, je výtečný. Po řemeslné stránce samozřejmě nelze nic vytknout. Možná konec mohl být ještě trochu více emocionální, ale mně osobně to vyhovalo takto. Letošní Oscary budou velmi napínavé, ale v konkurenci Milionáře z chatrče a Benjamina Buttona si myslím, že Frost/Nixon nemá příliš velké šance, i když se jedná bezesporu o báječné drama. Doporučuji všem........ (28.01.2009)

Duel Frost/Nixon, aneb jak se z komerčního baviče typu Leoše Mareše stal nekompromisní, břitký a precizně přesný moderátor typu Jana Krause __ Může se to jevit jako "blbá" politická dvouhodinová nuda, avšak tomu tak zdaleka není. Ron Howard je zpátky v plné síle, po kritiky odsouzené Šifře Mistra Leonarda, kterou já považuji za výborný film, ale to je zase věc druhá. Howard ví jak u diváku vyvolat hluboké pocity a mnoho emocí, někomu se to mlže zdát na hranici vydírání (viz. Čistá duše), ale určitě není, je to ambiciozní dílo hodno Oscara svojí tématikou, kterou i přes pár záměn Akademie určitě vysoce ocení. To samé doufám u Franka Lanngelly, který si na stará kolena střihl svojí nejlepší roli, a zahrál ji na výbornou třikrát podtrženou, charisma z něj jen sršilo a hodlám si tvrdit, že ani sám Nixon by se nezahrál líp! :-) Dvě hodinky utečou jako voda díky skvělé a svižné režii ve filmu, kde se jen mluví. Jeden z nejlepších filmů roku 2008 a určitě nejlepší konverzační drama! __ And the Oscar Goes to... Richard Milhous Nixon, tedy vlastně Frak Langella! (25.01.2009)

Nejde konkrétně o Nixona a rozhodně to není duel. Duel by znamenal komunikaci, možnost dorozumění na osobní rovině, a tedy životní naději. *** Tohle je mnohem misantropičtější, obecné podobenství o člověku, který vykonává moc, a přitom je dost moudrý, aby nežil jako otrok mechanických principů, ale vnímal jedinečnost, neposouditelnost každé situace. Takový člověk chápe i podmínky svého postavení – a svého prokletí. Nevyhnutným důsledkem pro každého velkého státníka je, že koná na úkor vyprávění – že s veřejností nemůže komunikovat svá rozhodnutí jakožto součást svého osobního příběhu – vždy bude zredukován, nikdy se nebude moci sdělit těm, k nimž může ze své pozice mluvit. Možnost být sám sebou mezi těmi, kdo o něm vědí, nepřímo úměrně klesá s rostoucím veřejným vlivem, a čím větší vliv, tím více povinností, úkonů, a tím méně času své konání vysvětlovat i těm nejbližším. Natož svůj příběh, své důvody, své vidění světa uhájit před masami. Nejmocnější člověk světa pak nemá z podstaty věci šanci zůstat v živém spojení ani s přáteli – leda se mlčky přítelem stane ten poslední, ten nejvěrnější spolupracovník, který mu u všeho byl po boku a vytrval, a v porozumění se stejně smí jen tiše doufat, protože na to všechno si říct, už nikdy nebude dost času – a odvahy riskovat, že ztratí i jej. Takový dluh nelze uhradit, ani po odchodu z výsluní. Člověk-konatel odchází sám s vědomím, že vlastní život ve skutečnosti prožil ve stínu, v samotě za reflektory. *** Film nemírně přesně zpřítomňuje okamžik, kdy to takovému muži naplno dochází – z politiky musel odejít, protože jeho konání nebylo pochopeno, a protože se nedokáže sdělit, nebude se tam moci ani vrátit, aby smysluplně pokračoval. Sám sebe přitom překvapí, když kývne na možnost rozhovoru (kterou mu tak absurdně naservíruje figurka anglického páska, moderátora ze zábavních pořadů, jenž nemá o ničem páru, nezná nic než televizi a k interview ho vedou naivní důvody a rozhodně není možné, že právě on by státníkovi mohl pokládat správné otázky – musel by si z něj důstojného protivníka do duelu teprve vychovat – a na to není v zábavním průmyslu prostor stejně jako v politice), jakožto na svoji šanci pokusit se lidem všechno říct, jak to bylo – překvapí totiž sám sebe, že v to ještě doufá, že by chtěl. Že pořád ještě v koutku cynické duše touží po porozumění, po blízkosti, po tom, aby ho někdo poznal. Když se to nepodaří, zůstává konečně zklamaný a smířený sám, svoje paměti pro veřejnost, k nimž se upínal, nechá sepsat tak, jak si to žádá lid a rádcové, a se svým příběhem a zbytkem sil odchází do ticha. *** Člověk se neubrání myslet na všechny velké státníky, od antiky po naši havlovskou současnost, kteří brali svou pozici jako úděl, jako nevyhnutnou zodpovědnost, a po nichž nám zůstávají cynické a filosofické texty o nemožnosti dorozumění, a nebo ani to. (01.01.2012)

Boxerský souboj politického šampióna s loserem z bavičského slumu, vedený na 4 kola v oslnivém tempu a nervydrásající gradaci. Ron Howard nepochybně osekal politickou problematiku, upravil si obě postavy a osadil je do tolik populárního schématu "David vs. Goliáš KO v posledním kole"... Nicméně namouduši marně pátrám, kdy mě to bavilo víc a kdy jsem za brilantně zpracovaným schématem našel i tolik vzrušující myšlenkové pozadí a pointu, která přesahuje rámec pouhé zábavy. Duel Frost/Nixon odhaluje tu část politiky, kterou člověk musí bez dechu sledovat, mediální ohňostroj, silný příběh i pozoruhodné poselství o moci televizní obrazovky. Nemyslím si, že v mých očích tenhle film překoná jiný oscarový favorit. (22.02.2009)

Dvouhodinová konverzace, která reflektuje jeden z černých stínů amerických dějin a přitom důkladně pitvá rozmanité lidské charaktery, je tažena řemeslně spolehlivou Howardovou režií a hereckým galakoncertem všech (!) zúčastněných. Ale i přes tu výjimečnost vedlejších partů je to nakonec výborný Martin Sheen a jeho kreakce ‚sedmdesátkového‘ metrosexuála, který padá na hubu, a hlavně (nebojím se užít slova) geniální Frank Langella, na nichž to přeci jenom stojí. To, jak Langella proniknul do postavy Richarda Nixona – vysokého, ale shrbeného muže, kterého dva roky aféry vyšťavily na kost, a on přesto stále má tu temnou jiskru v očích a ostrý jazyk, jímž dokáže odhánět protivníky – mi v mnohém připomíná olejářského magnáta D. D. Lewise. Fakt, že byl v ocarovém klání Langella politicky upozaděn ve prospěch homosexuálního Milka, mě nazdvednul ze židle. A závěrem ještě k Ronu Howardovi – nábožensko-konspirační křepčení odpuštěno, protože vizuální pojetí (vynikající střih i kamera) a celkový švih posouvá film na absolutí vrchol. Společně se Stoneovým W. jeden z nejzajímavějších ‚politických‘ filmů poslední doby (možná i let). (27.01.2009)