Dobrodružstvo

FIlm se v mnohém podobá Sladkému životu od Felliniho (a teď koukám, že byly natočené ve stejné době - docela zajímavá "náhoda", která jasně ukazuje, co tehdy hýbalo filmovou Itálií). Troufám si však tvrdit, že za ním docela zaostává. Především centrální pasáž, když zjišťujeme, že ve filmu zdaleka nepůjde o pátrání po zmizelé dívce se místy až neskutečně vleče. Chvílemi to prořízne pěkný dialog neb monolog (podobně jako ve Sladkém životu), ale jinak chybí nějaká hlubší myšlenka - alespoň z dnešního pohledu, věřím, že před 50 lety z toho plynulo určité napětí. Závěr je víceméně čekaný, přesto úplně poslední záběr trošku film pozvedává a na chvilku donutí popřemýšlet. Celkově však dnes zbyl z Dobrodružství jen lehce nadprůměrný film, přesto jsem na další Antonioniho počiny zvědav. (16.01.2009)

Přepsáno v červnu 2018. Michelangelo Antonioni byl kultivovaný a vnímavý intelektuál a jeho filmařský styl tomu odpovídá, nikdy nebude oslavován masou. Zdánlivá rozvláčnost vyprávění je jemně nenásilným poetickým jazykem, hlavním bodem pozorování je odcizení, přiléhavě zvolený přístup. Antonioni byl apolitickým filmařem a svůj zájem věnoval člověku moderního věku a jeho citové okoralosti. Faktor tajuplnosti se stává symbolem. Nenápadně se dostáváme ke kritice společenských italských obyčejů na trase muž a žena. Muž je tím slabším, brzy přichází o své mladické nadšení a ideály, rychle se přizpůsobuje spotřebnímu věku a místo velkých činů leniví v pohodlí nadprůměru. Tělesný prožitek je nejsilnějším impulsem, novodobá transformace vazeb. Žena přichází o iluze a vítězem je povrchnost vztahů i přijímání života. City nemají dlouhou životnost, náhradou je dobrodružství všeho druhu. Hlavní postavou příběhu je Sandro (velmi zajímavý Gabriele Ferzetti), muž, úspěšně adaptovaný na nuance moderní doby. Instinkt po vyšším smyslu dokonale nahradil vysokou efektivitou poměru výkon a příjem. Prázdnota osamělosti působí neklid, ale výsledkem je pouze chtíč a touha po jeho ukojení. Hodnota ideálu je zapomenuta, slyšitelná ozvěna se stává jen vzpomínkou, která nepříjemně zarmoutí vědomí a stud se bezradně schovává do dlaní. Hlavní ženskou postavou je Claudia (dobrá Monica Vitti), nová návštěvnice prázdninového uskupení lepší společnosti. Vnitřní dilema je výsledkem celkového dění. Na jedné straně věrnost a obavy o kamarádku, na straně druhé nové okolnosti, chvění v podbřišku a očekávání velkoleposti. Bezprostřednost je odzbrojující, ale protějšek přivádí i do úzkých. Ztráta iluzí a smířlivé přijmutí kompromisu je jen náplastí na bolavou duši. Důležitou postavou je Anna (zajímavá Lea Massari), stabilní člen elitní společnosti, Claudiina kamarádka a Sandrova přítelkyně. Nejasná a křehká stopa partnerského vztahu nedokáže nahradit intimní pocit osamělosti a ztrácí se sama sobě. Výraznější stopu zanechávají spolucestující na prázdninové plavbě: naivní Giulia (Dominique Blanchar), oduševnělý Corrado (James Addams), znuděná Patrizia (Esmeralda Ruspoli) a vytrvalý Raimondo (Lelio Luttazzi). Z dalších rolí: Annin společensky významný otec (Renzo Ricci), opěvovaná filmová hvězdička a luxusní animírka Gloria Perkins (Dorothy De Poliolo), dychtivý mladý malíř Goffredo (Giovanni Petrucci), Patriziin manžel a Sandrův zaměstnavatel Ettore (Prof. Cucco), osamělý obyvatel opuštěného ostrova (Jack O'Connell), či informace objevující novinář Zuria (Renato Pinciroli). Dobrodružství je o lidech moderní společnosti, o povrchnosti vztahů a desilusi osamělosti duše. Antonioni si zaslouží uznání za způsob, kterým své pozorování předkládá filmovým divákům. Vnímavý cit pro podstatu s poetickou estetikou mě dokáže uspokojit. (08.05.2009)

Film plny sobeckych a dusevne prazdnych lidi z "lepsi" spolecnosti, kterym vevodi Sandro, ktery je na hranici karikatury ci kreatury. Velkorysa stopaz jen prohlubuje prazdnotu postav. Obsahove Dobrodruzstvi na prvni pohled mozna moc nerekne, ale opak je pravdou. K tomu skvele vybrane lokace k nataceni, hezka hudba na pozadi a v neposledni rade rada krasnych herecek. Ma to atmosferu... (21.09.2017)

Obrazově úchvatné, takže ta nedějovost ani nevadí. Bohužel citové (ne)problémy italských znuděných boháčů už dnes působí docela směšně. Antonioni nám předestírá dvouhodinovou pomalou úvahu na téma "máme všechno, a přesto nemáme nic", na téma "žena jako doplněk muže", jedna zmizí, a hned je tu druhá, a i když se ta nová třeba tomuto spotřebnímu světu nechce přispůsobit, tak ji zbývá velmi maly prostor k odmítnutí. Jenže Antonioniho hrdinky jsou zase jen mužskou projekcí a se skutečnou ženou nemají nic společného. (06.11.2015)

až příliš dlouhý film s postavami, s kterými se divák nějak nemůže ztotožnit. Jsou takové emočně chladné a ve většině záběrů a scén se spíše míjejí než potkávají. Jako psychologická studie zajímavé, ale nedokáže to strhnout. (18.01.2009)

Trošku provizorní hodnocení, to byl taky nápad sednout zrovna k tomuhle bijáku unavenej. K plusům počítám Monicu, krásný obrázky a emocionální oblouk od studeného začátku přes nedefinovatelné bublající napětí až po vyvření citů na samém konci (pak že je Antonioni jenom odtažitej). Na druhou stranu nevím, jestli jsou tyhle odměny za diváckou námahu dostačující, aby mě lákalo vrátit se k tomu čerstvější a lovit, co mi uniklo. (22.06.2014)

Očekávala jsem od toho mnohem víc..a myslím, že potenciál v sobě tenhle snímek rozhodně má. Jakým směrem se to ale začne ubírat, není pro mě to pravé a konec není vůbec překvapující..další žena, co se nechala oklamat, což se dalo už předem očekávat. Díky tomu ani nemůžu cítit s hlavní hrdinkou empatie...škoda, atmosféru to má hezkou a začátek vypadal slibně. (16.01.2009)

To bylo tááák zbytečně dlouhý a tááák nudný. (09.12.2017)

¨Nebudu se pouštět do odborných rozborů o přínosu Dobrodružství světové kinematografii (ani na to nejsem dostatečně intelektuálně vybaven), hodnotím film jako takový. Je rozhodně natočen vytříbeným stylem a první hodina je velice zajímavá i dějově, vše nasvědčuje silnému diváckému zážitku. Přibližně od té chvíle, kdy se Sandrovi konečně podaří sbalit Claudii, se vyprávění podivně rozplizne a dá se dohromady až na samém konci - posledních deset minut je opět vynikajících, ale ani povedená pointa nedokázala v mých očích plně ospravedlnit předcházející dlouhou bezvýraznou pasáž filmu. Zajímavý film a jsem rád, že ho mám z krku. (06.12.2009)

Prvé tóny úvodných titulkov skladateľa Giovanniho Fusca sa s divákom prefíkane hrajú a navodzujú veselú náladu. V hlavnej úlohe je Gabriele Ferzetti, známy z C'era una volta il West. Sústredená kamera prvým záberom upozorňuje na krásnu zdutú ženu a jej náhlu chôdzu z vily. Film ponúka pekné obrazy asi talianskej architektúry. Pri plachtení sa však zdá, že sa dej nebude veľmi hýbať. Vidíme tam niekoľko rôznych pováh (ohľadom prístupu ku životu a vzťahom), ktoré sa postupne odhaľujú, nie však s nejakým dôležitým zámerom, ale skôr pre pobavenie svojich tvorcov. Problém je aj s hlavnou postavou Annou, ktorá síce správne uvažuje o tom, či má jej vzťah so Sandrom zmysel, ale svojimi testami a zdutiami ohrozuje bezpečnosť ľudí naokolo a ich pokojnú plavbu. Ťažko sa hľadajú sympatie ku postave, ktorá zdržuje odchod člnu, kým nenastane búrka či nechá svojich priateľov trápiť sa jej hľadaním a riskovať zranenie na zradných skalách. Jednoducho, byť drama queen nevyrieši všetko. Do konca prvej hodiny sa však focus stočí ku Sandrovi a jej najlepšej priateľke Claudii a ich rodiacemu sa vzťahu, no všetko sa stráca v pomalom tempe a nezmyselných dialógoch o ničom. Na správaní postáv najviac zaujmú gestá, ktoré režisér zvládol na jednotku, ako objatie ženských nôh či váhanie pri dotýkaní sa neverného partnera. Čo sa týka neverbálnej komunikácie, človek sa pri tomto filme môže veľa naučiť. Prázdnotu vzťahov sa bohužiaľ veľmi premietla v prázdnote filmu, ktorý veľmi nemal čo ponúknuť okrem krásnej architektúry, prírody a nedoriešených vzťahových problémov, ktoré sa topia v množstve iných. Jednoducho, aj prázdnota musí byť nakrútená tak, aby diváka vtiahla. Priblíženie realite tu je, problémy sú hlboké, vzťahy a emócie takisto realistické, lenže nie je to intenzívne. Bolo by, keby to človek prežíval na vlastnej koži. Logický lapsus: nezamykajú si dvere na byte (115. minúta) . (13.01.2021)

"Láska je životem ženy a epizodou v životě muže." To je citát Jeana Paula, na který jsem si vzpomněla v posledních dvaceti minutách filmu. (20.06.2009)

Óda na krásu mladinké Monicy Vitti a bezútěšného tápání ve vztahu žena - muž. Režisér dokonale pochopil pojem odcizenost, ať už mezi postavami na plátně nebo nemožností diváka ztotožnit se s kýmkoliv. Přitom pomalu plynoucí děj má takřka magickou atmosféru, závěrečnou scénu "odpuštění" doporučuje jedna z devíti feministek... (no dobře, VŠECHNY feministky by Antonioniho nejraději veřejně zlynčovaly za tento snímek). (28.11.2012)

Dlouhá stopáž vůbec nevadí, protože koukat 2,5hod. na rozkošnou Moniku Vitti je úúúúžasné.:-) (12.08.2023)

Jeden ze 150 nejlepších filmů všech dob podle ankety (119 hlasujících, především filmových historiků, z více než 100 zemí světa), kterou v roce 1982 uspořádalo UNESCO z podnětu Mezinárodní federace filmových klubů. (19.06.2012)

Antonioniho filmy sú otvorené a jedinečné. Akoby mimo klasických filmov aj filmov novej vlny. Takých filmárov nie je veľa. On medzi nich patrí. Dobrodružstvom je už len dívať sa, aké zábery robí, ako ich strihá a spája, aký celok to vytvára. Antonioni podľa mňa zadefinoval film. To, čo vyjadruje, sa nedá vyjadriť iným druhom umenia. (28.09.2022)

Další příklad toho že lidé jsou jako ostrovy a jejich úděl je krutý a nesnadný. Zase další znuděná smetánka, co má ten život už prakticky zastavenej. Název dobrodružství mi přijde silně ironický. Hluboké otázky zde nekladou přímo postavy. Na to jsou moc tupý, sobecký a vlastně až moc skutečný i neskutečný zároveň. To autor skrze jejich chování, reakce a pocity nám sděluje něco důležitého a tak to má u skutečně umělecky hodnotných děl tohoto typu být. Že se na to dívá naprosto fantasticky je jasné už proto, že to natočil Antonioni, jeden z vizuálně nejvyspělejších režisérů nejen dané epochy. Dějový zvrat a soustředění na postavy je tu revoluční a legendární. Rozhodně film, který nemohl natočit nikdo jiný. Dají se najít paralely s Fellinim a samozřejmě i s Bergmanem, ale stejně je Antonioni pro mě výjimečný. Je velmi málo doslovný a tudíž náročný. Možná proto mu mnoho lidí až tolik nepodlehne. V příběhu se jednoduše jedna z postav rozhodne nepokračovat. Nebo jí jednoduše vymaže vypravěč? Prostě zmizí. Člověk by se stejně taky mohl otočit a odejít. Nikdo netvrdí, že na tom bude někomu zvlášť záležet. Nakonec je to jen váš život a to tlačí, uvědomit si samotu v tom obsaženou. Dost důležitý je tu pohled na ženu. Stavěnou na piedestal pro její krásu a moudrost. Částečně ale i zatracovanou pro její přitažlivé kouzlo, které si uvědomuje a muže s ním dokáže zranit tak jako nic jiného na světě. Muž je tápající a nechápající tvor. Hlubší v reflexi a ryzejší v pocitech, navždy odsouzen k pozici uctívače a nikdy skutečně uctívaného. Snad jen jinými "menšími" muži. Nikdy však ženou která s nevědomou arogancí nevinně ovládá opačné pohlaví. I muž má však pro ženu jistě své specifické kouzlo, které netkví jen v pocitu bezpečí, který ženě může poskytnout. A i v ženách jsou skryté pudy, které silně determinují jejich pohlavní chování. Zde však je žena tvorem z bronzu, dokonalou a nádhernou slitinou, kdežto mužská mysl v sobě obsahuje oddělené prvky mědi (dejme tomu rozum) a cínu (cit protože je to látka u níž hraje významnou roli její tání), surové a nezpracované, bezvýznamné dokud nedojde k jejich sloučení, přesto však fascinující svým fundamentálním významem. Žena v sobě dokáže oba prvky kontrolovat a je si jich vědoma, kdežto muž jen málokdy dokáže spojit tyto dva prvky a většinou se poddává pouze jednomu z nich. Nezbývá mu než hnát se za ženou. Podniká aktivní kroky k nalezení a dosažení ženy, zatímco ona se chová pasivně. Když mladý malíř aktů ve filmu říká, že žena je pro něj krásnější než jakákoliv krajina, co dělá Claudia? Dívá se ven do krajiny a projevuje okázalý nezájem o umělcovu tvorbu. Jakoby si nechtěla přiznat, že může být tolik obdivována, odmítajíc břemeno závazku které takový obdiv ze strany muže přináší. (17.10.2011)

Vyborný začátek bezkonkurenční tetralogie, o němž se navždycky bude povídat, že ho diváci (bůhví jací) vypískali a kritika vynášela do nebes (ale ne natolik, aby Zlatou palmu z Cannes '60 nemohl získat Sladký život). Nicméně osobně mi přijde zarážející tohle: Když byl o pouhé dva roky později v britském časopise Sight and Soud sestavován žebříček nejlepších filmů všech dob, obsadilo Dobrodružství druhé místo (po Občanu Kaneovi). Vážně by mě zajímalo, proč se jim tenhle Antonioniho snímek zažral tolik pod kůži, ale kdyby se ptali mě, dám ho i před Kanea. (22.05.2013)

něco mezi plnohodnotným snímkem a pouhým filmařským cvičením jednotlivé obrazy jsou úchvatné nastíněná problematika provokující jen celek nudný a těžkopádný (18.04.2011)

Tady mě italský artový mistr naprosto minul.Neskutečně chladný a zbytečný film,ze kterého jsem si absolutně nic neodnesl a který způsobil,že před dalšími Antonioniho filmy budu mít navždy obavy. (07.05.2011)

Mám rád tajomno, opustené budovy a pusté ostrovy. Romantická zápletka ma tak trochu obišla ale napriek tomu som si prišiel na svoje. Atmosféra za 5* (21.04.2013)