Kung Fu Panda

S každým animačním studiem jsou spojené především dlouho přetrvávající franšízy. Pixar má Toy Story, DreamWorks Animation poté zase Shreka. A Madagascar. A Jak vycvičit draka. A.... Kung Fu Pandu. Franšíza, která má již jednu trilogii filmů za sebou, k tomu několik seriálů, jeden povedený sváteční speciál a čtvrtý film by měl být již opravdu brzy startem nové filmové trilogie. Na samém počátku přitom byl původní film. I když se mohl kung-fu film zasazen do pradávné Číny obývané antropomorfickými zvířaty snadno stát pouhou parodií, nakonec vznikla komedie, která ovšem nepostrádá promyšlené a svižné akční sekvence, hned několik zábavných a nosných postav, zároveň jeden stěžejní motiv, kdy se skrze něj dávkuje mnoho emocí. A poté pochopitelně i nějaký ten humor. Režijní duo John Stevenson a Mark Osborne několik let sbíralo inspiraci z filmů jako Tygr a drak, v rámci produkčního týmu se také zkoumala architektura a umění pradávné Číny. Cílem bylo vytvořit vizuálně nejpůsobivější film studia DreamWorks Animation, tuto výzvu ostatně Kung Fu Panda bere vážně už v momentu snového prologu, který se snaží imitovat proslulé čínské stínové divadlo. Už tento úvod začne nalákat díky působivému soundtracku dua Hans Zimmer a John Powell těžící pochopitelně z čínského folkloru (na filmu se podílel i čínský národní symfonický orchestr), zároveň představuje mazáckého a fešáckého pandího bojovníka, který si respekt sjedná i u legendárních pět postrachů.... oukey, rychle zpátky nohama na zem! Po už má na startu své původní trilogie před sebou zajímavou hrdinskou cestu, protože se jeví jako poslední kandidát, kterému by člověk věštil status vyvoleného Dračího bojovníka. Jeho osudem je zdánlivě převzít restauraci po svém otci houserovi panu Pingovi. Jenže otec má sice zdánlivě v hlavě pouze nudle a polívky, Po má ovšem mnohem blíže ke kung-fu a bojovým uměním. Už na samém startu je schopně budován vztah mezi Poem a jeho otcem, který je výtečně gradován v dalších částech. Dohru má ovšem výrazná chemie jejich otcovsko-synovského vztahu až později. A už jenom těchto prvních pár minut značí, že je Kung Fu Panda v rámci narativu dost možná nejlépe vybudovaným startem budoucí trilogie. I když je do této rovnice pořád nutno zařadit existenci dalších dvou pokračování. Cílem sice nebylo realizovat parodii na filmy s bojovými uměními, neznamená to ovšem, že by humor byl pro tvůrce filmu tabu, právě naopak. Humor těží z posedlosti hlavního hrdiny bojovým uměním, maximálně se snaží stranit infantilitě, zábavný dokáže být ve velmi specifických tréninkových montážích, pracovat s vášní hlavního hrdiny pro jídlo, jde o film, který předvádí humor snadno za pochodu, jde navíc o bohužel čím dál tím více méně unikátní případ, kdy sázka na humor nějakým způsobem ať v drobnostech či větší formě pohání když už ne příběh, tak alespoň pouto mezi postavami kupředu. Zároveň se jedná o palbu vtípků, které neshazují vážnost daných charakterů, naopak často vypovídají o jejich osobnostech. Ať už se bavíme o Poeovi, mistru Shifuovi nebo mistru Oogwayovi. Rešerše v rámci sledování filmů o bojových uměních se tvůrcům jistě vyplatila. A nejednu akční scénu by hraní filmaři mohli tvůrcům první Kung Fu Pandy snadno závidět. Stačí se už jen zahledět do choreografie jednotlivých akčních scén, ohromující sekvence jako je útěk Tai Lunga z vězení, konfrontace na mostě, především poté osudová konfrontace Shifua s Taiem Lungem, kterého bral jako vlastního syna. Ne nadarmo vzniklo několik videí, které zobrazují vizuální nádheru celé původní trilogie. Už první film šikovně pracuje s osvětlením daných scén, působivě vtahuje do bojových sekvencí, které pracují s daným prostředím. Kung Fu Panda dokazuje, jak se buduje záporák. Tai Lung je budován jako hrozba, která je nám poprvé představena v prostředí, které ho má zdánlivě ponechat na uzdě. Jenže pak dojde k sofistikovanému úkazu, že ani 1000 nosorožců nedokáže uhlídat jednoho sněžného levharta poháněného touhou po pomstě a moci. Jakmile je Tai Lung osvobozen, divák je svědkem jedné působivé akční sekvence, která představuje rychlého, hravého a především brutálního Tai Lunga. Tato parádnní akční sekvence s ohromnou choreografií zvládá Tai Lungovi dopřát titul hrozby, kdy se rázem jeví ještě méně pravděpodobněji, že by ho měla porazit obézní a nemotorná panda. Stejně výtečně je ostatně budovaná scéna na visutém mostě. Už lokace této akční scény svádí k obří kreativitě, hrozbou není jen protivník, ale také výška a rozpadávající se most. Na jednoho mocného protivníka navíc nutně nemusí stačit ani Pět postrachů. Jména Pěti postrachů odpovídající jejich druhu, odpovídají poté typům kung-fu technik. Tygřice bojuje jako tygr, Kudlanka jako Kudlanka, Opičák (dabovaný Jackie Chanem) jako Opičák. Prospívá to tomu, že je každý bojový styl jedinečný, sám o sobě výrazný a předvádí různorodé techniky. Po je specifická osoba, přesně proto si musí Shifu uvědomit, že na něj musí jinak - přes jídlo. Nekonvenční techniky poté spějí k tomu, že by se právě Po mohl stát tím vyvoleným a porazit zřejmě nejmocnějšího protivníka široko daleko. Finální akční konfrontace ostatně nejvíc ze všech pracuje s prostředím, ve kterém se odehrává, i přes větší nádech humoru a přepálenost poté nepřichází o působivost. Hero´s Jouney Poea je radost sledovat. Ať už pouze v kontextu prvního filmu. Jeho optimizmus a zájem o bojová umění ho pohání kupředu i v moment, kdy by to po mnohonásobném nakopání zadku kdekdo jiný vzdal. Mezi svými vzory a svým mistrem se Po stává outsiderem, přesto se mezi nimi pomalu nachází cestu. Velkou výhrou je fakt, že je každý z Pětice postrachů napsán tak trochu jinak, kdy se nejvýrazněji jasně jeví chladná Tygřice, která zášť vůči Poeovi skrývá nejméně. Jenže.... ,,včerejšek je historie, zítřek záhada, dnešek dar.´´ Charakter Shifua stojí na tom, že si po zklamání z Tai Lunga nehodlá své žáky příliš přijít k tělu. Paradoxem je, že je sám pandou červenou, která je proti možnosti, že by se panda velká měla stát legendárním kung-fu bojovníkem, na jeho obranu není panda jako panda. Přesto se mezi nimi schopně buduje pouto, poslední minuta filmu spolu s po-titulkovou scénou je radostí, která ukazuje další způsob, jak se v Kung Fu Pandě nosně pracuje s postavami a že se postavám skutečně daří dát antropomorfické vlastnosti. Stačí pár slov - ,,už nemám hlad, mistře´´, ,,už je z tebe mazák´´, ,,přinesl jsi mír nejen údolí, ale také mě, díky. ´´ I když se to nezdá, mistr Shifu si v první Kung Fu Pandě projde jednou z nejsilnějších redemption cest za 21. století. Vztah Shifua a Tai Lunga je budován na chyb obou z nich - Tai Lung zašel příliš daleko, byla to ovšem výchova Shifua, která Tai Lunga vypustila na jeho cestu. I proto jejich konfrontace po letech v sobě má neskutečnou sílu, dělá z Tai Lunga mnohem komplexnějšího záporáka (Kung Fu Panda 4 ho nesmí podělat!), zároveň dodává jejich vztahu uspokojivý závěr, kdy je na Tai Lungovi vidět i menší zaváhání. Jenže na nějaké to obracení stran je příliš pozdě, kdy může dojít na Tai Lungovu honbu za dračím svitkem, který je speciální.... ničím?! ,,Žádná tajná přísada není. Vše je již v nás.´´ Motiv, který načrtne už úvodní konfrontace titulního hrdiny se svým otcem. To, co nás dělá speciální je zakořeněno hluboko v nás. Každý z nás skrývá své trumfy, každý z nás může zvítězit něčím zcela jiným. I proto existuje nějaká pravděpodobnost, že by mohla naivní dobrosrdečná panda porazit chladnokrevného sněžného levharta. Broskev zůstane broskví, panda zůstane pandou. Ale to je právě to, co je dělá tím, čím jsou. Nejlepší učitelé dělají pro své žáky individuální plány a přistupují k nim odlišnými způsoby. Jakmile Shifu objeví trumfy svého nového žáka (které obnáší to, že by ho jídlo nejspíš dostalo i do stratosféry), ukáže se, že jeho odlišnosti jsou vlastně jeho trumfy. Není přitom v Kung Fu Pandě hned hledat alegorii na autismus nebo něco podobného. Stěžejní je poselství filmu o tom, že každý z nás v sobě má něco speciálního, každý je nadaný v něčem zcela odlišném. Právě naše přednosti nás mohou pohánět dopředu. A není k tomu nutná nadpřirozená sila dána nějakým svitkem a nebo fyzické přednosti. Někdy stačí jen věřit, naděje je silný a někdy příliš podceňovaný nástroj. I po 16 letech jde o myšlenku, která první Kung Fu Panda předává skvěle. Kung Fu Panda i po letech zanechává obří stín (hihi), který je doplněn dvěma pokračováními, které dohromady tvoří jednu z nejlepších animovaných trilogií všech dob. Má Kung Fu Panda 4 vůbec šanci na své předchůdce navázat? Jisté je, že to nebude lehký úkol a i kvůli návratu Tai Lunga Kung Fu Panda 4 riskuje krapet poničit vše, na čem první mistrovské dílo stálo. Stačí si ovšem vzpomenout na to poselství, co nám i po letech předává jednička - stačí jen věřit.... (29.02.2024) (menej) (viac)