Réžia:
Jan NěmecKamera:
Jiří MaxaHrajú:
Zuzana Stivínová, Jan Budař, Tobiáš Jirous, Marek Bouda, Marie Čermínová (a.z.), Jindřich Štyrský (a.z.), Jindřich Heisler (a.z.)VOD (1)
Obsahy(1)
Velký ateliér, hangár či cirkusový stan. Zde zbudujeme velký svět Toyen (1902-1980) a Jindřicha Heislera (1914-1953), předních evropských surrealistů. Kulisa se bude skládat z fragmentů bytů, hotelů, kaváren a ulic. Koupelna a vana v bytě Toyen, residence, kde 4 roky bydlel Heisler, Žid, který se nedostavil k transportu, a kde on a jeho milenka vytvářeli umění. Malířská výbava, klobouky, peněženky, fotografická výbava, rádiová hlášení přibližně z let 1930 1970. Amatérské filmy, natočené Toyen a Heislerem. Pronikneme do obrazů a uměleckých děl v tomto vskutku fantaskním světě. Zepředu, zezadu, skrze režné malířské plátno. Surrealismus jako základ jejich naprosté nezávislosti na politice, režimech, národnosti, bohatství a chudobě. Přežijí hrůzy nacismu i komunismu. Vytváření seberealizace, nezávislosti a svobody. Vnitřní síla, puzení, energie jejich nevšedního vztahu, jejich lásky. Toyen někdy jako muž, jindy jako obhájce hrubé erotiky, dokonce pornografie. Toyen ani Heisler nebyli nikdy v manželském svazku. Neměli děti. Spolu, jeden vedle druhého, vynalezli nové umělecké přístupy, poezii, koláž, fotografické techniky, reklamní artefakty. Důraz na nekompromisní agresivitu a bojovnost i něžných vizí, které vypadají jako počátek dnešní důležitosti vizuálna a video prezentací. Poezie a šok. Budeme hledat a zkoumat, jako tato dvojice (Heisler byl o 12 let mladší než Toyen, která jej přežila o 27 let), stále spolu, svázaní neviditelnou pupeční šňůrou tvorby a emoce. Přežije pouze síla jednotlivce! Film Toyen, založený na historických faktech a konkrétních uměleckých dílech, nepředstavuje životopisný příběh, ani dokument o tomto období a jeho umění. Film bude existovat zcela nezávisle jako originální umělecké dílo, které má vlastní svět a vlastní poetiku. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (40)
Český Lev 1 nominace: Výtvarný počin ()
Jestli jsem se kdy setkala s géniem, pak to musel být jedině Jan Němec. Propojení obrazu a obrazu, bez hudby se zvuky, bez děje s příběhem. Toyen jako žena, jako umělkyně, jako láska, Zuzana Stivínová ve stínech světla, Jan Budař mýtus světla. Stačí jen ty obrázky pozorovat a nechat svoji fantazii a myšlenky rozběhnout se všemi směry. Zážitek na celý život, krásný, hluboký a přitom prchavý...Surrealismus ve své esenciální podobě. ()
Vynikající námět utopený v manýrismu údajného enfant terribla a - další bohužel - Terezy Brdečkové. Přesto vzniklo cosi, co lze uchopit jako pocitový film, který téma Toyen otevírá pro další generace a čeká na seriózní životopis. Tento dluh zatím splatila pouze publikace k výstavě, což stále není dost. Litovala jsem, že tento Němcův počin je prakticky nedostupný a k vidění jen velmi raritně, ale ono opravdu není zas až tak o co stát. ()
Hvězda navíc za Němcovo geniální vyjadřování obrazem a vůbec za to, že u nás něco tak skvělého vzniklo! ()
Uff..hrozně těžký film plný surrealismu. Místy se mi zdál trochu účelný, ale odpouštím.. ()
Film, ke kterému mi schází klíč. O životě a umění Toyen, Heislera a Štýrského totiž nevím naprosto nic. A po skončení filmu to zůstane prakticky nezměněno. Nechápu proč Němec použil místo hudby ruchy, které nemají žádnou souvislost s obrazem, proč používá přehnanou intonaci a neustálé opakování komentářů. Nechápu nic. Navzdory počtu hvězdiček je film jakýkoliv, jen ne průměrný. ()
Z. Stivínová a Toyen. To je srovnání pulce s kaprem. Osobnostně i umělecky. Toyen si film zaslouží. Ale tak špatný? To ne. ()
41st KVIFF 2006 - TRIBUTE TO JAN NĚMEC - Pocta Janu Němcovi (Toyen / TOYEN / Toyen) ()
Drama? Videoart! Tak nad tímto ať si onanuje někdo jiný. ()
Střípky snů. Ucha kvetla. Heydrich. Plyn. Lidice. Střípky snů. Ucha kvetla. Heydrich. Gaz. Lidice. Sacré Coeur. Heydrich. Heige místo Teige. Kočičí hlavy. Více kočičích hlav. Umění. Umění! Střípky snů... Poklop od plynu... (Btw, jestli čekáte od filmu s názvem Toyen, že se něco o Toyen dozvíte, tak to raději zajděte do galerie, patnáctiřádkový vstupní panel je obsažnější a dost možná i sdělnější a napínavější). ()
Po velmi vydatné večeři vyrazit na Toyen není vůbec, ale vůbec dobrý nápad. Pod vlivem mnoha událostí, zážitků, myšlenek a pocitů jsem během hodinové stopáže nebyl schopen se správně koncentrovat a náležitě tento umělecký snímek vnímat. Naštěstí se nedá hovořit o nějakém ději, spíše jen o pásmu obrazů, básní a myšlenek. Jan Němec je jeden z nejzvláštnějších režisérů. ()
Oceňuji Němcovu touhu experimentovat, ale nemůžu si pomoct, Toyen mi příliš nesedl. Filmu uškodil viditelně malý rozpočet, kdy snímek působí spíše jako levný dokument České televize - záběry na kočičí hlavy jsou alespoň pro mě natolik obyčejné, tedy postrádající kýžený ozvláštňující efekt, že mi to k surrealistickému pocitu nijak nepomohlo, spíše mě to od snímku odcizilo, stejně tak 'dramaticky' klikaté záběry v ateliéru. Co se týče surrealismu u Jana Němce, je s čím srovnávat - co třeba povídkoví Mučedníci lásky z 60. let, výtvarně bravurně zpracované grotesky? Ve srovnání s nimi o 40 let mladší Toyen bohužel prohrává. Jako "originální umělecké dílo" bez škatulky podprůměrné, jako experimentální dokument průměr - na ČT2 bych si to představit dokázal. (Dílo a život Toyen jsem před zhlédnutím znal pouze okrajově, ale to by u správného filmu nemělo být překážkou pro plné prožití.) ()
Totální hovno které se snaží obsahovou prázdnotu, lenost a dost vágní chápání surrealismu prodat jako experimentální genialitu.. ()
Když si koupíte lístek na Toyen, koupíte si zároveň lístek do jiného světa, do světa za zrcadlem... Surreálný zážitek, při kterém doporučuji prostě se nechat unášet tokem krásných (byť často i děsivých) obrazů propojených s neméně krásnými (děsivými) zvuky. Ucha kvetla... ()
Překvapivě vkusné - hraný dokument - je dobře, že herci byli jen figuranti. Textury. Představuju si, že jednou bude takovéto kino v pohybu celé - animace v prolínačce s dějem, děj a děj v druhé projekci. V Ovoce stromů to Kučera Chytilce odvedl 40 let před tímto - jen to naplnit významy! Tam i zde. Jako by technologie zabrzdila obsah. To je tak, když se z technologie dílo počíná. I jako předstupeň je to ale vzrušující možnost - plynutí dvou filmů zároveň. Radektejkal dobře shrnuje tu očekávatelnost scénáře zde i důležitost zvukové stopy. ()
Jeden z mála (minima) českých filmů poslední doby (velmi dlouhé období), které jsem chtěl vidět. A viděl jsem film, který mě příliš nepřekvapil; obrazy a kresby Toyen se mi vždycky líbily, podobně mám prohlédnutého i Němce, zvuková stopa mě příjemně překvapila, kolážový charakter mi sedl, Stivínová ani Bludař neškodili; snad bych jen omezil pohledy na dlažbu a zdi ve prospěch Toyeniných obrazů - jako jsou třeba: Samota (1927), Fjordy (1928), V parku, Šero (1929) atp., mám je raději, než její nekompromisně surrealistické nebo pornografické věci. ()
Tento film je pro velmi náročné diváky.Je to avangarní smršť obrazů a slov , k nimž divák musí najít klíč.Scénář T.Brdečkové a J.Němce byl super. ()
Jaj, pane Němec... Natočit čistý experiment, bez děje, příběhu a všeho, co film má, je sakra těžký úkol hodný těch nejsilnějších. Opravdu. Navíc by mě zajímalo, který filmový znalec na ČSFD k tomu přiřadil žánr - tohle je drama fakt stěží, tohle je experimentální film, opakuji, EXPERIMENTÁLNÍ. A když tak ještě životopisný, když doléháte k upřesnění. Ale co, kdybych si takhle měl stěžovat u každého filmu, tak by se tomu věnovala spousty komentářů k filmům. K filmu - Jak jsem psal, je v tom snaha natočit čistý experiment. Noční hovory s matkou se snaží držet nějaké myšlenky, ačkoli se jí ve finále nedrží a strašně odbočuje úplně mimo. Jako jo, něco je fakt vyvedené, povedené a zajímavé, ale prosím, s tím záběrem na kanály a plyn to snad nemyslel Němec vážně... Chápu myšlenku, ale tohle je prostě nechtěně směšné. Já u toho dostal asi pětiminutový záchvat smíchu a podobná situace se opakovala, když tam byl sestřih výpisků z nějakých knih a v každém výpisku je slovo "žid". Opět, chápu myšlenku, ale to její provedení je prostě směšné, nezlobte se na mě... Navíc je ke konci filmu vidět, že to Němec nezvládá a že to na hodinu utáhne stěží. I když, je to pořád srozumitelnější, než experimentální úlety Petra Marka. Ve finále to, bohužel, zachraňuje ten fakt, že je to nechtěně směšné a jen díky tomu to asi je na 3*. Ono i jako experiment by to asi bylo na 3*, ale dost tohohle filozofování. Podruhé to už vidět nemusím (ačkoli, kvůli tomu nepovedenému možná, už jsem se dlouho takhle nezasmál), za pokus vám to stojí jedině, když máte rádi nebo snesete experimenty. Jinak ruce, nohy a vše ostatní pryč. Ještě se musím zmínit o nekonečné pasáží o kvetoucích uších (Uši kvetly. Uši kvetly. Uši kvetly.), která je prostě moc dlouhá. Jinak, Němec tu má opět ty své typické znaky, jako jeho alter ego v černém klobouku a černém saku nebo taky nějakou dlouhou nesnesitelnou část. ()
Pozeram, ze Jan Nemec sa zase hraje na Svankmajera, no ale jak je znamo, Nemec nie je Svankmajer, ne, ne : 20 % ()
Když mám tu správnou náladu, tak se ráda podívám na umělečtěji pojatý film, ale tady toho umění bylo až příliš. Uznávám, že z výtvarného hlediska se jedná o velice zdařilý počin, ovšem výpovědní hodnota snímku je hodně diskutabilní. Chtěla jsem se o malířce Toyen něco zajímavého dozvědět, jenže na nějaké informace o jejím životě bohužel došlo jen sporadicky. (45%) ()