Hlídka v poušti
Trinadcať
The Thirteen
Recenzie (5)
Vášnivý polibek musí být! Nechtěného humoru a podivně vyznívajících scén bylo ve filmu podstatně více, avšak zdaleka to nebylo takové utrpení, jaké jsem původně čekal (i vzhledem k nudnému a sterilnímu začátku). Počáteční mírně hlemýždí tempo se sice ani v průběhu nijak zvlášť nezrychlí, přesto jsem se zase tak moc nenudil. Očividná snaha o autentičnost nevyznívá nějak extra toporně (místy dokonce naopak…no, scény s balalajkou tím na mysli zrovna nemám), ale především mě film překvapil tím, jaká jatka rozpoutal (nebo přesněji, na čí straně). Tím, co naopak zcela vyplnilo moje očekávání, byl konec s ideologickým podtextem (který byl však silně zřetelný po celý film, takže tohle vyústění vzbudilo tak maximálně úsměv). Celkově to vidím na 2*. ()
O boji třinácti sovětských pohraničníků proti převaze basmačů někde v poušti ve střední Asii. Tento film silně přpomíná snímek Sahara, kde šlo také o boj o zdroj vody, akorát, že zde bojovali Amreičané s Němci, jinak skoro totéž. ()
Raná tvorba Michaila Romma bola značne pod vplyvom boľševickej revolúcie v roku 1917 a v tomto znamení sa nesie aj tento film. Je to dobrodružný príbeh, v princípe komorný, o skupine trinástich červenoarmejcov, ktorí uviazli v púšti pri malom zdroji vody. O tú má však záujem aj skupina "bielych"... Romm sa síce prvoplánovo vyhýba propagande, tá je však cítiť. Taktiež navzdory slušnej minutáži by bolo vhodnejšie namiesto súdruhovania a vyžadovania si poslušnosti spoznať charaktery postáv. Tretí komentár. ()
Predchodca Sahary 2005 ? Pochybujem, skor je realne to, ze sovietsky diktator Josif V. Stalin si nechal urobit sovietsku kopirku Stalinovho oblubeneho filmu The Lost Patrol 1934. 55 % ()
Film byl natočen k 20. výročí Říjnové revoluce a byl věnován Rudé armádě, takže je takovou poctou odvaze a vytrvalosti sovětských vojáků. A jako správný protiválečný film představuje také varování před nebezpečím války a důležitostí svobody. Sovětští filmaři se při natáčení tohoto filmu překvapivě inspirovali americkým filmem „Ztracená hlídka“ (1934), ale šli vlastní cestou a vytvořili zcela nový příběh, který později ovlivnil nejen Hollywood, ale dokonce i Barrandov. Režisér Michail Romm si s námětem skvěle pohrál. Kromě válečného příběhu vytvořil i vizuálně působivý filmový počin s téměř živými záběry pouště. Poušť plyne, pohybuje se, dýchá a zabíjí. Poušť coby zlý organismus. Působí jako něco bezedného, nekonečného, existenciálního. Poušť je zkrátka zkouškou síly duše. Romm se pokusil vytvořit filmové umění obrazovým způsobem, což se mu pohledem třicátých let podařilo, a tak není od věci, že tento jeho film je dnes označován za mistrovské dílo klasické sovětské kinematografie. Má však samozřejmě i svou stinnou stránku. Romm musel pracovat ve specifických výrobních a ideologických podmínkách, takže nemohl ignorovat velmi přísné požadavky na zobrazení vojenského personálu, jeho životného stylu, zvyků a motivací. Tyto požadavky, navíc podmíněné propagandistickými potřebami, kdy obraz Rudé armády a dalších mocenských struktur nepřipouštěl sebemenší polidštění či sebemenší odchylku od zákonných norem, filmařům velmi ztížily práci, a proto se film navzdory své inspirace tolik liší od výše zmíněného amerického snímku ''Ztracená hlídka“ (1934). Způsob, jakým je příběh podán, má sice napínavou atmosféru a je o skutečné odvaze, hrdinství a sebeobětování, ale neobsahuje ani náznak pocitů, pochybností či váhání vojáků Rudé armády. Když dostanou rozkaz zemřít, tak prostě zemřou, a to zcela bez rozmyslu, tak, jak by mě voják vázaný přísahou. A právě z tohoto hlediska je snímek z morálního hlediska poměrně těžko uchopitelný. Lze se na něj proto dívat jen okem shovívavým, jako na každý jiný propagandistický film. ()