Pět hrobů u Káhiry

Jedno z těch překvapení, kdy sledujete film kvůli herečce a pak zjistíte, že je tam vlastně minimálně a vše ostatní je zajímavější. Což se mi ostatně nestalo po1.;-) Za 3.5 Bylo by to klidně i za plné 4, pokud by démonický (jak jinak) Erich von Stroheim, který když pokaždé zařval, cukl jsem sebou, stejně jako Mouche (kterýžto je Rommelovi opravdu podobný, což logicky umocňuje jeho roli) dostal více prostoru s čímž by nutně souviselo prodloužení filmu. Falešný a kulhající Davos se správně ´´Frankensteinovskými´´ botami, vypadal jako mladý Charlton Heston a Akim Tamiroff se již mnoho let stává, nejvíce obsazovaným hercem v růz. filmech růz. žánrů v mé filmotéce. Ten chlap je všude.;-) Ale byl jsem si fakt jistý, že jí ten slunečník předá.:( (22.10.2021)

Cimrman nezemřel, ale odešel do Hollywoodu psát divadelní hry. Anebo Lajos Biro od něho okopíroval Hospodu na mýtince, protože v jeho hře Hotel Imperial je místo hospody uprostřed lesa hotel uprostřed pouště, místo pašeráků náckové, inspektor Trachta se převlékl za vojáka Brambla a ten hostinský se chová úplně stejně jako ten Cimrmanův. A Mouche, jak by dovedla říci:Pij! Five Graves to Cahiro je blbost, ale zábavná blbost, takže když jste zrovna nesehnali lístky na Cimrmana, tento film vám ho plně nahradí. (26.05.2011)

Cameron Crowe tento Wilderův raný film označil za předchůdce Indiana Jonese a věřte nebo ne, toto přirovnání je docela výstižné. Jedná se o směs válečného, dobrodružného a romantického filmu, ve kterém jsou chytře smíchána historická fakta s fikcí podobně jako právě v Indyho příbězích. Třešničkou na dortu je pak lahůdkový Erich von Stroheim jako polní maršál Erwin Rommel. (10.03.2007)

Vzhledem k době vzniku je určitá naivita a scenáristická roztříštěnost pochopitelná, ale přesto bych od Billyho Wildera ve válečném prostředí čekal něco rafinovanějšího a trvalejšího. Takhle totiž snaha britského desátníka slibuje něco, čeho se dočkám jen v několika zdrženlivých prostřizích. Třetí hvězdu tak navzdory jasnému zklamání zachraňuje hlavně sympaťák Farid v perfektně úslužném podání Akima Tamiroffa. 50% (23.11.2011)

Sotva se přeživší britský desátník Bramble dopotácí přes poušť k hotelu, kde hodlá nabrat síly, dozví se, že se zde chce ubytovat samotný maršál Rommel se svou suitou. Bramble převezme identitu pajdavého hotelového sluhy, kolaboranta, o němž Němci netuší, že je mrtev, a v této naoko loajální roli chce proniknout do tajných plánů nepřátel... Z takové zápletky s falešnou identitou, záměnou a několika nedorozuměními by mohla klidně být pěkná odbojářská komedie, ale na něco takového asi v roce 1943 ještě neuzrál čas. Přesto film na vlasteneckou strunu brnká velmi vkusně a v míře, která neobtěžuje, čekáte-li od něj čistou zábavu. Tou totiž nejméně ze dvou třetin je. Srovnávání s Indianou Jonesem se mi moc nezdá, osobně v tom vidím spíš romantickou Casablancu, kombinovanou s některou špionážní šarádou Alfreda Hitchcocka. Jak je u Wildera zvykem, film má poctivý scénář, opřený o divadelní hru. Jasně rozdané karty i cíl usilování každé zúčastněné postavy, uvěřitelné herecké výkony (Franchot Tone je pro mě překvapením) a lehkonohé dialogy ho na míle vzdalují od těžkopádných válečných kanonád patosu, jaké se točily okolo. Vlastně mi docela imponuje, že v době, kdy ještě válka trvala, Billy Wilder s Charlesem Brackettem zacházeli tak střízlivě třeba s postavou Erwina Rommela. Je snadné ukazovat Němce vždycky jako uřvané humpolácké blbce, ale trochu to snižuje kredit kladných postav a cenu jejich úsilí. V Pěti hrobech u Káhiry je Rommel respektuhodný nepřítel. I díky hypnotickému podání Ericha von Stroheima je to spíš prohnaný kombinátor a stratég než jen hysterický megaloman. Potřebné napětí vytváří zdánlivě vyrovnaným vnějším projevem a neplýtvá skopčáckým štěkotem, dokud k tomu nedostane opravdu vážný podnět. Zdaleka ne nejlepší Wilderův film, ale i po letech hodný doporučení. 70% (09.08.2010)