Nicholas G. Winton - Sila ľudskosti

Jediný dokument, na kterém jsem zásluhou základky byl v kině a jediný dokument, který bych si dopřál znovu a znovu. Nikdy jsem o tak silném příběhu tak významného hrdiny neslyšel, až jsem se za to musel stydět. Dokumentární film na počest jeho činům mi ale vše ujasnil a kromě ponaučení o další důležité části dějin 2. světové války mě také neskonale dojal. A to v dokumentární sféře rozhodně není pravidlem, i v případech, kde se jedná o drsnou pravdivou událost. (20.10.2018)

Velice pěkný dokument o jednom velkém člověku a "jeho dětech"! Přitom jsme se o tomto příběhu ani nemuseli dozvědět, kdyby Nickova manželka nenašla při úklidu na půdě jeho scrapbook. V závěru, při záběrech z reality show To je život, mi vždycky zvlhnou oči při tom, jak zachráněné děti vstávají. (27.05.2011)

Přestože za války bylo mnoho dalších lidí, které zachránili či pomohli zachránit lidské životy (Wallenberg, Pesev, Schindler aj.), je příběh Nicholase Wintona výjimečný. Winton nebyl členem žádné skupiny, zmocněnec vlády, bojovníkem za lidská práva, atašé či vlivný podnikatel aj. Z tohoto pohledu jde o "prostého" člověka, jemuž "pouze" nebyl lhostejný osud dětí v Československu těsně před zahájením druhé světové války, a to až při celkem náhodné návštěvě Prahy v roce 1938. Vnímám dokument v základních dvou rovinách - z pohledu příkladného, hluboce lidského, nezištného a skromného přístupu a chování jednoho člověka, který se rozhodl nečekat, až někdo něco udělá a vzal osud téměř 700 dětí do svých rukou. Současně je obžalobou zbytku světa, který odmítl přijmout děti z okupovaného Československa a tento čin bezesporu patří k nejtemnějším skvrnám 20. století. Pouze Británie a Švédsko poskytly svou pomoc. Například USA odmítlo přijmout uprchlíky s odkazem na dané kvóty. Skutečností byly blížící se volby, ve kterých chtěl Roosevelt uspět, ale dobře věděl o protižidovských náladách u amerického obyvatelstva a nechtěl tak zmařit své politické cíle. Je tohle lidskost? Druhou rovinou je pohled rodiče, který je schopen pochopit pouze ten, kdo má malé děti. Tato část dokumentu mě hluboce zasáhla. Neumím si představit, že bych zítra odpoledne měl vzít svou téměř dvouletou holčičku, posadit ji do vlaku s vědomím, že ji již nikdy neuvidím a doufat, že někde v dáli bude někdo, kdo se o ni bude starat, je pro mě i v této naštěstí teoretické rovině jednoznačně nepředstavitelná. Co museli prožívat rodiče na Wilsonově nádraží, muselo být peklo na druhou. Fakt, že až v roce 1988 vyšel celkem náhodou čin Nicholase Wintona "z půdy na světlo" (1938 - 1988), neboť on o tom neřekl ani své manželce, na mě rovněž velmi zapůsobil a upevnil mě v jednoznačné nezištnosti a čistotě jeho činů. Věřím, že až se naplní čas Nicholase Wintona, nasedne na svůj poslední vlak a pojede nejkratší cestou rovnou do nebe. Zpracování dokumentu mě sice vysloveně neoslovilo, ale o to vůbec nejde. Tady jde o obsah, nikoli o formu. (04.09.2009)

Škoda že jsem prostřední část zaspal. Kdybych věděl, že úterní dopoledne strávím v kině, nemusel jsem se tak dlouho do noci učit a mé hodnocení mohlo být o 44 minuty objektivnější. Prvních a také posledních 10 minut jsem však sledoval s pusou dokořán. Ne snad proto, že bych zíval, ale kvůli morální kvalitě Sira Wintona. Je zřejmé, že tsunami emocí v moři dokumentárních filmů nikdy k větší profesionalitě nevedou. "Emoce by měly přijít samy, z nějakého důvodu, ne proto, že mi to někdo naordinoval kompozicí dokumentu," řekl mladý nadějný scénárista. Ale kdo se dnes ptá na profesionalitu či styl. Cílem přeci nebylo předvést mistrovství režiséra Mináče, ale ukázat světu kdo to byl Nicholas G. Winton. Nevěděl jsem, vím, nezapomenu. A to je právě pocit, jež by si měl každý z dokumentárního filmu odnést. Není přípustné jiné hodnocení než VÝBORNÉ. Nepochybuji o tom, že hlavní pointa, tedy to, co dělá Sílu lidskosti pětihvězdičkovou, je ve scénáři. A když takový scénář napsal sám život. No panečku! Vynikající dojem mi zkazily debilně idiotské dotazy studentů na úrovni žáků střední manažerské školy. Zeptat se jednoho z tvůrců dokumentu o Wintonovi, jestli se setkal s Wintonem - to považuji za vrcholně neslušné vyjádření nezájmu a absolutního pohrdání nad 64minutovou ukázkou. (Mimochodem, rozlišujme pojmy únava a nezájem. Mé náhlé uzavření očních víček symbolem pohrdání nebylo!) Nebo otázka, jestli Winton přepravil do Anglie i děti. Legrace může být, ale je třeba vycítit situace, kde mohou nevhodně položené otázky ztrapnit tázajícího - nikoli dotazovaného. (26.11.2008)

Film o hrdinovi. O hrdinovi, který nikdy netoužil po tom, být hrdinou a dělal jen to, co si myslel, že je správné. Velmi silný lidský příběh. Věřím, že nejen za to si zasloužil Nicholas Winton dlouhý a spokojený život, za ty stovky životů, které sám zachránil. Tento dokument byl jeden z nejlepších, jaký jsme kdy viděl a který ve mě zanechal mnoho hlubokých dojmů a soucitu. Jako rodič si neumím představit, jak bylo těm, již svoje děti posílali do neznáma, aniž věděli, že se již nikdy nesetkají. Jako bývalé dítě si neumím představit, že bych utíkal před válkou po poslední puse mamince na nádraží a pak už ji nikdy neviděl... (27.12.2012)