Dvadsať deväť paliem

Americký středozápad mě vždycky bavil. Film Bruno Dumonta má výbornou atmosféru road-travel-erotic-psycho movie, ale neplatí to o konci, který je všechno, jenom ne logický, zajímavý či zábavný. Jekatěrina byla zvláštním způsobem zajímavě svůdná (píšu byla, protože podle dostupných informací před několika lety tragicky zahynula ve Francii). Dlouhé záběry mi hodně připomněly styl, jakým točí Abbas Kiarostami a jakým Nuri Bilge Ceylan zachytil svou Tenkrát v Anatolii, myslím ovšem jenom kameru, nikoliv obsah. (13.07.2014)

Vyprázdněná narace je pouhý protismyslný termín, ve skutečnosti se nikdy nedíváte na nic, co by neumožňovalo tušit konkrétní, díváním vznikající příběh. Film si právě proto dlouho držel mou pozornost, přesně tak dlouho, dokud se pohyboval v hranicích možností, že velice nesnadno vytěžitelný příběh svébytného, právě budovaného vztahu a druhu přitažlivosti - či snad vzájemné závislosti - dvou jedinců sleduji... Z jedné strany vedla tenká a zužující se hranice mezi nedostatkem informací a nečekaností a zdánlivou protichůdností těch, které divák přeci jen dostává, z druhé strany mezi množstvím rozporů a dovršující se stopáží. Z obou dvou stran sbíhající se a nebezpečně se tenčící hranice spějí k vyvrcholení, divák začíná být lehce nervózní, jestli se ve špičce opravdu setkají ve scelující pointě. Jakmile se chvíli před takto napjatě čekaným koncem film brutálně zlomí, hranice se setkají o kus dřív, úplně mimo ohnisko - mohlo by to být nesmírně působivé, ale není - protože prvoplánovost takového zásahu všechno přebije svou vlastní trapností. ** Myslím, že jsem pochopila a rozvedla si v hlavě všechno, co se dá z oné nečekané pointy zpětně dovodit, o postavách a jejich motivacích, po všech nitkách, jenomže je to pořád málo, pořád jsme ve stejném, nově nastoleném prvním plánu, který nenahradí a nevysvětlí to všechno jemně budované, co jsme sledovali celé dvě hodiny předtím. Ono nevyzpytatelné vyvíjení napjatého vztahu, zdánlivé nelogičnosti v chování každé postav zvlášť i vzájemně, to, na co byla upnuta vnímavost diváka a co všechno pozorováním nasbíral, zůstane ladem, nevyužito, vyjeví se nahodilost a libovolná zaměnitelnost předchozích scén, které držel v nejširším možném předrozumění, jeho soustředěnost a všímavost zůstane vysmáta, dvě hodiny takového dívání nejsou zpětně nijak zhodnoceny - závěr překvapivě udeří, ale místo aby vyjevil víc a nabídl možnost bohatší interpretace, zabije všechno, co si divák cestou filmem přinesl. ** A navíc narozdíl od předešlých dvou hodin je natočen nešikovně, toporně a nefunkčně - prvoplánovost a mechaničnost, chtěnost zapůsobit místo skutečné působivosti je tu velice citelná. A bohužel od toho momentu takto zpětně vystoupí i celý snímek, jakožto chtěný a zamýšlený, ale neúčinný. Zpětně je totiž jasné, že herecké výkony, scénář a nejasná kamera mohly být nelogické a rozporné jakkoli, klidně i špatně napsané, špatně zahrané a špatně natočené - protože není vůči čemu je sepnout a posoudit, jejich jedinou funkcí je, že tak či onak nepůjde o to si je vykládat. ** Vrátím-li se tedy oklikou k pojmu vyprázdněná narace, který se znovu tlačí na jazyk, pak u tohoto snímku to zpětně platí v novém významu - konec ukáže, že jste si celý ten málo dourčený a přitažlivý narativ budovali opravdu naprázdno. (22.07.2011)

První polovina se držela tak na třech hvězdičkách. Vizuálně působivé, dlouhé záběry, o postavách nic nevíme. Ovšem druhá polovina už začíná značně otravovat ( především kvůli ženské postavě ) a závěrečných 15 minut tomu nasadilo korunu. Chcete nějak zajímavě ukončit příběh, který nikam nesměřuje a šokovat? Tak tam hoďte nějaké znásilnění a vraždu. Samoúčelná sračka na efekt. Nebýt závěru, bylo by to za 2*. (24.07.2005)

Na Dvacetidevíti palmách se dá vyzdvihnout více věcí. V prvém plánu na sebe upozorňuje hlavně narativní strukturou a také častými sexuálními scénami (což jsou také hlavní dva body, díky kterým bývá diváky zavrhována). Jejich vzájemné spojení je však úspěšnou symbiózou. Explicitní erotické scény snad nešly natočit lépe a to, co v nich obraz nabízí, není rozhodně ukojení. Spíše naopak jsou divákovi ukazovány pečlivě distancované, odtažité, jako estetické objekty, které se nesnaží dráždit divákovo libido. Zcizovacím efektem na diváka působí i způsob vyprávění filmu - rozvolněně a místy i úplně vyprázdněně. O to více šokuje diváka závěr filmu, kde se vlastně v posledních minutách poprvé začne odehrávat nějaká dramatická akce, kterou by šlo nazvat klasickým filmovým vyprávěním. Teprve zde dostanou postavy motivace a jejich charaktery se začnou rozvíjet. Diváka tak z rovnováhy nevyvede ani tak obsah akce, která ho na konci čeká, ale už vlastně jen to, že se něco dramatického děje. Na konci filmu jsem už jen seděl a nedýchal. Samozřejmě by to ale bez té hodiny a třičtvrtě předtím nemohlo vůbec fungovat. Jsem nadšený! (08.03.2009)

"they'd be save and warm if they were in L.A" / Mamas & Papas ___ Podobne, ako členovia skupiny Mamas and Papas v piesni California dreamin, prenesie David vetu, že všetkému sa dalo predísť, ak by ostali doma v LA. To isté platí pre diváka. 29 paliem a Dumontova tvorba ako celok svojou filmovou rečou a motívmi vytrhávajú diváka z pomyselného LA, symbolizujúceho divácke pohodlie a konformizmus, a predkladajú mu svet oveľa menej poddajný a prístupný, maskujúci svoju drsnosť vizuálnou malebnosťou. (01.11.2014)