Dvadsať deväť paliem

Provizorně, musím o tom kontemplovat. Možná je ten film pro mě neuchopitelný, protože nemám žádné pochopení pro dynamiku vztahu mezi mužem a ženou obecně. Dále to ve mně vyvolalo nenávist k mužům. Celou dobu jsem měla na mysli, že si o to říká. A když trest přišel, tak jsem zase byla konfrontovaná s tím, jak jsem krutá. (04.09.2013)

Americký středozápad mě vždycky bavil. Film Bruno Dumonta má výbornou atmosféru road-travel-erotic-psycho movie, ale neplatí to o konci, který je všechno, jenom ne logický, zajímavý či zábavný. Jekatěrina byla zvláštním způsobem zajímavě svůdná (píšu byla, protože podle dostupných informací před několika lety tragicky zahynula ve Francii). Dlouhé záběry mi hodně připomněly styl, jakým točí Abbas Kiarostami a jakým Nuri Bilge Ceylan zachytil svou Tenkrát v Anatolii, myslím ovšem jenom kameru, nikoliv obsah. (13.07.2014)

Velice velice silný film o jednom výletě jednoho zajímavého páru. Rovněž také hodně ojedinělý snímek. Provází jej pomalé, rozvláčné, ambientní plynutí času v pouštní krajině, maloměstečku a jeho hotelu, pouze s mírnými dějovými kudrlinkami, které pomalu pluje k velice kontrastnímu konci. Snímek ukazuje několik úrovní plynutí času, od klidných ambientních proplutí pouští či vodou, přes časté sexuální scény, menší či větší neshody Davida a Katije až po onen konec. Tyto hladiny mezi sebou velice ostře kontrastují, každá drobná neshoda Davida a Katije působí nepříjemně oproti harmonii a plynutí okolní krajiny...a tyto neshody poté zase působí zcela nicotně oproti šokujícímu rozuzlení. Veškeré události jsou ale stále vyprávěny jako dříve a...prostě stále plynou. V rámci pozvolného, nevzrušeného, takřka bezdějového plynutí se film snaží být opravdu důsledný, nechce ani abychom se s hlavními postavami ztotožnili - Katija je emočně labilní, má sklony k hysterii a vůbec nepůsobí že by měla od přírody dáno mnoho rozumu, David je takovej trochu namyšlenej egoistickej macho kterej taky občas působí, že pořádně neví co chce. Jinak herecké výkony zvládnuté naprosto na výbornou. Je až neuvěřitelné, do jakých kontrastů nás film vrhá - ať už dějových nebo věcných (Katija francouzsky mluvící ruska, David pravděpodobně z L.A., do toho to americký maloměsto a místní dementní úchylný hovada...). Balancujeme od příjemných meditativních dojmů až k pocitům velmi nepříjemným a později k čirému strachu, kterého jsem s přibližujícím se koncem (a neustálými náznaky a falešnými očekáváními) zažil opravdu hodně. Takováhle bilance směřuje opravdu až k jakési existenciální rovině a výpovědi celého díla. Film svým zpracováním a formou hraničí až skoro s experimentem a experimentální kinematografií. Tohle je opravdu mistrovská ukázka hry s divákem, jeho očekáváním a smysly. Upozorňuji ovšem rovněž, že je to opravdu spíše podívaná pro náročnější, artověji založené diváky. Experimental-ambient-horor-exploitation? Fakt velká pecka a mega zážitek, doporučuju. (23.11.2010)

Co si o tomhle snímku myslet, to vážně nevím. Od začátku jsem tušil, že se bude jednat o nafouknuté nic, které možná, dá-li bůh, přeroste v nafouknuté něco a aspoň závěrem film divákovi o sobě cosi napoví. Zajímavé, že to bylo přesně naopak. První část, ač zdlouhavá a nicneříkající, mě docela zaujala. Mělo to svým způsobem atmosféru, člověk mohl každým okamžikem čekat nějaký zvrat, jenž mohl přijít odkudkoliv a v jakékoliv podobě. Ke konci začala atmosféra upadat, film sklouzl k účelovosti a vše vygradovalo se závěrečnou scénou. Bože ta byla tak neskutečně pitomá, že sem to neviděl ani v C-čkových horrorech. No a epilog mluví sám za sebe. Nechci však tvůrci upírat právo na ocenění aspoň za tu první část, kterou mě dokázal zaujmout. (10.10.2009)

Na Dvacetidevíti palmách se dá vyzdvihnout více věcí. V prvém plánu na sebe upozorňuje hlavně narativní strukturou a také častými sexuálními scénami (což jsou také hlavní dva body, díky kterým bývá diváky zavrhována). Jejich vzájemné spojení je však úspěšnou symbiózou. Explicitní erotické scény snad nešly natočit lépe a to, co v nich obraz nabízí, není rozhodně ukojení. Spíše naopak jsou divákovi ukazovány pečlivě distancované, odtažité, jako estetické objekty, které se nesnaží dráždit divákovo libido. Zcizovacím efektem na diváka působí i způsob vyprávění filmu - rozvolněně a místy i úplně vyprázdněně. O to více šokuje diváka závěr filmu, kde se vlastně v posledních minutách poprvé začne odehrávat nějaká dramatická akce, kterou by šlo nazvat klasickým filmovým vyprávěním. Teprve zde dostanou postavy motivace a jejich charaktery se začnou rozvíjet. Diváka tak z rovnováhy nevyvede ani tak obsah akce, která ho na konci čeká, ale už vlastně jen to, že se něco dramatického děje. Na konci filmu jsem už jen seděl a nedýchal. Samozřejmě by to ale bez té hodiny a třičtvrtě předtím nemohlo vůbec fungovat. Jsem nadšený! (08.03.2009)