Dvadsať deväť paliem

Co si o tomhle snímku myslet, to vážně nevím. Od začátku jsem tušil, že se bude jednat o nafouknuté nic, které možná, dá-li bůh, přeroste v nafouknuté něco a aspoň závěrem film divákovi o sobě cosi napoví. Zajímavé, že to bylo přesně naopak. První část, ač zdlouhavá a nicneříkající, mě docela zaujala. Mělo to svým způsobem atmosféru, člověk mohl každým okamžikem čekat nějaký zvrat, jenž mohl přijít odkudkoliv a v jakékoliv podobě. Ke konci začala atmosféra upadat, film sklouzl k účelovosti a vše vygradovalo se závěrečnou scénou. Bože ta byla tak neskutečně pitomá, že sem to neviděl ani v C-čkových horrorech. No a epilog mluví sám za sebe. Nechci však tvůrci upírat právo na ocenění aspoň za tu první část, kterou mě dokázal zaujmout. (10.10.2009)

První polovina se držela tak na třech hvězdičkách. Vizuálně působivé, dlouhé záběry, o postavách nic nevíme. Ovšem druhá polovina už začíná značně otravovat ( především kvůli ženské postavě ) a závěrečných 15 minut tomu nasadilo korunu. Chcete nějak zajímavě ukončit příběh, který nikam nesměřuje a šokovat? Tak tam hoďte nějaké znásilnění a vraždu. Samoúčelná sračka na efekt. Nebýt závěru, bylo by to za 2*. (24.07.2005)

Provizorně, musím o tom kontemplovat. Možná je ten film pro mě neuchopitelný, protože nemám žádné pochopení pro dynamiku vztahu mezi mužem a ženou obecně. Dále to ve mně vyvolalo nenávist k mužům. Celou dobu jsem měla na mysli, že si o to říká. A když trest přišel, tak jsem zase byla konfrontovaná s tím, jak jsem krutá. (04.09.2013)

čistá filmařina cele ponořená do své diegeze, ale přitom tajemná, zbavená psychologie postav, přeskakující veškeré scény, v nichž by se mohl objevit náznak vyvíjení vztahu obou postav. Jen naprostá všednost, a místy probleskávající neklid, pramenící mimojiné z toho, že se na plátně téměř nikdy neobjeví jiní lidé, a pokud ano, působí jako narušitelé. Asi je pro nás evropany obtížné pochopit ten neklid vyzařující z americké pouště, leda skrze filmové ozvěny jako jsou snímky Hory mají oči či (byť ne přímo z pouště) Boormanovo Vysvobození. Toto je pravý horror přesně podle Noela Carrolla, monstrum je tu vlastně zcela abstraktní, o to však hrozivější tím, jak narušuje naše kognitivní horizonty. (31.10.2007)

Na Dvacetidevíti palmách se dá vyzdvihnout více věcí. V prvém plánu na sebe upozorňuje hlavně narativní strukturou a také častými sexuálními scénami (což jsou také hlavní dva body, díky kterým bývá diváky zavrhována). Jejich vzájemné spojení je však úspěšnou symbiózou. Explicitní erotické scény snad nešly natočit lépe a to, co v nich obraz nabízí, není rozhodně ukojení. Spíše naopak jsou divákovi ukazovány pečlivě distancované, odtažité, jako estetické objekty, které se nesnaží dráždit divákovo libido. Zcizovacím efektem na diváka působí i způsob vyprávění filmu - rozvolněně a místy i úplně vyprázdněně. O to více šokuje diváka závěr filmu, kde se vlastně v posledních minutách poprvé začne odehrávat nějaká dramatická akce, kterou by šlo nazvat klasickým filmovým vyprávěním. Teprve zde dostanou postavy motivace a jejich charaktery se začnou rozvíjet. Diváka tak z rovnováhy nevyvede ani tak obsah akce, která ho na konci čeká, ale už vlastně jen to, že se něco dramatického děje. Na konci filmu jsem už jen seděl a nedýchal. Samozřejmě by to ale bez té hodiny a třičtvrtě předtím nemohlo vůbec fungovat. Jsem nadšený! (08.03.2009)