Dvadsať deväť paliem

Velice velice silný film o jednom výletě jednoho zajímavého páru. Rovněž také hodně ojedinělý snímek. Provází jej pomalé, rozvláčné, ambientní plynutí času v pouštní krajině, maloměstečku a jeho hotelu, pouze s mírnými dějovými kudrlinkami, které pomalu pluje k velice kontrastnímu konci. Snímek ukazuje několik úrovní plynutí času, od klidných ambientních proplutí pouští či vodou, přes časté sexuální scény, menší či větší neshody Davida a Katije až po onen konec. Tyto hladiny mezi sebou velice ostře kontrastují, každá drobná neshoda Davida a Katije působí nepříjemně oproti harmonii a plynutí okolní krajiny...a tyto neshody poté zase působí zcela nicotně oproti šokujícímu rozuzlení. Veškeré události jsou ale stále vyprávěny jako dříve a...prostě stále plynou. V rámci pozvolného, nevzrušeného, takřka bezdějového plynutí se film snaží být opravdu důsledný, nechce ani abychom se s hlavními postavami ztotožnili - Katija je emočně labilní, má sklony k hysterii a vůbec nepůsobí že by měla od přírody dáno mnoho rozumu, David je takovej trochu namyšlenej egoistickej macho kterej taky občas působí, že pořádně neví co chce. Jinak herecké výkony zvládnuté naprosto na výbornou. Je až neuvěřitelné, do jakých kontrastů nás film vrhá - ať už dějových nebo věcných (Katija francouzsky mluvící ruska, David pravděpodobně z L.A., do toho to americký maloměsto a místní dementní úchylný hovada...). Balancujeme od příjemných meditativních dojmů až k pocitům velmi nepříjemným a později k čirému strachu, kterého jsem s přibližujícím se koncem (a neustálými náznaky a falešnými očekáváními) zažil opravdu hodně. Takováhle bilance směřuje opravdu až k jakési existenciální rovině a výpovědi celého díla. Film svým zpracováním a formou hraničí až skoro s experimentem a experimentální kinematografií. Tohle je opravdu mistrovská ukázka hry s divákem, jeho očekáváním a smysly. Upozorňuji ovšem rovněž, že je to opravdu spíše podívaná pro náročnější, artověji založené diváky. Experimental-ambient-horor-exploitation? Fakt velká pecka a mega zážitek, doporučuju. (23.11.2010)

Na Dvacetidevíti palmách se dá vyzdvihnout více věcí. V prvém plánu na sebe upozorňuje hlavně narativní strukturou a také častými sexuálními scénami (což jsou také hlavní dva body, díky kterým bývá diváky zavrhována). Jejich vzájemné spojení je však úspěšnou symbiózou. Explicitní erotické scény snad nešly natočit lépe a to, co v nich obraz nabízí, není rozhodně ukojení. Spíše naopak jsou divákovi ukazovány pečlivě distancované, odtažité, jako estetické objekty, které se nesnaží dráždit divákovo libido. Zcizovacím efektem na diváka působí i způsob vyprávění filmu - rozvolněně a místy i úplně vyprázdněně. O to více šokuje diváka závěr filmu, kde se vlastně v posledních minutách poprvé začne odehrávat nějaká dramatická akce, kterou by šlo nazvat klasickým filmovým vyprávěním. Teprve zde dostanou postavy motivace a jejich charaktery se začnou rozvíjet. Diváka tak z rovnováhy nevyvede ani tak obsah akce, která ho na konci čeká, ale už vlastně jen to, že se něco dramatického děje. Na konci filmu jsem už jen seděl a nedýchal. Samozřejmě by to ale bez té hodiny a třičtvrtě předtím nemohlo vůbec fungovat. Jsem nadšený! (08.03.2009)

První polovina se držela tak na třech hvězdičkách. Vizuálně působivé, dlouhé záběry, o postavách nic nevíme. Ovšem druhá polovina už začíná značně otravovat ( především kvůli ženské postavě ) a závěrečných 15 minut tomu nasadilo korunu. Chcete nějak zajímavě ukončit příběh, který nikam nesměřuje a šokovat? Tak tam hoďte nějaké znásilnění a vraždu. Samoúčelná sračka na efekt. Nebýt závěru, bylo by to za 2*. (24.07.2005)

Road movie provázená latentní přítomností agrese na straně jedné a strachu na straně druhé. Příběh dvou postav sledovaných s odstupem, vytržený z kontextu, plný neustálého napětí. Hrubá pudovost, zvířecí násilí, podřízenost a řízenost balancovaná na hraně principu vztahu dvou neznámých osob, muže a ženy. Kvazistabilita, potřeba jistoty dané životní role; potřeba, která se jednoho dne nenaplní ... (22.11.2008)

Jeden ze základních snímků tzv. vyprázdněné narace. Nespecifikovatelné zhmotňující se tajemství, jež je imanentní každému záběru, neustále provokuje diváka a vyvolává spasmatické očekávání katastrofy. Nedostatek informací o minulosti postav a účelu jejich cesty, zdánlivě redundantní ambientní záběry nevytváří naraci v pravém slova smyslu. Rozbitá struktura filmové řeči znemožňuje rozpoznat relevantní naracetvorné prvky, na druhé straně divákovi dovoluje očekávat cokoli. Přistoupení na tuto hru vyvolává v divákovi čistou slast. Interpretace závěrečné scény, jež umožňuje zpětnou identifikaci postav a jejich chování, náleží silové deskriptivě a vzájemné projekci prvků agrese, násilí a potupy - nehodlám více rozvádět. Čtvrtina lidí odešla z kina patnáct minut před koncem a další čtvrtina o pět minut později. Kdo nevěří, ať tam běží. (07.08.2005)