Dvadsať deväť paliem

Jeden ze základních snímků tzv. vyprázdněné narace. Nespecifikovatelné zhmotňující se tajemství, jež je imanentní každému záběru, neustále provokuje diváka a vyvolává spasmatické očekávání katastrofy. Nedostatek informací o minulosti postav a účelu jejich cesty, zdánlivě redundantní ambientní záběry nevytváří naraci v pravém slova smyslu. Rozbitá struktura filmové řeči znemožňuje rozpoznat relevantní naracetvorné prvky, na druhé straně divákovi dovoluje očekávat cokoli. Přistoupení na tuto hru vyvolává v divákovi čistou slast. Interpretace závěrečné scény, jež umožňuje zpětnou identifikaci postav a jejich chování, náleží silové deskriptivě a vzájemné projekci prvků agrese, násilí a potupy - nehodlám více rozvádět. Čtvrtina lidí odešla z kina patnáct minut před koncem a další čtvrtina o pět minut později. Kdo nevěří, ať tam běží. (07.08.2005)

První polovina se držela tak na třech hvězdičkách. Vizuálně působivé, dlouhé záběry, o postavách nic nevíme. Ovšem druhá polovina už začíná značně otravovat ( především kvůli ženské postavě ) a závěrečných 15 minut tomu nasadilo korunu. Chcete nějak zajímavě ukončit příběh, který nikam nesměřuje a šokovat? Tak tam hoďte nějaké znásilnění a vraždu. Samoúčelná sračka na efekt. Nebýt závěru, bylo by to za 2*. (24.07.2005)

Tento film mě opravdu překvapil. Skutečně stojí za to sedět v kině tu hodinu a půl, kdy se prakticky vůbec nic zajímavého neděje, abyste se pak o to víc všimli, až se něco stane. Rozhodně si nenechte od nikoho vyžvanit jak to dopadne a vlastně nechtějte o filmu vůbec nic slyšet, dokud ho neuvidíte sami, jinak se připravíte o luxusní zážitek :) (08.09.2008)

čistá filmařina cele ponořená do své diegeze, ale přitom tajemná, zbavená psychologie postav, přeskakující veškeré scény, v nichž by se mohl objevit náznak vyvíjení vztahu obou postav. Jen naprostá všednost, a místy probleskávající neklid, pramenící mimojiné z toho, že se na plátně téměř nikdy neobjeví jiní lidé, a pokud ano, působí jako narušitelé. Asi je pro nás evropany obtížné pochopit ten neklid vyzařující z americké pouště, leda skrze filmové ozvěny jako jsou snímky Hory mají oči či (byť ne přímo z pouště) Boormanovo Vysvobození. Toto je pravý horror přesně podle Noela Carrolla, monstrum je tu vlastně zcela abstraktní, o to však hrozivější tím, jak narušuje naše kognitivní horizonty. (31.10.2007)

Road movie provázená latentní přítomností agrese na straně jedné a strachu na straně druhé. Příběh dvou postav sledovaných s odstupem, vytržený z kontextu, plný neustálého napětí. Hrubá pudovost, zvířecí násilí, podřízenost a řízenost balancovaná na hraně principu vztahu dvou neznámých osob, muže a ženy. Kvazistabilita, potřeba jistoty dané životní role; potřeba, která se jednoho dne nenaplní ... (22.11.2008)